Egger, Gottfried OFM

Ke smíření se sebou samým patří také smíření s bližním. I k němu musíme říci ANO. Ostatně, každý člověk potřebuje protějšek, i my lidé žijící mimo manželství. Dříve snad byla v našich společenstvích partikulární přátelství (jak se nazývala) zapovězena. Myslím, že by mohla být příležitostí pro náš život. Nakonec, lidmi můžeme být jen prostřednictvím svých bližních. Přísloví ze západní Afriky říká: „Člověk je pro člověka tím nejlepším lékem.“  Přijmout sebe samého je možné, jen když zakusím, že mě přijímají druzí. Čím menší je pocit bezpečí a přijetí, tím větší je pokušení k náhradnímu uspokojení: přejídání, alkohol, útěk do práce, nedovolené partnerství. Ideální by bylo společenství, které by bylo pro mne místem bezpečí, asi jako strom, v jehož stínu mohu usednout, abych lépe snášel vlastní stín.

Nyní dospíváme k třetímu bodu, k Bohu: Ten, kdo řekne Bohu ANO, nechá se jím uchvátit – uchopí sám sebe. „Bůh je větší než naše srdce. On ví všechno,“  stojí v 1 Jan 3,20. Bůh si pro nás dojde nejraději tam, kde jsou naše vlastní síly a možnosti u konce. Naše lidská bezmocnost je vstupní branou pro jeho všemohoucnost. Bůh k nám říká ANO, přes všechny naše záporné stránky. Miluje mne navzdory mému stínu, ba právě kvůli němu. Bůh čeká, zdali se od něho nechám nalézt jako ovce v biblickém podobenství (Lk 15,1-7), která se zatoulala v trnitém houští a nechá se osvobodit od pastýře; nebo jako ztracený syn, na jehož návrat otec už dlouho čekal (Lk 15,11-24). Jak je utěšující, že nám Bůh poslal svého Syna, s nímž můžeme být neustále ve styku. Jak dobře dělá vědomí, že Boží Syn byl ve všem pokoušen jako my (Žid 4,15). Ježíš je tedy solidární s námi lidmi. Ví, že každý člověk má svou noc, s níž si už nedokáže poradit, že tedy lidé musí zápasit se selháním, hříchem a vinou.

Myslím, že toto můžeme zjistit i u sv. Františka. On se s tím vypořádal, protože byl smířen sám se sebou, s bližními a s Bohem. Přečtěme si k tomu 1 Cel 26. Je docela možné, že už tehdy František vyslovil modlitbu: „Kdo jsi ty, můj Pane  a Bože, a kdo jsem já, nepatrný červ?“ (Kvítky).  V oněch osamělých hodinách modlitby se mu otevřela dvojí propast: propast božského bytí dobra a světla, a naproti tomu propast hříchu a temnoty. Vždyť kdo byl on, že se odvážil být lidem průvodcem, když sám byl ještě před několika léty hříšníkem mezi hříšníky? Když myslel na to, čím byl a čím by se opět mohl stát, kdyby s ním nebyl Bůh, protože v hloubi svého nitra byl stále stejný;rčf když pomyslel na to, jak ho vidí, váží si ho a následují druzí, děsilo ho to, nevěděl, kam by se hanbou skryl. Zničený až na dno padl před Boha, který je sama Svatost a Pravda, před jehož všemohoucností nemůže obstát nic než dokonalá svatost a pravda. V hloubi své bídy úpěl k Bohu: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“

A tu se v skalnatých jeskyních Poggio Bustone stal zázrak, k němuž dochází všude tam, kde se lidé postaví svému stínu, kde člověk v plné nedůvěře v sebe vsadí na Boha ve víře, naději a lásce. František pronikl do jádra křesťanství: zakusil léčivou sílu Pána, které se zcela odevzdal.

Čtěme dále v 1 Cel 26: „Tu mu poznenáhlu začala hlubinu srdce zaplavovat nevýslovná radost a převeliká blaženost. Celý se změnil, neklid duše se ztratil, tmy, které ze strachu z hříchu zahalovaly srdce, zmizely. Nabyl jistoty, že hříchy jsou mu odpuštěny, a probudila se v něm důvěra, že je opět v milosti…Viděl se duchovně obnoven a již přeměněn v nového člověka. Od této hodiny byl František uzdraven. Byl vyzbrojen pro svou novou úlohu, byl připraven pro Pánův příkaz.

František tedy mohl zde v Poggio Bustone zakusit Boží léčivou sílu. Současně zakusil, že Ježíš je stromem, který dává stín. Jaký je to krásný obraz! Kdo je u Ježíše, kdo ho následuje tak jako bratr František, kdo je v Ježíši, může žít se svým stínem. Kdo si odpočinul ve stínu Pánova stromu, může opět vstát naplněný útěchou a putovat se svým stínem dál. To směli v plnosti zakusit František a Klára.

Jistý indický básník jednou řekl: „Až přijdu k Pánu, potom budu moci být takový, jaký jsem, smím se vydávat za takového, jaký se cítím. Před ním mohu být smutný, když je mi těžko u srdce, smím naříkat, když to potřebuji. Tam smím být zcela člověkem!“ Nemá pravdu tenhle indický mudrc? Bůh nenechá žádného člověka padnout. Kdo se na něho spolehne, nikdy není opuštěn. Dá nám svou milost, když ho o ni prosíme. Patří k lidskému bytí, že všechno se skládá jen z úlomků. Pán však tyto úlomky poskládá do nádherné mozaiky, která má smysl. Má radost, když dokončí to, co člověk může jen začít. Ne já mohu ze sebe udělat to nejlepší, ale Bůh. Kdo o tom je přesvědčen, je na nejlepší cestě žít se svými zápornými stránkami, se svým stínem, to znamená: snášet svůj stín ve stínu někoho většího, který opravdu může uzdravit. Takový člověk je smířený.

Postavme tedy svůj stín do stínu stromu života, kterým je Ježíšův kříž!

                                                                       (pokračování)

                                   Gottfried Egger OFM

                                   Auf dem Weg mit Bruder Franziskus und Schwester Klara (rukopis)

                                   z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC

                                   překlad upravil Radim Jáchym OFM