Slotwiński, Tadeusz OFM

 Víra představuje základ celého našeho křesťanského života. Být křesťanem znamená mít úzký svazek s Kristem. Tento svazek se opírá o víru. Kdo věří v Krista a v jeho dílo, kdo věří, že on je Božím Synem, jediným Prostředníkem mezi Bohem a člověkem, jediným Vykupitelem, který nás spasil svým životem, smrtí zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením - ten je spojen s Kristem poutem živé víry.

 Základem naší víry je Boží zjevení. Náš Bůh je „Bohem skrytým“ (Iz 45,15). Zjevení je odhalováním a odkrýváním se Boha. Proto celé Zjevení přijímáme ve víře a vírou. My sami a náš pohled na všechno se musí vyznačovat ochotou. Víra je nadpřirozená ctnost, díky níž s inspirací a pomocí Boží milosti věříme v pravdivost Božího zjevení, ne pro přirozené poznání vnitřní pravdy zjevených věcí, ale pro autoritu zjevujícího Boha, jenž se ani nemůže mýlit, ani uvádět do bludu (První vatikánský koncil). Víra znamená přijmout svým rozumem ne myšlenky a názory člověka, ale myšlenky samého Boha. Víra je počátkem spásy člověka, je základem a kořenem všeho ospravedlnění: bez víry se nelze líbit Bohu a sdílet osud jeho dětí. Celá hodnota našeho života pochází z víry.

 Ve Spisech sv. Františka mnoho místa zaujímají modlitby. Jsou to převážně modlitby plné chvály, oslavné hymny; zřídka se setkáváme s prosebnými modlitbami. Nejstarším textem Františkových modliteb, který máme, je modlitba pocházející z roku 1206. Tehdy se František právě rozešel se svým dosavadním životem, ovládaným ctižádostí a pohodlím, nevěděl však dosud, na jakou cestu ho vede Bůh. Světec vstoupil do opuštěného kostelíka sv. Damiána, který se rozpadal v trosky, aby hledal Boží světlo. Jeho zrak padl na velkou ikonu ukřižovaného Krista, zobrazeného ve slávě jeho utrpení, s přísnou tváří a s doširoka otevřenýma očima, kterého Otec přijímá do nebe při Nanebevstoupení.

 Modlitba, která se tehdy zrodila v jeho nitru, kterou opakoval, vrýval si do paměti, aby ji potom odkázal svým bratřím a sestrám, je modlitbou hledajícího člověka. Nejdůležitější je v ní nejvyšší a slavný Bůh, který se postupně před Františkem odhaluje a nejdříve mu ukazuje svou velikost plnou důstojnosti. On je Bůh a Pán. František chápe, že je na něm závislý, neboť je jeho služebníkem. Nejvyšší, vyvýšený a nedostupný září bleskem, je slavný a vznešený ve svém jase. Záře Boží důstojnosti však neoslepuje, ale rozptyluje se jako dobrotivé světlo, které dává radost a útěchu.

 Vznešený Bůh Františka neodstrašuje a nevzdaluje. Bůh je k němu dobrý a štědrý. Může a chce dát světci to, oč jej v pokoře poprosí. Chudičký pokorně prosí: „Osvěť temnotu mého srdce.“ Srdce je pro člověka velmi důležité. Z něj pocházejí a v něm se setkávají všechny touhy a síly, které svědčí o tom, kdo jsme. Temnota ve Františkově nitru znamená, že on nezná cestu, kterou má jít, aby odpověděl na Boží výzvu. Proto světec prosí: „Dej mi, Pane, pravou víru.“ Když na konci života dostane milost stigmat, obrátí se k Bohu se zvoláním: „Tys naše víra.“

 Pravá víra je autentickým viděním skutečnosti tak, jaká je v Božích očích, tak, jak se postupně naplňuje v historii člověka. Pravá víra říká člověku, kdo je Bůh, a kdo a co je stvoření. Víra nám rovněž říká, že náš svět je stále světem ve stavu vznikání, nedokončeným, zraněným, kde zlo je příliš přítomné, a čekání na štěstí nejisté.

 Víra je skálou, základem života. Bez víry se zachvívá celá budova lidského života. Člověk potřebuje silný opěrný bod. Víra dává pocit jistoty a pokoje. Silná víra odolá všem bouřím. Ukazuje velikost a svatost Stvořitele a hodnotu stvoření, rýsuje jasné hranice mezi tím, co je pomíjející, křehké, slabé, hříšné, a tím, co je silné, nesmrtelné, Boží. Živá víra propůjčuje člověku „jasné oči“, nadpřirozený zrak. Takové oči a takový zrak potřebuje každý křesťan.

