Čech, Zdirad

30. května                                                       + 1252

Dnešní prezidenti z milosti parlamentu to mají snadné. Když je vlast v nebezpečí, mají vždy po ruce dost rádců, od kterých se rádi nechají přesvědčit o své nenahraditelnosti a mohou se klidně uchýlit do bezpečí. Středověký král to udělat nemohl, protože byl panovníkem z milosti Boží a dobře věděl, komu bude skládat účty. Třeba svatý král Ferdinand. Po matce Berengarii zdědil Kastilii a po otci Alfonsovi IX. Leon, vyčerpané dlouhými boji proti Arabům, a k tomu povinnost osvobodit obsazené území, a přitom mu zbožnost a oddanost ideálům sv. Otce Františka bránily jednoduše získávat peníze na válku zvyšováním daní a bezohledně vraždit poražené nepřátele. I když vítězství jeho malé armády byla podivuhodná, nepřičítal úspěchy svému důvtipu, ale Boží pomoci, posílen zjevením sv. apoštola Jakuba, jehož v čele nebeského vojska viděli vojáci na obou stranách bojiště. Do boje jezdil s obrazem a korouhví Panny Marie a s pichlavým cingulem na holém těle pod honosnou zbrojí, pro smrt ve třiapadesáti letech po pětatřiceti letech panování si zvolil františkánský hábit.

Kresbu postavy svatého krále – rytíře a františkána provázejí znakové štíty otcův a matčin, jeho vlastní znakový štít, na němž jsou znaky obou zemí spojeny  čtvrcením (které bylo tenkrát v heraldice použito poprvé) a znaky papežů Alexandra VII. a Klimenta X., z jejichž nařízení bylo jeho jméno postupně zapsáno do seznamů blahoslavených a svatých (1671).

                                                                                                                      Zdirad Čech