Schalück, Hermann OFM

(Přednáška bývalého generálního ministra františkánů Hermanna Schalücka OFM na generální kapitule SFŘ v říjnu 1999 v Madridu)

 

 

Milé sestry, milí bratři, děkuji vám z celého srdce, že jste mě pozvali na vaši generální kapitulu. Děkuji vám za tuto příležitost, protože dává možnost vzájemného obohacení a růstu. Osobně musím uznat, že zkušenosti sdílení na společné cestě s prvním, druhým a třetím řádem patří k těm nejkrásnějším a nejvíc povzbuzujícím v celém mém životě. Narůstalo při tom naše vědomí toho, že jsme v církvi i ve světě částí velkého celku, jehož bohatství barev, krásy a duchovní naděje jsme dosud dostatečně nevyužívali. Když uvážíme výzvy a problémy, které od nás vyžadují odpovídající evangelijní odpověď, vidíme, že naše společná cesta do budoucnosti od nás ještě žádá nové iniciativy.

 

 

Začnu slovy, která jsou vám snad známa: „Obnovující síla Ducha, který povolal Františka na cestu pokání a obnovy církve, volá také nás k neustálému obrácení a ke službě našim bratřím skutky milosrdenství a přinášením svědectví evangeliu v dnešním světě se všemi jeho problémy a nadějemi.“ Bratr J. A. Quilis, bývalý generální ministr Třetího řádu regulovaného (TOR), adresoval tato slova vám spolu s novými generálními konstitucemi při vaší generální kapitule ve Fatimě. Z těchto jeho slov bych rád vybral určité prvky pro naše společné zamyšlení a budu mít při tom na mysli určitý cíl. Chci přispět ke znovuoživení a posílení vědomí toho daru Ducha, který jsme jako františkáni, a zvláště sekulární františkáni, obdrželi.

 

 

V tomto čase milosti, který nám Pán dává, čase, který „je tím nejlepším i nejhorším časem, hodinou moudrosti i pošetilosti, věkem věřících i nevěřících, obdobím světla i tmy, jarem naděje i zimou beznaděje“ (Dickens), chceme zachytit jedinečný a nový příspěvek, k jehož nabídnutí jsou dnes sekulární františkáni voláni, aby se originálním a evangelijním způsobem utkali s problémy církve a světa. Skutečně „máme každý z nás podle své vlastní cesty realizovat, co je nové ve světle Božího učení a služby, a nedělat znova, co už bylo uděláno, nýbrž to, co zbývá udělat“ (Martin Buber).

 

 

Proto plni nadšení pro slova evangelia, které k nám dnes nepřestává promlouvat, chceme celou naší bytostí volat jako František: „To je to, co chci, co hledám a co chci z celého srdce dělat“ (1 Cel 22).

 

 

Kdekoli jsme, můžeme se stávat autentičtěji evangelizačně a prorocky přítomnými a odpovídat na volání Ducha a můžeme se obrátit ke Kristově evangeliu. Ve „vzájemném životním společenství“ můžeme zpřítomňovat charisma našeho společného serafického otce v životě a poslání církve (srov. Řehole SFŘ 1).

 

 

 

 

1. Od Boha dostáváme všechno dobro

 

 

Ve své závěti připomíná sv. František nejdůležitější okamžiky svého života  výrazy jako „Pán dal mně ... abych takto začal dělat pokání .... Potom dal mi Pán takovou věrnost ke kněžím ... Pán mi dal ... bratry ... zjevil mi, že mám žít podle svatého evangelia.“ On také Františkovi daroval pozdrav: „Ať ti dá Pán svůj pokoj!“ Pán je původcem všeho, co František objevuje a zakouší. František oslavuje svůj život i každý úder srdce jako Pánův dar. V nepotvrzené řeholi nadšeně prohlašuje, že všechno dobré pochází od Boha, že vše mu patří, a proto jsme zavázáni mu vše navrátit. Základním darem je pro každého z nás vlastní život: existence v daném místě a čase. Jako františkáni chápeme dar života jako „hřivnu“, kterou můžeme rozmnožit následováním Krista podle příkladu života Františka a Kláry.

 

 

Zastavme se v této první části našeho zamyšlení nejprve u Božího daru tohoto dne a této hodiny. Tento čas je dobou milosti.  Přítomnost je vždy časem, ve kterém zakoušíme sami sebe jako „dar“. V našem zamyšlení také obrátíme svůj duchovní zrak na určité charakteristické rysy daru, který dal Duch církvi ve Františkovi a Kláře, a ty se pro nás stanou drahocennými ukazateli i pro směřování našeho života.