 „Spravedlivý žije z víry“ (Gal 3,11), a to všude: při oltáři, v kostele, na ulici, ve stycích s lidmi, o dovolené, vůči vlastním i cizím. Františkánem jsem všude. O tom je František hluboce přesvědčený. Základní pravdu jeho víry představuje přesvědčení, že Bůh je přítomný všude, „na nebi, na zemi i na každém místě“. Není místa na světě, kde by Bůh nebyl. On svou přítomností naplňuje každé místo a vidí všechno, co se na světě děje. Je přítomný ve všem a provází každou lidskou činnost, proniká všechny naše úmysly, záměry a touhy. Tato myšlenka nás potěšuje, neboť nám říká, že všechno, co se děje na světě a v našem životě, vždy se uskutečňuje v Boží přítomnosti, a že to všechno Bůh vidí. To nás uklidňuje, neboť nám to dává jistotu, že nade vším bdí nejlepší Bůh a že všechno může obrátit v náš prospěch, bude-li to jeho vůle.

 Současně nás to však děsí, neboť nás to staví před skutečnost, že s ničím se nemůžeme před Bohem ukrýt, že Bůh zná i ty naše nejhorší úmysly, i kdybychom nevím jak předstírali dobrotu vnějšími formami chování. Proto nás Bůh hodnotí ne podle vnějších způsobů jednání, ani podle vyřčených slov, ale podle našich úmyslů a záměrů. Před ním se neukryjeme se žádnou myšlenkou či touhou. Je v tom však i potěšitelný moment. V našich osobních a intimních zármutcích, utrpeních a nepříjemnostech, kterým nikdo z lidí nemůže rozumět a které často nemáme komu říci nebo nemůžeme prozradit, je s námi Bůh. Jemu je můžeme předložit a on nás pochopí.

 O této pravdě nestačí jen vědět, ale je třeba ji prožívat, čili být co nejčastěji s Bohem a rozmlouvat s ním v různých momentech života. Takový postoj se nazývá víra v Boží Prozřetelnost. Spočívá v přesvědčení, že stále žijeme v Boží přítomnosti a že všechno pochází od Boha. Učitelem takového postoje je sv. František. On viděl Boha všude. Když se díval na věci, viděl v nich projevy Boží dokonalosti. „Nejvyšší, všemocný, dobrý Pane,... Ať tě chválí, můj Pane, všechno, co jsi stvořil, zvláště pak bratr slunce, neboť on je den a dává nám světlo, je krásný a září velkým leskem, vždyť je, Nejvyšší, tvým obrazem“ (Chvalozpěv stvoření).

 Důležité je, abychom v přírodě, která nás obklopuje, viděli dobrotu a laskavost Stvořitele, pokládali ji za dar, kterého si máme vážit, neboť nám byl dán, aby nám připomínal Boží lásku a vedl nás k němu svou užitečností a krásou. Dnes si tolik lidí stěžuje na to, jak je těžké setkat se v životě s Bohem - stačí zeširoka otevřít oči na krásu přírody a v ní nalézt příležitost k setkání s Bohem. A kdoví, zda se pak nevrátíme ze svých procházek, výletů a rekreací lepší, spokojenější a radostnější.

 Světec z Assisi viděl všudypřítomného Boha nejen vedle sebe, ale žil vědomím Boží přítomnosti v sobě. Všechna důležitá rozhodnutí ve svém životě nebo v záležitostech řádu uskutečňoval po upřímném a důvěryplném rozhovoru s Bohem v modlitbě. Takové obracení se k Bohu bylo vyznáním víry v Boží všudypřítomnost a jeho Prozřetelnost.

 Jak je důležité mít vědomí přítomnosti Boha v sobě, Boha, který vidí naši samotu a naši bezradnost vůči každému podezírání a nepochopení! Vědomí přítomnosti Boha ulehčuje těžký osud a dodává síly, abychom snesli nepříjemnosti, naplňuje nadějí na pomoc. Všichni se obdivujeme a jsme nadšení Františkovým klidem a duševní pohodou. Přitom jeho život ukazuje, s kolika obtížemi a protivenstvími se setkával. Všecko to však snášel s pokojem ducha, neboť věřil, že Bůh je mu blízký v něm a vedle něho, a počítal s jeho pomoci v těžkostech.

 Věřit v Ježíše Krista znamenalo pro Františka být přesvědčený, že on byl mezi lidmi jako pravý Boží Syn, že je stále ve své církvi a že v ní bude až do konce věků. Znamená to věřit doslovně všemu, co Kristus hlásal a co stále říká prostřednictvím své církve učící, a žít podle toho, i když není snadné, aby se člověk sám stal církví, aby on v něm mohl žít a jeho prostřednictvím konat. Ten dvojí život, dvojí přítomnost - moje v něm a jeho ve mně - to je pravá víra v Ježíše Krista.

