Upřímnost a laskavost k druhým

Slotwiński, Tadeusz OFM

 Víme dobře, že při našich stycích s druhými lidmi je nám milejší upřímné, prosté a dobré srdce, než uhlazené sobectví. Ve všedním životě nelze zanedbávat péči o tak zvané přirozené ctnosti, upřímné a laskavé jednání. Lidé jsou mezi sebou ve stálém styku a stává se, že si znepříjemňují život hrubostmi.

 Setkáváme se však i s lidmi, o nichž říkáme, že jsou taktní. Slovo takt pochází z latinského tactus a má souvislost s výrazem tangere, dotýkat. Označuje tedy doslovně umění vzít věci do ruky tak, aby se nerozbily, nepoškodily, čili zacházet s nimi jemně. Lidé bývají často velmi citliví, a nejednou i přecitlivělí. Je proto třeba vědět, jak se jich „dotýkat“, je třeba mít takt.

 Nedostatek zdvořilosti velmi pociťujeme v dopravě. Přeplněné tramvaje, autobusy a vlaky dělají lidi přímo bezohlednými. V takových zvláštních okolnostech se ukazuje, zda je někdo upřímný doopravdy a ze srdce, anebo zda jeho zdvořilost spočívá jen v naučených způsobech. Jako tělo je mrtvé bez duše, tak bez lásky k bližnímu zůstávají projevy zdvořilosti mrtvé.

 Ježíšovo učení a život dostaly jméno: evangelium - to znamená: dobrá, radostná zvěst. Křesťanství je náboženstvím milosti, lásky a dobra. Řecké slovo charis, milost, znamená vlastně radost. První slovo andělského pozdravení chaire, které překládáme ave, zdrávas, znamená doslova raduj se. Staroslověnské liturgické texty (např. Akatist) užívají výraz radujsja. Písmo sv. nás povzbuzuje k modlitbě v radostném postoji (srov. žalmy 31/32,11; 69/70,5; 104/105,3).

 Sv. Pavel v listu Korinťanům poučuje: „Každý ať dá podle toho, jak se sám u sebe rozhodl, ne s těžkým srdcem a proti své vůli, protože Bůh miluje radostného dárce“ (2 Kor 9,7). Ten, kdo miluje, dává rád, i kdyby to znamenalo oběť; rád mluví s tím, koho miluje.

 Svatý František napomíná bratry, aby jejich život byl svatý a radostný, a ne smutný. Přál si, aby jeho bratři, když vycházejí do ulic, ukazovali radostné a milé tváře, a ne lhostejnost a únavu.

 Kdo se snaží o dobro a není přitom radostný, ten popírá pravdu, v níž chce věřit. Alespoň dělá na druhé takový dojem. Často čteme a slyšíme, že křesťanské náboženství není radostné, ale smutné. Křesťané sami „křiví“ obraz Ježíšovy radostné a dobré zvěsti.

 František varoval před smutkem, neboť ten je třeba za každou cenu ze srdce odstranit. Jediným smutkem hodným chvály je lítost nad hříchy, jenž se hned stává zdrojem opravdové radosti. Světec říkal, že zármutek člověka je satanovou radostí. Smutného člověka lze totiž snadno dostat do zoufalství, anebo k tomu, že začne vyhledávat nedovolená potěšení.

 Opravdová radost spočívá v odstranění hlubokého kořene smutku ze srdce. Podle Kristova a Františkova učení jsou nutnými podmínkami křesťanské radosti především: hluboká a silná víra v Boží prozřetelnost, která všechny vnější události zaměřuje k dobrému; přijmout a pochopit tajemství kříže, smyslu utrpení; usilovně pracovat v službě Boží, která rozvíjí naše schopnosti a dává uspokojení; mít čisté svědomí, přijímat svátost smíření, stálé překonávat zlé náklonnosti, snažit se o dobrý a spořádaný život, mít důvěru a víru v účinnost modlitby.

 Jak literatura tak umění nám představují Františka jako člověka plného pohody, radosti, který se stýká s Bohem i lidmi, dobrými i zlými, se zvířaty, ptáky, rybami, rostlinami, i skálami, kameny a vodou. Postoj světce ukazuje spíše výjimečnou radostnost, spokojenost, ochotu chválit Boha na každém kroku. František vlil do svého svatého života tolik krásy a pohody ducha, že neodstrašuje, ale probouzí sympatie a přitahuje.

 Bývá nazýván „svatým serafem“, „serafickým Františkem“, čímž se zdůrazňuje jeho zvláštní láska k Bohu, kterou se mají vyznačovat serafové v nebi. František miloval Boha, a v Bohu všechny a všechno: „Můj Bůh a mé všecko.“ Proto se díval na člověka jako na bytost milovanou Bohem a nejkrásnější stvoření na zemi.