 

 

 

 

1.1. Současnost

 

 

Nejprve je třeba se otevřít působení Ducha, zaměřit se na současný historický okamžik a pečlivě pozorovat znamení času. Svatý otec v apoštolské exhortaci Christifideles laici říká: „Pohleďme tedy na tvář tohoto našeho světa, který v sobě chová hodnoty i problémy, žije uprostřed neklidu i nadějí, zdobí jej vítězství i hyzdí nedostatky“ (CfL 3). Musíme pohledět na tuto tvář pravdivě, s pochopením i nadějí, protože věříme, že nepodmíněná Boží láska nepřestává oživovat tento svět a naši dobu. Žijeme v době, která se vyznačuje jasnými známkami přechodu, což podporuje pocity prázdnoty, nejistoty, nedostatek pravidel a trvalou krizi.

 

 

 

 

1.1.1. Globalizace - vítězové a poražení

 

 

Omračující události nás na mezinárodní i místní úrovni konfrontují se vzájemným propojením informačních, komunikačních, finančních a výrobních systémů. Náš názor na tyto skutečnosti - ať už nekriticky přijímající či předem odmítající - je nezmění. Často jsou tyto jevy pozitivní, avšak téměř vždy rozporné. Např. je zde rozšířený smysl pro mezinárodní vztahy a vzájemnou závislost, ale toto vědomí nevedlo ke snížení počtu chudých a pronásledovaných na této planetě ani odpovídajícím způsobem nezvýšilo náš smysl pro solidaritu. Počet těch, kteří využívají internet, roste, ale tento vývoj automaticky nesnížil počet negramotných.

 

 

Globalizace prospívá životnímu stylu západních konzumních společností na úkor ostatních částí světové populace. Bohatství se stéká i nadále do rukou menšiny, což má za následek zvyšující se počet chudých. Pod záminkou případného zahrnutí každého do této globalizující se společnosti se skrývá skandální vyloučení chudých a zvláště starých a dětí. Navzdory všem propojením je náš svět ovládán právem těch, kdo jsou ekonomicky silnější, nad těmi, kdo jsou slabší (neoliberalismus). Je zřejmé, že skutečný a vážný problém mezinárodních vztahů se už nesoustřeďuje na konfrontaci Východu a Západu, ale na nerovnost Severu a Jihu.

 

 

Jsme konfrontováni s divokou soutěží a agresivitou, která vylučuje a obětuje ty, kteří nejsou schopni stát se součástí systému. Spolu s dalšími vylučováními ubohých jako je rasismus, diskriminace pohlaví, porušování lidských práv apod. se toto vylučování stává  vnitřním „důvodem“ jeho existence. Tato logika „vylučování“ vyplývající z nedostatku úcty k lidské bytosti je silným indikátorem nerovnováhy. Nenasytnost, vykořisťování přírodních zdrojů pouze kvůli zisku a hromadění bohatství vedla k logice „drancování“, jejímž následkem je neudržitelný rozvoj. Tato nerovnováha ukazuje na lidskou krizi: už nejsme schopni rozlišovat pořadí hodnot potřebných pro plně lidský život i s jeho mravním potenciálem. Důsledkem je ztráta duchovní dimenze života, zmatení hodnot a priorit. Dostáváme se do pasti umělého světa, který oslabuje naši schopnost obnovit základní prvky zdravého života a využít naši touhu po svobodě. Bez odpovídající podpory směřující k tomu, abychom si poradili se současnými výzvami, prožíváme ponížení a kapitulaci. Stáváme se pěšáky na šachovnici a kořistí systémů a ideologií.

 

 

Současně se lidé cítí svobodnějšími než za předcházejících generací, svobodnějšími od tradičních vazeb (rodina, náboženství), a přesto jsou časem nuceni - protože svobodná volba není vždy možná - odejít žít jinam za pracovní příležitostí či z jiných sociálních důvodů a změnit způsob života. Na jedné straně jsme ohraničeni silnými omezeními a na druhé víme, že se tolika lidem podařilo zařídit si nezávislý život, který se zdá být nepodmíněný nějakými vnějšími faktory. Je to existence podmíněná zábavou a chvilkovým okamžikem. Tradiční hodnoty přitom neztrácejí nutně svou cenu, ale ztrácejí svou výlučnou důležitost.

 

 

1.1.2. Dobrodružná společnost

 

 

Sociolog Gerhard Schulze popisuje současnou německou kulturní scénu jako „dobrodružnou společnost“. Jeho popis Německa se dá jistě použít na několik dalších evropských zemí, kde jsou středem zájmu každodenní věci jako oblékání, zábava, doprava, odpočinek. Nahlíží se na ně jako na nádherné a vzrušující dobrodružství. Takovéto „dobrodružné“ prostředí nahrazuje tradiční prostředí určované sociálním postavením nebo náboženskou vírou. Současná společnost vytváří z peněz, věku a vnímání života nový životní styl. Je zde silný individualistický postoj, který spojuje sklon k ostatním s vlastní bezpečností a který lze vyjádřit slovy: zůstaň ve spojení, ale nezavazuj se.

 

 

Mnoho mladých se dnes nestará, zda oni nebo kdokoli jiný budou mít zítra co jíst a co na sebe. Spíše diskutují o druzích jídla, o svém oblečení, o počítačových programech, o tom, jaké auto mají nebo by chtěli mít. Bezprostřední zkušenost, zdání a pocity se stávají téměř určitým druhem „civilního náboženství“. Život stále formují a ovlivňují kulturní a náboženské hodnoty, ale už ne stejným způsobem jako doposud, ale výběrově a individualisticky: trochu buddhismu, trochu New Age, kapitola z Nového zákona a kurs východní meditace. Výzvou postmoderní společnosti není nedostatek náboženství, ale spíše směs různých prvků různých náboženství a jejich rychlá konzumace ve stylu rychlého občerstvení.

 

 

 

 

1.1.3. Nesourodá identita?

 

 

Oproti mladým moderní doby s jejich neotřesitelnou vírou v pokrok jsou současní mladí pod vlivem postmoderní kultury skeptičtí, neklidní, bez iluzí. Současná mládež nedůvěřuje velkým mýtům minulosti a slibům, které mají ovlivnit budoucnost. Jejich zkušenost jim říká, jak nestálé jsou instituce, rodinné svazky, zaměstnání a lidské sliby. Nalezení své identity tradičním způsobem (zaměstnání, rodina, náboženství) už není pravidlem; je to „nesourodá identita“ skládající se z jednotlivých částí a částečných zkušeností, které plně nesledují žádný existující model. Už není potřeba získat potvrzení vlastní identity od nějaké velké vševědoucí autority. Široký obzor už není perspektivou, místo toho převládá zaměření na bezprostřední skutečnost. Pragmatismus a konzumismus se stávají dálnicí, po které člověk pohybuje. Je to život, ve kterém chce člověk vše, hned a s nejmenším úsilím. Nicméně by podle mého mínění bylo nesprávné, kdybychom řekli, že současná generace je neschopná závazků, solidarity a věrnosti. Odpor k velkým institucím a velkým a svatým tradicím neznamená, že je pro postmoderní mládež charakteristický jen extrémní individualismus. Naopak, tito mladí mají ještě velkou schopnost závazku, altruismu a solidarity, i když většinou jde pouze o dočasné vztahy. Není to ani tak vůle zavázat se, která by se vytratila, jako spíše vůle k trvalému závazku či svazku a k trvalým rozhodnutím.

 

 

V této souvislosti se také objevují známky tzv. „nové religiozity“, která není nutně charakterizována hledáním Boha, ale spíše hledáním takových náboženských forem, které existují bez vazby na společenství a které zdůrazňují jednotlivce a soukromí (hledání individuálních duchovních zkušeností s transcendentními skutečnostmi).

 

 

 

 

1.1.4. Je zde prostor pro naději?

 

 

Na první pohled by se mohlo zdát, že současná společnost jen vytváří problémy a překážky pro naše přání a závazek vtělit evangelium s jeho trvalými hodnotami solidarity, milosrdenství a dlouhodobých a společných závazků. Věřím naopak tomu, že tato doba nabízí nové možnosti pro evangelium, pro církev, a zvláště pro františkánskou rodinu i pro její laickou část. V této souvislosti bych rád připomněl slova Jana Pavla II.: „Nové církevní, společenské, hospodářské, politické a kulturní skutečnosti dnes vyžadují s mimořádnou intenzitou aktivitu laiků“ (CfL3). Vědomi si naší bohaté tradice jsme zváni odpovídajícím způsobem reagovat na znamení doby. Nemáme mít přitom strach z nových a odvážných iniciativ, jejichž cílem je tvořivé a vynalézavé vytváření nových cest v nových situacích. Abychom pochopili, jak realistické je toto tvrzení, musíme se zaměřit na další velký dar, který jsme obdrželi, totiž na františkánský způsob života podle evangelia.

 

 

                                                                                                          (pokračování)

 

 

                                  

 

 

přeložil Petr Alexa OFS

 

 

(redakčně zkráceno)