Jarolímek, Romuald OFMCap.

            Originalita Františkovy ŘehPou tedy spočívá v těchto prvcích, které nenajdeme v jiných pravidlech:

1.   Pravidelné střídání úlohy Marty a Marie, totiž aktivního a kontemplativního života, podle vzoru Ježíše, který rytmicky střídal  samotu na hoře s životem v ruchu světa (vždyť obojí nás spojuje s Bohem). Nepřehlédnutelná je rovněž dočasnost pobytu v poustevně.

2.   Zachování ovzduší bratrského života, přičemž vzájemné vztahy jsou obdobné jako mezi matkami a syny. Tyto vztahy jsou založeny na lásce, službě, úctě, péči a starosti o druhého bratra.

3.   Pevně stanovený, nevelký počet bratří v poustevně (3 - 4), který umožňuje dodržovat důsledně chudobu a chrání ovzduší kontemplace. Bratři zde shromáždění se tu zdržují dobrovolně se souhlasem svých představených a zůstávají součástí provinčního bratrstva.

Dále existují některé prvky ŘehPou, které najdeme v poustevnických pravidlech, ale František jim dává jiné zaměření a využití:

a)   Klášter je místo nebo otevřený prostor, neohrazený zdí, nýbrž jen plotem. Cela je malé obydlí pro každého poustevníka jednotlivě, určené k modlitbě a spánku, nikoliv však pro jídlo.

b)   František převzal z mnišské tradice přísné mlčení od kompletáře po tercii, pravidelný život, řád v jídle a spaní i důraz na samotu a mlčení. To vše ale postavil do služeb modlitby a bratrského života, proto doporučuje po tercii přerušit mlčení pro duchovní vedení a sdílení.

c)   Zatímco v ostatních řeholích  najdeme přesné instrukce o modlitbě i postu, včetně trestů za nedodržení, sv. František kromě modlitby liturgie hodin mluví také o svobodě a božské inspiraci. Prostě jde o to „…neuhášet Ducha svaté modlitby a zbožnosti…“ a „…aby měli Ducha Páně…“.[1]

„           ŘehPou je plán života, který respektuje osobní charisma každého bratra, ale i zkušenost společného života v ovzduší bratrství. Je zde prožíván hluboký a tajemný způsob bratrské samoty, která bratra od ostatních neodděluje, ale posiluje jeho lásku a úctu k nim.

            Františkánský životní program spočívá ve snaze kázat příkladem života i slovem cestu spásy, ale především se modlit. Než sv. František získal schopnost naslouchat a přijímat výzvy evangelia, prožil dlouhý a těžký boj sám v sobě, kdy hledal správné odpovědi na neodbytné otázky. Dělo se tak v jeskyních a opuštěných kostelech, v samotě, mlčení a modlitbě. Tato fáze jeho obrácení mu vtiskla nesmazatelné znamení, které ho provázelo až do konce života. Tato „zkušenost pouště“ mu otevřela nový obzor, který ho přivedl k přijetí evangelia. V nadpise 3. kapitoly Potvrzené řehole: „O liturgii hodin a postu a jak mají bratři jít světem“, není pořadí náhodné. Modlitba, půst, jít světem – je program, který se nezrodil z rozumu, ale z intuice člověka naplněného Duchem. Jako u Krista a jeho učedníků, Františkovo apoštolské povolání nejen nevylučuje, ba naopak předpokládá silné kontemplativní zkušenosti. Aby se bratři mohli svobodněji věnovat kontemplaci, odcházejí čas od času na opuštěná místa, to je do pousteven, kde každý musí chránit samotu a mlčení toho druhého, aby byl plně k disposici hnutím Ducha.

            Sv. František se snažil odpoutat od všeho pozemského, být s Kristem, svobodný pro Boha. Proto vyhledával osamělá místa, aby se bez vyrušování mohl obracet k Bohu,[2] proto po něm zůstala tak hustá síť pousteven a nakonec proto sepsal krátká pravidla pro ty, kteří chtějí vést řeholní život v poustevnách. Tento život záleží v odpoutání se od činnosti na určitý čas kvůli modlitbě a samotě, v ovzduší chudoby, služby a vzájemné lásky, tak jako Ježíš se občas vzdaloval od zástupů a odcházel na pustá místa. Františkánská poustevna je určitý paradox: samota nepřekáží otevřenému bratrskému životu, modlitba nevyřazuje apoštolskou činnost, odloučenost od světa nepůsobí v bratřích necitlivost k potřebám a touhám ostatních, hluboké mlčení otvírá cestu k vřelému bratrskému dialogu a duchovnímu vedení. František vztahem matky a syna vnesl do tradičního poustevnického života, který byl typický asketickou přísností a tvrdostí, znak radostnosti, laskavosti, něžnosti a umírněnosti. ŘehPou nenabízí jedinou správnou odpověď na otázku, jak žít františkánský ideál, ale jednu z několika dobrých a autentických.

            Tento krátký spis je pokladem skrytým na poli františkánské spirituality, perlou výjimečné hodnoty, kterou je třeba znovu objevit a dát jí patřičné místo v našem životě. Pravidla jsou pružná, tvořivá a přizpůsobitelná různým kulturám, situacím a okolnostem života, proto použitelná kdykoliv, kdekoliv a kýmkoliv, kdo po tom touží. Poustevna, exerciční či rekolekční dům, bratrstvo kontemplace – ať už tomu dáme jakékoliv jméno, je nutnou složkou františkánského života a apoštolátu. Jejich zakládání je znamením obnovy provincie, řádu…církve, jak nám to ukazují i dějiny františkánství. Bůh sám si v samotě, poustevnách formuje takové kontemplativní velikány, jako byli: Mojžíš, Eliáš, Jan Křtitel, apoštol Pavel, církevní otcové prvních staletí atd. Velkým omylem by ale bylo v poustevně vidět zázračný všelék na každou potřebu a problém bratří, příliš zdůrazňovat strukturu místa a způsob života a zapomínat na to nejpodstatnější – na lásku k Bohu a spojení s ním. Sám František nás napomíná, abychom nezaměňovali místo rozjímání za místo zahálky[3] a vybízí k pokojnosti a tichosti srdce, zbožnosti a duchu modlitby, abychom se stali „květy samoty“, jako byl on a mnozí jeho následovníci.

 

 

Pramen: br. Artemio Raymundo OFMCap.: Františkova řehole pro poustevny v kontextu evangelního života a apoštolátu dnešních františkánů; překlad br. Juvenál Valíšek OFMCap., přepracoval a zestručnil

br. Romuald Jarolímek OFMCap.