Polczyk, Waldemar OFM

Ke Dni učitelů (28.3.):

Mnozí se na tebe, svatý Františku, dívají jako na prosťáčka. U jiných tvoje prostota vzbuzuje údiv a touhu následovat. Současně však mám dojem, že mnoho lidí vůbec nechápe podstatu této evangelní ctnosti. Neboť prostota nemá nic společného s nedostatkem vzdělání či dobrého společenského chování. A tak dochází k tomu, že pro mnohé „prostota“ má sloužit jako omluva pro neslušnost nebo prachobyčejnou sprostotu.

 Tvůj otec byl zámožný člověk. Tvojí výsadou proto bylo něco, čeho se nedostalo v oné době všem: možnost získat dobré vzdělání. Ovládal jsi francouzštinu, dokázal jsi dostat se do každé společnosti. A společnost jsi měl (před svým obrácením, přirozeně) - no, řekněme, nic moc.

 Později jsi nenaléhal na to, aby tvoji spolubratři nabyli vzdělání, ani tak základní jako naučit se číst a psát. Nezáleželo ti na hromadění knihovny. Kdybychom se však spokojili jen s tím, pak by představa o tvém vztahu k poznání a vzdělání byla pokřivená. Byl jsi přece nepřítelem primitivní neznalosti. Poprosil jsi kněze, aby ti objasnil obtížnější úryvky Písma svatého, a představeným jsi doporučoval, aby pozorně zkoumali kvalifikaci bratří, kterým měla být svěřena kazatelská služba. Chápal jsi velmi dobře potřebu a dokonce nutnost prohlubování náboženského vzdělání. Svědčí o tom slova, která jsi napsal prvnímu profesorovi teologie v řádu - svatému Antonínovi. Souhlasil jsi, aby vykládal bratřím teologii, současně jsi mu však doporučoval, aby nezhášel ducha modlitby. Poznání plnilo podle tebe služebnou úlohu ve vztahu k tomu, co je podle tebe nejdůležitější: setkání s Ježíšem. Je to jedna z mnoha cest vedoucích k Bohu.

 Co bys mohl říci současným učitelům a vychovatelům? Mnozí by ti upřeli právo říkat cokoli a odrecitovali by běžnou „litanii pokroku“: všeobecný a bezplatný přístup k osvětě, triumf vědy nad temnem atd. Avšak z druhé strany: je tomu tak doopravdy? Není tomu spíše tak, že využití ohromné příležitosti k vzdělání je nadále z velké míry podmíněno finančními možnostmi rodičů? Znám dívku, která přes své schopnosti nenastoupila do třídy informatiky z prozaického důvodu - neměla peníze na počítač. Změnilo se tedy až tak mnoho?  Nepopírám ovšem, že určité změny by tě zneklidnily. Otřesem by pro tebe bylo odmítnutí Boha jako základu celé stavby výchovy a vzdělávání. V průběhu diskuse o návrat teologie jako univerzitního předmětu jistý docent vyhlásil tezi, že teologie vůbec není vědou. A škola má být podle zákona světonázorově neutrální. Dochází k pokusům - naštěstí nezdařeným, ale jak dlouho ještě? - o demoralizaci dětí pod pláštíkem jejich sexuální výchovy. A ještě jeden ohromný rozdíl - ve tvé době vzdělání zaručovalo prestiž, a to i když nebylo spojeno se zámožností. Dnes pro mnoho dětí a mládeže, když čerpají vzory ze světa dospělých, prestiž je zaručována penězi, lhostejno, jak získanými.

 S jakým poselstvím by ses, serafický patriarcho, obrátil k dnešním kritizovaným, nespravedlivě odměňovaným, nechápaným učitelům? Toto poselství je obsaženo v doporučení, které jsi dal pozdějšímu světci z Padovy: „Nezhášet ducha.“ Řekl bys učitelům, že mají ohromnou milost - spolu s rodiči - spoluvytvářet člověka, a že, lhostejno, jaký předmět by učili, působí celým svým já. To, že vzpomínáme na učitele chemie nebo na učitelku češtiny, že jsme na základce měli rádi tělocvikáře a na gymplu jsme neměli v lásce matikáře, jen v malé míře je spojeno s tím, že jsme měli rádi právě tenhle předmět, zatímco jiný nám těžko lezl do hlavy. Nejvíc to záleželo na tom, jakým člověkem ten který učitel byl. Neboť lze znechutit i ten nejmilovanější předmět, anebo naopak způsobit, že se někdo pokusí blíže se seznámit s neoblíbenou oblastí poznání.

