Z deníku starého bratra

 Březen 1983.

„Když Kristus přicházel na svět, řekl: Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“ (Žid 10,5). Protože Slovo mělo „tělo“, to znamená, protože přijalo lidskou přirozenost, mohlo se stát obětí Bohu za naše hříchy. Také my, právě proto, že jsme lidé, můžeme se stát obětí Bohu příjemnou. Naše tělo má důležitou úlohu při uctívání Boha, které mu máme podávat obětí svého života. Podřízení vůle a čistota svědomí jsou podstatné pro každou naši oběť Bohu, stejně jako umrtvování smyslů i tělesné pokání.

 Přichází však chvíle, kdy náš organismus pomalu či rychleji chátrá. Je třeba být vždy připraveni nepodléhat tomuto přirozenému procesu, ale udělat z něj vědomou a dobrovolnou oběť. Třebaže víme, že musíme část za částí opouštět své tělo, své tělesné a duševní síly, že musíme jednu za druhou omezovat své činnosti a být bezmocnými svědky neúprosného omezování pole činnosti, právě tehdy můžeme dovést k dokonalosti strávení oběti svého života. Neboť to, co přichází, má obvykle zůstat ve stavu oběti. Dokázat darovat každou chvíli našeho života, udělat prostředkem oběti Bohu a tím klanění a chvály každé znamení, každý příznak rozkladu, zmenšování či jen utrpení svého těla.

 V každém případě není třeba být příliš starostliví a tím méně zneklidnění v úsilí o tělesné zdraví. Jak věk pokračuje, je třeba přijímat jako nezbytné určité choroby. V každém případě stále jako Ježíš: „... je-li to možné... avšak ne má, ale tvá vůle ať se stane“ (Lk 22,42). Přichází totiž pro všechny čas, kdy je třeba na sobě znovu prožít Ježíšovu zkušenost až do konce. Je to vyústění a logický důsledek následování Ježíše (srov. Lk 9,23; 14,27).

 Listopad 1986. „Svěřil jim deset hřiven a řekl jim: Hospodařte s nimi, dokud se nevrátím“ (Lk 19,13). Vstoupil jsem do života tohoto světa, do řeholního života, do kněžství bohatý dary. Odcházím z života nahý, prázdný, obtížený jen hříchy. Můj kapitál nejen že se nezvětšil, ale promarnil jsem i všecko, co mi bylo darováno. Bůh mi dal všechno a udělal pro mne všechno. Nyní se před ním objevuji se svým svazkem ubohostí. Nemohu mu vrátit nic, ani jednu hřivnu zavinutou do hadru. Všechno jsem promarnil, všecko.

 Neřeknu však nikdy jako ten služebník: „Bál jsem se tě, protože jsi přísný.“ Řeknu mu prostě: „Tady jsem, Pane, bez výnosů i bez kapitálu, nemám už nic. Ty však jsi stále bohatý milosrdenstvím. Odpusť mi a smaž mé dluhy, můžeš-li, ať jsou jakkoli velké. Já však vím, že to můžeš a chceš. Jsi vždy Otec, i pro syna jako jsem já. Sice přísný, avšak mnohem víc ten nejsladší a něžný. Pro toho, kdo tě miluje, avšak i pro toho, jenž by tě jako já chtěl milovat a nedokáže to. Měj soucit s mou bídou, s mojí neznalostí, mou vrozenou nevěrností. Ty, jenž jsi síla, moudrost, věrnost, a především láska, nekonečná Láska.“ Anebo ještě prostěji: „Pane, zhřešil jsem, ty to víš. Smiluj se nade mnou!“

 VITA MINORUM 4/2000

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM