Baroková, Terezie

Klářin odchod

Klářin zdravotní stav se stále zhoršoval. U jejího lůžka se sestry a bratři stále střídali. Společně zpívali, recitovali žalmy nebo se v její blízkosti potichu modlili, každý sám. Jednou ve chvíli takové tiché modlitby slyšeli Kláru šeptat slova Písně písní:

„Táhni mě za sebou, nebeský Ženichu… Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji… Potom jsem nalezla toho, kterého miluji… Jeho levice je pod mou hlavou, jeho pravice mě objímá…“

10. srpna přišel do sv. Damiána rychlý posel od papeže. Všechny zaplavila velká radost, když se dozvěděli, co přináší. Podali Kláře listinu, kterou posel přinesl. Sebrala všechny své síly a četla: měla v rukou potvrzení svých Pravidel života a Privilegia chudoby s datem 9. srpna 1253, s pečetí a podpisem Inocence IV.

Jen šťastný úsměv na její tváři prozrazoval, co se v té chvíli odehrálo v její duši: „Děkujte se mnou Pánu a oslavujte ho,“ řekla po chvíli. „Už jsem udělala všechno, co jsem měla udělat. Už mohu odejít… Drahé sestry, nezapomeňte nikdy na chudobu, nikdy se jí nezříkejte! Je nejlepší cestou k Pánu!“

Po chvíli, když znovu nabrala sil, s láskou se podívala na sestry: „Ať vám Bůh žehná, vám i  všem lidem. Také já vám žehnám, nyní, pokud ještě žiji, i po své smrti, tak jak jen mohu. Ale i víc než mohu! Dávám vám požehnáním, kterým každý duchovní otec a matka požehnává a bude požehnávat své duchovní syny a dcery. Amen.“

„Sestry, nebuďte smutné,“ řekla po chvíli. „Radujte se se mnou, vždyť odcházím za svým Ženichem…“ A pokračovala: „Jdi do bezpečí, má duše, máš na cestu dobrý doprovod. Jdi, vždyť ten, který tě stvořil, také tě posvětil; jako matka své dítě neustále tě chránil a miloval něžnou láskou… A ty, Pane, buď veleben za to, že jsi mě stvořil.“

Potom se obrátila k sestře, která byla vedle ní: „Vidíš také Krále králů, kterého já vidím? Zazpívejme mu Františkův Chvalozpěv stvoření.“

Začali zpívat, i když jim bolest svírala hrdlo. Klára chvíli poslouchala, pak upadla do bezvědomí, ve kterém vydechla naposled.

Bylo to 11. srpna 1253.

 

 

Pohřeb

Zpráva o Klářině smrti se roznesla rychlostí blesku. Lidé se hrnuli ke sv. Damiánu, aby ji ještě naposled viděli a pozdravili. Vždyť už dávno ji celé Assisi a okolí považovalo za svatou. Stáli celé hodiny v zástupech táhnoucích se až k okolním sadům a lesům, aby k ní mohli přijít a na chvilku ji vidět.

Druhý den na pohřební obřady přišel i papež se svým doprovodem. Slavnostní bohoslužby už začínaly, bratři se chystali modlit hodinky za zemřelé, ale papež nečekaně prohlásil: „Ne tyto! Zpívejte oficium o svatých pannách. Vždyť přece nikdo nepochybuje o tom, že je svatá.“

Lidé ztichli a zmateně se rozhlíželi. O svatých pannách – při pohřbu?

„S tím je třeba počkat až do jejího svatořečení,“ pošeptal papežovi kardinál z Ostie.

„Ano, to je pravda. V těchto věcech je třeba postupovat s menším spěchem,“ odpověděl tiše papež a dal pokyn, aby byla sloužena mše za zemřelé.

Potom odnesli Klářino tělo do kostela sv. Jiří, kde už měla připravené místo. Byla to hrobka, do které pochovali tělo sv. Františka po jeho smrti a kde ležel, dokud nepostavili baziliku na jeho počest a nepřenesli ho do ní. Tak František, který ji vedl a ukazoval cestu po dobu jejího života, připravil jí místo i po její smrti.

Lidé se denně scházeli u jejího hrobu. Přinášeli jí své starosti a problémy. A Klára na ně odpovídala. Na její přímluvu se dělo stále více zázraků.

15. srpna 1255 ve městě Anagni vyhlásil už následující papež Alexander IV. Kláru za svatou.

Na místě kostela sv. Jiří postavili baziliku, která nese jméno svaté Kláry. Zde je také dodnes uloženo Klářino tělo.

 

 

 

                                                           (konec)

                                                                      

Ze slovenštiny přeložila Olga P. Šotolová