 Klasickým příkladem pro mne zůstanou ruštináři z obecné. Třebaže učit se jazyku našich východních sousedů bylo nesmírně zatíženo doktrinálně, přece tito lidé dokázali zbavit - aspoň z velké části - zaujatosti proti svému předmětu, a i část třídy složené ze samých chlapců projevovala jakýsi zájem o Puškinův jazyk. Mělo to ostatně důsledky, které bylo možno porovnávat: z těch, kteří maturovali z ruštiny, neuspěl jen jeden. Pamatuji se na svého prvního ruštináře, jak se s námi modlil před hodinou se sepjatýma rukama, jak nás učil zpívat koledy a přibližoval nám mentalitu Rusů, lidí vychovaných bez jakéhokoli náboženství. Od něho jsem se dozvěděl, že "voskriesienie", čili rusky neděle, znamená zmrtvýchvstání. Byl to skvělý člověk, imponující osobní kulturou, spravedlností a znalostmi. Proto jsme také panu profesorovi odpustili, že jsme si museli povinně předplatit nějaký sovětský časopis vychvalující krásy turistiky v bývalém Sovětském svazu.

 Mám však v paměti také jiný obrázek, z jiného všeobecně vzdělávacího gymnázia, kam jsem se dostal jako katecheta. Sedíme o přestávce ve sborovně, paní profesorka nám vypravuje o průběhu písemné zkoušky dospělosti a užívá přitom docela sprostý slovník. A se smíšenými pocity poslouchám své chráněnce, kteří mi vykládají, jaká slova používají při rozmluvě s nimi jejich učitelé.

 Pravděpodobně bys řekl, svatý Františku, že mají ohromnou příležitost, když mohou malému člověku, jak nazýval dítě Korczak, rozšiřovat obzory duše do nebetyčných rozměrů. Mohou natrvalo rozpálit ducha ideály, způsobit, že po setkání s nimi nebude už člověk stejný jako předtím. Není nejdůležitější (třebas velmi důležité), aby člověk věděl, k čemu slouží mitochondrium, co je přívlastek či Newtonův dvojčlen, ale to, aby byl člověkem velkého ducha. A toho lze dosáhnout nezávisle na tom, zda polem učitelské služby je skvěle vybavený kabinet v soukromé škole, anebo třída vesnické školy s dřevěnou podlahou.

 Řekl bys dále učitelům, že když učí, mohou v dítěti vytvořit pocit spravedlnosti, probudit víru ve vlastní síly, vzbudit zájem o to, co je dobré a ušlechtilé. Mohou však také dítě zranit a ukřivdit mu. Těchto nebezpečí ostatně není ušetřena ani katecheze, ani univerzitní teologie. Skvěle jsi to chápal, patriarcho lidí prostých, ne však sprostých.

 A proto věřím v neměnitelnou a všeobecnou aktuálnost rady, kterou jsi dal bratru Antonínovi: aby nezhášel ducha modlitby. Ať by učitel učil cokoli, ať nezháší ducha lidství, toho, co je dobré, velké a ušlechtilé, a tedy pochází od svatého Ducha Božího. Potom si učitel odnese vítězství, i kdyby k tomu mělo dojít až „za hrobem“, jak napsal Tuwim.

 Nakonec bys ještě poradil, aby byli nároční. Neboť je pravda, že nejvíce s vděčností vzpomínáme na náročné učitele. Po ostatních zůstane jen zneklidňující prázdnota.

                                                           Waldemar Polczyk OFM

 Glos sw. Franciszka 10/2000

           z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM