Chlouba, František OFS

21. 8. není na obloze ani mráčku.

Už ani nevím, kolik mráčků bylo před dvaatřiceti lety. Trochu jsme si to připomněli. V nejbližší vsi stavíme u obchodu na snídani. Přemluvil jsem Zdeňka na naši starou čundráckou dávku litr mléka a čtyři housky. Ten sice nevěří, že je možno vypít tolik mléka, ale zkusil to taky. A skoro i vypil. Další pochod si moc nevybavuju. Až polední pauzu u Bučilského rybníka. Kromě dvou mladých rybářů jsme tu sami. Koupeme se oba. Mám dojem, že jsme se tu poprvé i mydlili. Zdeněk si oblepuje první puchýře. To je tedy začátek! Po pauze jdeme dál. Nikde žádná hospoda na oběd. Nikde dokonce ani pitná voda. Jó, to není Český ráj, kde je pramen na každém rohu! V jedné chalupě požádáme o vodu. Dobrá Pražanda nás zachraňuje pramenem perlivé Dobré vody z ledničky. Tím dostáváme sílu dojít do Městce Králové. Tam v první hospodě s hrůzou vyslechneme tvrzení servírky, že v tomhle městě se všude vaří jen do čtyř odpoledne. Druhá a třetí hospoda tvrzení dokládají. Teprve ve čtvrté se chytáme. Naštěstí. Najedení jdeme do lesa ulehnout. Našli jsme místo pod krmelcem. Podle předpovědi ze Zdeňkova mobilu mají být místy přeháňky. Přes nohy hodíme igelit a hlava bude pod krmelcem v suchu. Ale to jsme se teda šeredně spletli. Místo přeháňky se kolem přehnala vichřice s průtrží mračen. Nejdřív nám chrlila do tváře proudy vody odražené od igelitu a pak nám pod záda zavedla potok. V tu chvíli se stěhuju do krmelce a Zdeněk za mnou. Malé jesličky pravda nejsou ideálním místem k noclehu, ale je tu sucho a při troše krčení se sem oba vejdem. A nastává první krize. Jak už jsem zvyklý na pohodlí, tak mi déšť na pouti připadá jako konec světa. Bojím se, že skrčené nohy už ráno nerozejdu. Bojím se, ani nevím čeho. Hlavou se mi míhají všechny možné problémy a jen stud mi brání říct nahlas, že bych to radši vzdal. Teprve dlouho poté pochopím, že tohle je jeden z důvodů a smyslů pouti. Dostat se mimo vyjeté koleje. Mít strach z nedostatku, z nepohodlí. A poznat, že strach byl zbytečný. Že je o nás vlastně pořád postaráno.

 

 

 

 

 

 

 

22. 8. ráno sčítáme „katastrofy“.

Promočený je jen ochranný pytel „žďárák“ a igelit. Jinak vše suché a tělo vypadá i odpočaté. Kolem krmelce je koberec konvalinek. Nádhera. Balíme a jdeme dál. Po padesáti metrech nacházíme loveckou chatu s nádhernou krytou předsíňkou na přespání. To jsme to vymňoukli. Takovouhle chybu už nesmíme udělat.

Po pár kilometrech nacházíme první popadané stromy. Pak potrhané vedení, ulámané větve a orvané listí i ovoce. Přes kolínsko se opravdu přehnala vichřice.

Mobil konstatuje, že bude ubývat oblačnosti. Po ránu to vypadá spíš na konstantně šedou oblohu. Ale během dne se informace firmy Paegas potvrdila.

Až k Labi jdeme borovicovými lesy typu Kersko. Lesy jsou napůl pokácené vichřicí a naše cesta mění v přelézání, podlézání, obcházení, balancování na kmenech. Místy nás šokuje, jaké kmeny dokázala vichřice přelomit. Ještě že jsme včera nebyli rychlejší. To by nám bylo v noci ouzko.

K obědu je teplé lahvové a utopenci. V hospodě nejde proud. I tak tam ovšem bylo dost hostí a fešná hospodská.

Jak se blížíme k našemu veletoku, vidíme mohutné topoly, buky, duby olámané „na babku“. To jsem teda opravdu ještě nezažil.

Na Labi naplánoval Zdeněk přechod po lávce zdymadla, které tu bylo vytvořeno pro snazší dovoz uhlí do svazácké elektrárny Tušimice. Jak říká, nyní se zdymadlo prakticky neužívá, protože změna režimu způsobila, že se uhlí vozí jinak (nebo se nevozí vůbec, tady jsem asi Zdeňkovo vyprávění dost pozorně nevnímal). Jdeme po lávce. Ze severního břehu přístup bez problémů. Na druhém konci neproniknutelná mříž. Trochu mi připomíná vstup do rýnovického převýchovného zařízení. Co teď? Nejbližší most šest kilometrů. Když na to vzpomínám, tak se mi zdá až neuvěřitelné, že po třech dnech pochodu jsme unavení tak, že představa téhle zacházky nás těžce psychicky deptá. Naštěstí kde se vzal tu se vzal kouzelný pán s klíčem. Možná přece jen fungoval prastarý zvonek u vrátek, který jsme zběsile mačkali. Pán odemkl a honem nás hnal pryč s tím, že ti na druhé straně (Povodí Labe - správce jezu a zdymadla) to nevidí rádi, když někomu otevírá. Trochu ovšem nechápu, proč tedy Povodí Labe nezavřelo i druhou stranu a nechá poutníky přejít, udržujíc je v naději, že cesta je volná.

Přešli jsme první velký mezník na naší pouti. Na jižním břehu Labe děláme velkou pauzu. Ptám se ekologa Zdeňka, zda se v Labi už dá koupat. Zanesené břehy o kvalitě vody příliš nesvědčí. Zdeněk však tvrdí, že řeka je dokonale čistá. Dávám tedy koupel s mydlením, tady poprvé i s vlasy. Když už nebudu čistý, aspoň ze sebe dostanu pot a mastnotu. Tady za Labem měl být kdesi nocleh. Ale máme náskok, čas a sílu (až na Zdeňkovy puchýře), takže jdeme do Kutné Hory. Tady Zdeněk vojákoval a zná tu všechny hospody. Bohužel před patnácti lety. Význam současné památky UNESCO se podepsal, zdá se, nejvíc na hospodách. Takže si dáváme nejlacinější jídlo v drahé hospodě a já mám špatné svědomí, že jsem svým hladovým krkům doma zas prožral něco navíc.

Za Kutnou Horou hledáme nocleh v chatové oblasti u přehrady Vrchlice. I tady se to od Zdeňkovy prezenční služby změnilo. Je tu mnohem víc chat. Nikde kousek volného místa na spaní, natož ještě pod nějakou volnou střechou. Máme po včerejší noci strach a tak jsme uprosili dobré a fajn lidi, aby nás v případě deště nechali zalézt pod jejich stříšku. Pak usínáme klidně pod širákem. Nepršelo a noc byla nádherná.

 

 

 

 

 

 

 

 23. 8. nás probudilo ochlazení.

Až později zjistíme, že mé věčné obavy ze studené fronty byly liché. Teď po ránu se zdá, že vedra skončila a kdoví jak to bude dál.

Po třech dnech se náš denní režim ustálil. Po ránu krátký pochod a snídaně, mléko a housky. Pak delší pochod a po zhruba osmnácti kilometrech velká přestávka. Při ní si Zdeněk od druhého dne oblepuje puchýře náplastmi a chodí jako Rusalka po proměně na člověka. Ale nezasvěcený by to na něm nepoznal. Jeho hrdost mu nedovolí kráčet jinak než pevným, jásavým krokem vzorného turisty. Já jsem zatím vlastně bez problémů, i když jsem normální bolení nohou nazýval krizí. To jsem ještě nevěděl, co přijde.

