Velikonoční cesta do Emauz
Houška, Petr Alk. OFM
Lk 24,12-35
Cesta dvou Ježíšových učedníků do Emauz odpoledne v den Kristova vzkříšení je vlastně cesta každého z nás: je to cesta, na níž člověk svou prohloubenou, oživenou vírou se setkává s Ježíšem Kristem, vítězem nad smrtí.
Ti dva nejen že truchlili pro Kristovu smrt. Prožívali bolestné trauma, jež prakticky znamenalo ztrátu víry v Ježíše jako Mesiáše. Domnívali se, že všemu je nenávratně konec. Proto zpráva žen o událostech nedělního rána u prázdného Kristova hrobu se jim zdála pramálo přijatelná. Jejich vnitřnímu rozpoložení odpovídá i jakási otupělost smyslů: nepoznávají Ježíše, který se k nim cestou připojil.
Neznámý, protože Nepoznaný, si nechá vše vyprávět od začátku, jakoby skutečně přicházel z veliké dálky a nic neslyšel o tom, co se sběhlo. Tím však dává oběma příležitost, aby svou bolest sdělili, aby se vymluvili. A to bylo důležité. Člověk, který se nedovede svěřit a zůstane naprosto uzavřený do svých problémů, těžko si sám pomůže.
Dva učedníci neměli snahu Neznámému něco zakrývat. Přiznali, jak na tom jsou, otevřeli se mu. A on navazuje na jejich vyprávění výkladem Písma. „Začal od Mojžíše a probral dále všechny proroky…“ A dvěma učedníkům začíná být postupně mile a teple u srdce, smutek z nich opadává, v duši se rozjasňuje. Proto když došli k vesnici, kam měli namířeno, naléhají na svého průvodce: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil!“ Když vzkříšený Pán přijal nakonec jejich pozvání a vešel s nimi do domu, přichází vyvrcholení. V okamžiku, kdy zaujali místo za stolem, otevřely se učedníkům oči, když Neznámý lámal chléb. A On jim v tu chvíli zmizel z očí. Oba učedníci nelitují zpáteční cesty do Jeruzaléma, snad přímo běží, aby co nejrychleji se podělili o svou radost s ostatními. Ale i tam jsou už všichni plní radosti a sdělují: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“
Cesta dvou učedníků do Emauz je i cestou prvokřesťanské církve. Evangelista Lukáš jako by zde zachytil něco ze situace, která byla vlastní prvním křesťanským obcím, jež musely bojovat se svými těžkostmi. Je to zmrtvýchvstalý Pán, který uvádí své učedníky, ale tím i celou církev po Letnicích, do správného chápání prorockých předpovědí Starého zákona, aby „rozuměli Písmu“ (Lk 24,45) a chápali, že Bůh postupně připravoval a pak uskutečňoval dílo spásy lidstva dovršené smrtí a vzkříšením Ježíše Krista.
I tehdy, až už nebude vzkříšený Kristus viditelně mezi svými, bude i nadále učitelem věřících prostřednictvím Ducha svatého, který je bude „uvádět do celé pravdy“ (Jan 16,13).
Církev je Boží lid na cestě, a proto i víra církve se vyvíjí a prorůstá do hloubky. Boží zjevené pravdy jsou ovšem neměnné, ale jejich chápání se během doby působením Ducha svatého prohlubuje a rozvíjí, stejně jak i chápání Písma svatého.
Cesta do Emauz je konečně cesta církve dějinami, kdy vzkříšený Pán je stále nablízku a je stále lépe poznáván jako učitel a vůdce, jako pastýř.
Nevíme, zda zmíněné lámání chleba v Emauzích byla eucharistie, spíše asi ne. Nicméně v každém případě Kristovo gesto za stolem, když požehnal a rozlámal chléb, bylo pro něho charakteristické, že ho identifikovalo a k eucharistii ukazuje alespoň náznačně. Ta je pak pro celou budoucí církev ohniskem svátostného, duchovního života, takže se církev může stále setkávat a intimně spojovat s živým, oslaveným Pánem, který je „chléb života“ (Jan 6,35). Eucharistie je ovocem vykoupení, které pro nás uzrálo na stromě kříže. Eucharistie jako svátost i oběť. A dalším prostředkem setkávání s Pánem, dalším zdrojem duchovní výživy, je slovo Boží v Písmu svatém. Konverze emauzských učedníků dozrála tehdy, když jim Ježíš vykládal Písma, která byla o něm.
„Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma,“ ptají se sami sebe emauzští učedníci, když prožili tak mocný zážitek.
Tuto jejich zkušenost bychom měli aplikovat do našeho vlastního života. Velikonoce a celá velikonoční doba je velkou příležitostí k tomu, aby i naše srdce se rozhořela vírou a láskou. Obnova křestního slibu ve velikonoční noci znamená oživení křestní milosti a my máme možnost sdílet radost s nově pokřtěnými, kteří se narodili z vody a Ducha svatého. Bohatě prostřený stůl Božího slova, zvláště při slavení vigilie, nám umožňuje stále lépe chápat, jak postupně se rozvíjely dějiny spásy až po jejich vyvrcholení ve vykupitelském činu Kristově.
Slyšíme rovněž výzvu apoštola Pavla, abychom slavili svátky ne se starým kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je s poctivostí a životem podle pravdy (1 Kor 5,8). To nám připomíná, že celý život křesťana se má vyznačovat trvalou ochotou ke konverzi, kterou chápeme jako dynamický, neustále probíhající děj. „Když jste byli Kristem vzkříšeni, usilujte o to, co pochází shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co pochází shůry, ne na to, co je na zemi“ (Kol 3,1a.2).
O emauzských učednících čteme, že když se na cestě setkali s Kristem, „jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“. I náš duchovní vnitřní zrak bývá někdy zakalen, takže nám nepomáhá orientovat se na to, „co pochází shůry“. Velikonoce mají přinášet prozření. Kristus, který je na Boží pravici, je zároveň svým vtělením trvale zakódován v lidstvu, jeho dějinách, ano v celém kosmu, je Pánem a budoucím soudcem. V něm má být všechno obnoveno. Proto musí i pro každého z nás představovat nejvyšší hodnotu.