 Františkova bohatá představivost, jeho básnická povaha, živý temperament a laskavost se téměř samovolně zapojovaly do procesu zdokonalování celého člověka. Když si v lese hlasitě zpívá, přepadnou ho lupiči a ptají se, kdo je, odpoví jim: „Jsem hlasatelem velikého krále“ (1 Cel 16). Ti se mu vysmějí, zbijí ho a hodí do jámy plné sněhu. On vyskočí, oklepe ze sebe sníh a jde se zpěvem dál.

 Po dramatu rozchodu s otcem se vrátil do kostelíka sv. Damiána, a naplněný radostí a nadšením oblékl si poustevnický hábit, který si udělal. Potom šel do města, chodil po ulicích a náměstích a zpíval chvály ke cti Pána. Vypadal jako opojený Duchem Božím. Když dozpíval, začal shánět kameny potřebné k opravě kostela.

 Když se jeho srdce plní radostí při myšlence na velkou lásku Boha k nám, potom vezme do rukou dva kusy dřeva, začne na nich hrát jako na loutně a zpívat na Boží chválu (2 Cel 127). Dokázal všechno proměňovat na službu Bohu. Měl za to, tak jako sv. Pavel, „že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28).

 František nás učí svým vlastním životem, že jeho laskavý a radostný postoj, jeho touha neustále oslavovat Boha, kterou uvádí v skutek, a to, že do tohoto aktu chvály zapojuje všechny lidi a tvory, nebyly zbavené utrpení. Také jeho provázelo utrpení, a přece dokázal mít radost vskutku pravdivou, plynoucí z toho, že se v utrpení stal podobným Ježíši Kristu.

 Takovou radost a pohodu prožívá pouze člověk, jenž žije Bohem, stýká se s ním, vážně chápe potřebu přiblížit se k němu usilovnou prací i spoluprací s Bohem na sobě. Chceme-li spolu s naším světcem prožívat dokonalou radost, musíme přijmout, že její podmínkou je pokorné a prosté podřízení se Boží vůli.

 My v sobě zjišťujeme slabost vůle a sílu náruživosti, nesoulad a spor mezi rozumem a vůlí, který sv. Pavel vyjádřil větou: „Neboť nedělám dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“ (Řím 7,19). V rodině, která má být den co den po 24 hodin ponořena do upřímnosti a pokoje, objevují se ostrá slova, zlověstné mlčení a uhýbavé pohledy s pohrdlivými gesty, množí se skryté slzy.

 Dosud se kromě Krista nenarodil nikdo, jenž by poznal tuto nemoc a předepsal příslušný lék. Proto jen ti, kdo přijímají jeho slova upřímným srdcem, mají pokoj v sobě a v rodině a jsou přející k nepřejícím.

 Podle Ježíše svět je nemocný lží a nedostatkem lásky. Proto prosí Otce za ty, které si vyvolil a jež posílá do světa jako jeho lékaře, aby je posvětil v pravdě a zachoval v lásce (srov. Jan 17,9-19). Prosil, aby vůči nedostatku lásky projevovali odpuštění a modlili se za ty, kdo je pronásledují; a proti snahám rozdělovat lidi kladli své úsilí sjednocovat všechno a všechny.

 Tuto vznešenou, ale i těžkou úlohu a povolání léčit svět pravdou a láskou přejímá po apoštolech papež, biskupové, kněží a všichni ti, kdo pochopili svůj křest a biřmování a stali se odvážnými a zdatnými apoštoly Ježíše Krista a jeho evangelia.

 Od přelomu XII. a XIII. století zapojil se do této vznešené úlohy svatý František spolu se svými bratry a sestrami. Ti chtějí naplnit celý svět Kristovým evangeliem, touží být nástroji Božího dobra a pokoje, chtějí se stávat bratry a sestrami všech lidí i celého stvoření. Především sami touží radostně žít Ježíšovým evangeliem. Snaží se být radostní, laskaví a štědří k druhým. Proto je bolí každý spor, nenávist, každá roztržka mezi lidmi, především taková, které se sami stali příčinou. Snaží se stávat se znamením času pro svět. Takovými znameními dnes jsou: smlouva o neútočení - nehádat se a nepůsobit si navzájem křivdy; dohoda o vzájemné pomoci - spolupráce a přátelství pro společné dobro.

 K tomu, být apoštolem a rozsévačem radosti, je třeba mít Boha v srdci, slunce a dobrotu v očích a modlitbu a zpěv na rtech. Vzorem a příkladem ať nám v tom bude laskavý a pokorný František z Assisi.

                                                                       Tadeusz Slotwiňski OFM

                                                                       Glos sw. Franciszka 5/2000

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM