Na cestě s bratrem Františkem a sestrou Klárou - 5. František - mistr modlitby A
Egger, Gottfried OFM
Sotva kdy byl člověk, o kterém by platilo, že on sám se stal modlitbou, tak jako to platí o bratru Františkovi z Assisi: "Nemodlil se jen jako celý člověk, spíše se celý stal modlitbou" (2 Cel 95).
Modlitba a rozjímání zaujímají ve Františkově životě velmi důležité místo. Při modlitbě František nic neponechal náhodě. K tomu říká Celano: "Vyhledával vždy skrytá místa, aby se nejen duch, ale i všechny jeho údy mohly soustředit směrem k Bohu" (2 Cel 94). Původní františkánská místa jsou toho svědky, jsou místy modlitby a odevzdanosti. Jejich ovzduší je ještě dnes pro návštěvníka nakažlivé a zve jej k tichému prodlévání a modlitbě. Mám tu na mysli San Damiano, Carceri, svatyně v Reatinském údolí jako Greccio, Fontecolombo, Poggio Bustone. K nim náleží také první noviciát řádu Celle di Cortona. Právě tak sem patří Monte Casale, Specco San Urbano, La Verna. Všechna tato místa působivě dosvědčují, jak rád se František stahoval do ticha a odloučenosti lesů a jeskyň k rozjímání.
Nyní bych chtěl promluvit o způsobu modlitby, který byl u Františka velmi častý, a to o krátkých opakovaných čili střelných modlitbách. Jsou velice jednoduché a proto i snadno zapamatovatelné. Druhá kapitola Kvítků nám podává vzor takovéto modlitby. František byl po svém obrácení hostem u svého pozdějšího společníka Bernarda z Quintavalle. Když přišel čas nočního odpočinku, oba se uložili na lůžko a předstírali spánek. Po určité době vstal František z lůžka v domnění, že Bernard tvrdě spí. Ten však nyní mohl Františka nepozorovaně sledovat, jak se modlí. Po celou noc v slzách a vzdychání opakoval stále tatáž slova: „Můj Bože a mé všecko!“ Stále znova vyslovoval tato slova, nic jiného. Bernard byl tímto způsobem modlitby natolik dojatý, že se rozhodl připojit se k Františkovi.
Jiné svědectví o této modlitbě nám podává jeho životopisec Tomáš z Celana. Protože v Assisi lidé pokládali Františka za blázna, putoval se svými prvními druhy směrem na jih. V Poggio Bustone se pak František stáhl do jeskyně na jedné hoře. Tam přemýšlel o uplynulých létech a o svých hříších v mládí a přitom neustále opakoval: „Bože, buď milostivý mně hříšnému!“ Když to tak stále opakoval, dostalo se mu jistoty, že mu byly odpuštěny hříchy. (Porovnej též část 4. Žít s vlastním stínem.) František se této modlitby, kterou převzal z Lk 18,13 (farizej a celník), chopil, přijal ji za svou a ona mu přinesla plody.
V dalším příkladu nám Tomáš z Celana ukazuje, jak používá také jednotlivé verše žalmů, a v duchu opakující se modlitby je prohlubuje. Když své bratry rozesílal v poslušnosti, aby lidem hlásali poselství pokoje a pokání na odpuštění hříchů, objímal je a s láskou a dobrotou říkal každému z nich: „Svou starost hoď na Pána a on tě zachová“ (Žl 55,23; 1 Cel 29). Celano výslovně říká, že František vyslovoval tento výrok vždy při rozesílání bratří, a ti jej měli při svém putování v duchu opakované modlitby vždy znovu říkat a tak projevovat svou důvěru v Boha, ale také se jimi posilovat.
Známou se také stala Františkova opakovaná modlitba před přijetím stigmat na hoře La Verně. Vždy znova tu opakoval: „Kdo jsi ty, můj nejsladší Bože? A kdo jsem já, nejbídnější červ a tvůj neužitečný sluha?“ Kvítky zdůrazňují: „Tato slova neustále opakoval a neříkal nic jiného“ (Kvítky, Třetí úvaha o stigmatech).
U všech těchto střelných modliteb je nápadné, že se je František modlí dlouhé hodiny, někdy celou noc. Jsou to modlitby, které opakováním pronikají do hloubi srdce a způsobují proměnu.
Gottfried Egger OFM
Auf dem Weg mit Bruder Franziskus und Schwester Klara (rukopis,
z němčiny přeložila Sr. M. Annuntiata Kopecká OSC