Velká přestávka tedy slouží k ošetření nohou, sušení, nabírání sil, koupání, psaní cestovních deníků, čtení z Písma a později i k vaření. Rozhodl jsem se, že každý den pohanovi Zdeňkovi přečtu něco z Nového zákona, abych mu nabouchal do hlavy slovo Boží. Jako každý nadšený křesťan (zejména z řad nás konvertitů) si představuju, že ho to musí oslovit. Často mi to ovšem připadá jako házení perel sviním. Ale co já vlastně vím, co koho oslovuje. Kdo z nás vidí do duše druhých? Kdo prohlédne skrz skořápku ať už racionalisty, který přijímá pouze hmatatelné, či naopak mystika, který hmatatelné přijímá jen jako nadbytečný produkt neuchopitelného? Vždyť jak těžko se dostávám i jen skrz vlastní přetvářku k sobě samému.

Po vzoru svatého Františka náhodně otvírám Písmo a čtu, co tam naleznu. Nenalézám ovšem tak snadno, jako František, první toho jména. Vždy musím na zvolené stránce trochu pohledat a trochu popřemýšlet, abych v nalezeném ještě našel nějaký smysl poselství. To je další smysl pouti. František otevřel, četl a nacházel, protože neustále hledal a toužil najít. Jak málo já hledám a jak málo toužím nacházet. Jak uzavřené je srdce a jak líná mysl. Proto musí člověk opustit pohodlí a vydat se do neznáma, aby byl donucen hledat cestu. A aby si také uvědomil, kde je opravdu cíl.

Ale abych se vrátil. Po velké přestávce následuje pochod do večeře. Ten se s přibývajícími dny a kilometry stále častěji drobí na odpočinkové čtvrt a více hodinky. Před večeří máme na kontě obvykle asi 35 kilometrů. Dobrou večeři doprovodí nějaké to pivo a je zase síla na šest až deset kilometrů, při nichž se hledá nocleh. To už obvykle meleme z posledního.

Taková večerní idylka byla ovšem jen v Čechách. V Rakousku jsme s ohledem na kurz a z něj plynoucí vysoké ceny v restauracích museli změnit styl. O velké přestávce se obvykle vařila polévka z v Čechách nakoupených zásob a večer ze stejného zdroje nějaká čundrácká konzerva. To však většinou až v místě noclehu.

Čtvrtý den pochodu byla polední přestávka u rybníka Katlov. Tam nám bylo trochu zima. Koupání se z mé strany stalo jakousi otázkou cti. Zdeněk drží svůj vodácký názor, že do vody se leze jen, když se cvaknu (pro nevodáky toto je výraz pro situaci, kdy obvyklé postavení voda - loď - vodák se proti vůli posledně jmenovaného mění). Katlov je obklopen chatami a chataři. Ti už chodí ve svetrech a větrovkách.

Po velké jdeme hledat obědovou hospodu. Nacházíme krásnou venkovskou „u báby fousaté“. Zdeňkovi se ohromně líbila. Každému zvlášť nám přinesla vrchovatý talíř polévky a všichni přítomní se zatajeným dechem sledovali, jestli ji cestou nerozleje. Ani neukápla. Její snaha byla tak nefalšovaně upřímná a mohutná, že snad měl Zdeněk pravdu, že ta ženská byla krásná.

Na další cestě jsem byl tak rozjetej, že jsem začal navrhovat různé zkratky. Výsledkem bylo, že tam kde byla krásná polní cesta, šlapal jsem obloukem po silnici, abych pak zvolil nábližku sice o pár metrů kratší, zato však zakončenou trním.

Po cestě k Sázavě jsme objevili nový druh značky, tzv. „zamazaná“. Vcelku dobře jsme se po ní orientovali dobře deset kilometrů.

V Ledči nad Sázavou v restauraci s tajuplným názvem Hungaria je večeře a kousek za Ledčí na břehu řeky nocleh u dvou teď opuštěných chat. Zase příjemné spaní. Osvěžující chlad od řeky a nebe plné hvězd. Až doma jsem si uvědomil, že jsem si na cestě podvědomě zvykl koukat v noci na hvězdy, jestli se přes ně něco nežene.

                                                                                                      (pokračování)

                                                                                                      František Chlouba OFS