 František, jenž projevoval svou víru životem, modlitbou, zpěvem a apoštolátem, říkával: Bůh jest, je stále při nás, i tehdy, když se nám zdá, že není. Pro něj přijmout evangelium znamenalo natrvalo změnit svůj vztah ke všemu, znamenalo to dostat se nad úroveň, na níž žil, a dívat se na všechno „shora“, z Boží perspektivy. Víme, že z této perspektivy se lidé a věci jeví jinak, a v důsledku toho jsme nuceni zaujmout k nim nové stanovisko, často zcela opačné v porovnání s obecným pohledem.

 To nás však vede do konfliktů s těmi, kdo vidí svět jinak. Neobejde se to rovněž bez bolestí plynoucích z nepochopení, pohrdání a výsměchu. S tím se setkal František ze strany svého otce, některých přátel a obyvatel Assisi. V Odkaze světec vyznal, že Bůh ho poučil, zjevil mu, ukázal mu, uvedl ho. František se povznesl nad sebe tím, že vírou přilnul k tomu, který je nade vším: „Pán mi dal takovou víru“ (Odkaz 2). Důsledkem jeho víry, jeho plného přilnutí k Bohu bylo, že to nemožné v životě stalo se mu možným. "Plný vroucnosti úpěnlivě prosil, aby ho věčný, pravý Bůh vedl a zjevil mu svou vůli. Velmi trpěl a neměl klidu, dokud neuskutečnil to, k čemu se v srdci rozhodl" (1. Celano 6). Proto když ho někdo o něco prosil „pro Boží lásku“, měl za to, že o to žádá sám Bůh (srov. 1. Celano 17).

 František věřil v Boha a v něj doufal. Tuto velkou důvěru skládanou v Boha lze pozorovat v celém jeho životě. Vyhledával osamělá místa, v noci odcházel k modlitbě do poustevny a do opuštěných kostelů. Tam často podstupoval hrozné boje s ďábly, kteří se ho snažili odtrhnout od modlitby. Tehdy zlým duchům říkal: „Dělejte se mnou, co můžete, duchové zlí a klamaví; nemůžete, než nakolik vás nebeská ruka uvolní. Jsem připraven s veškerou radostí vytrpět všechno, čím se jí zalíbí mě vytrestat“ (Legenda Maior 10,3).

 František chtěl být rytířem a hlasatelem velikého Boha. Věděl, že žít znamená bojovat se zlem. Základem jeho odvahy byla bázeň Boží. Neměl velký strach, poněvadž věřil v Boha a skládal naději více v něho než v meč, sílu svalů a rytířské schopnosti. Byl statečný a odvážný, neboť nespoléhal na své vlastní síly, ale všechnu naději složil v Boží pomoc. Tímto způsobem překonal všechny obavy a úzkosti před námahou a prací, jaké se projevovaly po celý jeho život. Dokonce si zamiloval strach před ohněm a smrtí. Statečně obětoval Bohu sebe celého, aby ho strávil v Boží službě oheň svaté lásky k Bohu. Světec toužil položit svůj život v díle evangelizace, neboť mučednictví pokládal za nejvyšší a téměř jedinou známku svatosti. František byl odvážný z lásky k pravdě, k Bohu, protože miloval pravdu a přesvědčil se, že bez statečnosti ji neubrání. Základem jeho statečnosti byla neochvějná naděje v Boha. Ta likvidovala jeho strachy a obavy před osobní temnotou, samotou a slabostí. Světec nazýval sebe a své následovníky Božími služebníky. Proto se nebál nikoho kromě svého milovaného Boha, aby ho neurazil a nezarmoutil.  Zdrojem strachu bývá chuť ovládat druhé a udržet si prestiž nebo majetek. František se snažil být bratrem a služebníkem všech a slíbil chudobu, proto se ničeho nebál. Nikdy netoužil vyvyšovat se nad druhé, a právě proto se nikoho z nich nebál.

 Nebojme se věcí dobrých. Strach je očekáváním zla. Kdo věří v Boží Prozřetelnost, ví, že „těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28). Když Františka potkalo utrpení a nepochopení, podnětem k odvaze mu vždy byla myšlenka na utrpení Pána.

 Rovněž trpělivost je způsobem křesťanské statečnosti. Trpělivost je ctnost, která mě učí snášet pokojně to zlo, které nemohu odstranit. Trpělivost nesmí být jakousi odvážnou kapitulací, ale musí mít hlubší smysl. V každodenním životě snášíme dobrovolně a trpělivě mnoho obtíží. Aby nás tyto a podobné akty trpělivosti vedly k Bohu, je třeba nést kříž za Kristem, tj. se správným úmyslem, dát jim ve zbožném duchu křesťanský obsah. Sv. František říkal Bohu: „Tys trpělivost. Tys ochránce. Ty jsi náš strážce a obránce. Ty jsi síla“ (Chvály Boží).

Tadeusz Slotwinski OFM

Glos sw. Franciszka 2/2001

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM