Flood, David OFM

  V určité době své mladé historie začali bratři františkáni přehodnocovat sami sebe, na prvém místě prostřednictvím kvality svého života, prostřednictvím soudržnosti pramenící z jejich způsobu života, ale i prostřednictvím vlivu, který vykonávali na lidi, kteří, když viděli jejich křesťanské vlastnosti, neměli už důvod považovat je za bezvýznamnou tlupu vyděděnců. Z toho důvodu občané  Assisi se snažili vstřebat je do společenských a ekonomických skutečností doby. Chválili bratry jako příkladné křesťany, ale odmítali naslouchat tomu, co obsahovalo jejich hlásání pokání. Františkánské hlásání pokání bylo voláním po sdílení dobrých věcí života a po životě v sociálním souladu. Avšak jakmile by přijali politiku přizpůsobení se společnosti, sklouzli by bratři do úlohy svatých mužů s cílem, aby se stali morální zárukou usilování města Assisi o bohatství a slávu.

 úryvek prvotní řehole v hlavě 17 pojednává právě o takové strategii lidí z Assisi. V těchto řádcích bratři odmítají náboženskou úlohu určenou jim „moudrostí tohoto světa“ a vyznávají, že jsou hnáni Duchem Pána: „Vyvarujme se moudrosti tohoto světa a rozumnosti těla. Duch tělesnosti totiž chce a velmi se snaží o to, aby měl slova, ale málo o skutky. Nehledá vnitřní a duchovní zbožnost a svatost, ale chce a touží mít zbožnost a svatost, která by se navenek projevovala před lidmi. To jsou ti, o kterých Pán říká: Amen, pravím vám, už dostali svou odměnu. Avšak Duch Páně chce, aby tělo bylo umrtvené a přehlížené, bezcenné a opovrhované. A snaží se o pokoru, trpělivost, čistotu, prostotu a pravý pokoj ducha. A vždy a nade všechno touží po bázni Boží, po božské moudrosti a po božské lásce Otce i Syna i Ducha svatého.“

 Prostřednictvím tohoto rozlišování bratři vyznávali, s jakým duchem zamýšlejí žít. Jejich rozlišovací charakteristika byla dílem milosti Boha. A potom vyslovovali jasnými termíny bezprostřední cíle hnutí: podílnou spravedlnost vrácení dober života Bohu. Navíc, jak rétorika posledních řádek hlavy 17 ukazuje, František a jeho bratři pochopili důsledky svého prohlášení jako návrat k sociálnímu zápasu. František a jeho společníci odmítli společenskou kvalifikaci svatých mužů použitou na ně hlasy Assisi, kteří ji takto vymezovali.

 Duch svatý nevytvářel město, kde by lidé oslavovali sebe samy s vyloučením pokorných a znevýhodněných. V historii povstávalo něco jiného. Bratři pochopili význam činnosti zaměřené na přinášení „pravého pokoje“. Dělali co mohli, aby vzbudili pozornost pro své návrhy, a spojili své úsilí k jejich dosažení.

 V omezování vývoje, při němž nesprávné zařazení františkánské služby vyvolané společností snažilo se vrátit jej zpět ve prospěch Assisi, „františkán počátků“ se stále více vzdaloval od minulosti, aby sledoval cesty Ducha.  Kdyby se ho v takové chvíli zeptali, kdo je, odpověděl by: „Jako bratr se nacházím s přáteli, jak je vidět z různých způsobů, jimiž dobra života jsou vracena Bohu. Od případu k případu rozhodujeme, co je třeba dělat. Žiji v tomto obzoru jako někdo, kdo je vedený Duchem.“

 Každý přichází k poznání sebe sama prostřednictvím sledu událostí, kterým se připojuje k druhým, uvnitř určitého duchovního zaměření. Přebývá v společenském prostředí, které vymezuje rozdíly mezi vlastními prostory důvěrnosti a prostory, které k nim nepatří. Když se mladý muž připojil k františkánskému bratrskému společenství, žil s bratry za hradbami města, na planině pod Assisi, kde se všichni mohli k němu přiblížit. Připojoval se k nim, když pracovali  v oněch chatrčích, kde vyhnanci z Assisi nacházeli útočiště. Tam se učil požadovat, aby tito vyhnanci byli všichni zařazeni do světa lidí: ne do nespravedlivého světa assiské společnosti, ale do světa, který Pán hlásal, kde by důstojnost každého byla uznávána a oceňována a kde by každému byly zabezpečeny prostředky obživy. Začínal užívat zájmeno „my“ místo „ty“ a „já“. Tato zájmena se nacházejí v srdci františkánské terminologie a kultury: terminologie a kultury, které se vynořují ze „života“ tak jak  se vyvíjí.

 Když se tedy tážeme františkána počátků, kým je, mluví upřímně o společenském prostoru, který františkáni požadovali pro sebe v hlavě 17. Zaujímají oblast, kde Duch pravého pokoje směřuje k tomu, vrátit všechna dobra Bohu, od něhož pochází všechno, co je dobré. Mají v úmyslu učinit svět obyvatelným vzhledem k „my“ rodiny Boží. Máme tedy určitou představu, na koho se obracel František v Napomenutích XVII. a XIX., a můžeme také vidět, jak se František přiblížil  ke způsobu vyjadřování svých bratří, když se chystal Napomenutí napsat. Potřeboval pomoc dobrého rozhovoru se svými důvěrníky, aby dobře vyjádřil  slova nápravy a povzbuzení, která by otevřela bratrské společenství působení Ducha Pána.

Napomenutí XVII.

 František otevírá Napomenutí XVII. vyhlášením: „Blahoslavený ten služebník“. Život v bratrském společenství začal nabývat síly a František začíná povzbuzením františkána počátků, jako kdyby mu chtěl říci: „Dovol, abych ti řekl, jak můžeš povzbudit malé nadšení, které leží na bratrském společenství.“

 Oba termíny, blahoslavený a služebník, zaujímají bezpečné místo ve františkánském jazyku. Hlava 17 prvotní řehole, kde bratři uznávají dílo Ducha svatého mezi sebou, končí nadšeným zamáváním křídel, které  charakterizovalo hnutí.  Opakované užití blahoslavený a služebník v počátečních spisech představovalo oslavu dober, které vytvářel Duch, a tato oslava byla dobře vítaná.

 Jak se však otevřít tomuto blahoslavenství? Zde následuje v Napomenutí 17 popis příznačného ideálu „já“, přítomného ve františkánu počátků. Ten je tak proniknut až do základu tím, co Bůh koná prostřednictvím bratří, že se raduje z projevu působení Ducha, a to jak z toho, k němuž dochází jeho prostřednictvím, tak z toho, který přichází prostřednictvím druhého bratra anebo prostřednictvím nějakého jiného člověka. Pravé blahoslavenství je v bohatství a v nadšení těch, v jejichž nitru se slaví život a svět. Nenachází se však v zmateném vychloubání a připisování sobě samým dobra, které se uskutečňuje: dobrá práce, dobrá diskuse, radostná hostina, mimořádné shromáždění, politická akce a tak dále. Pravý služebník se dává do služby procesu, jehož prostřednictvím se dobro vykonává, a v něm se raduje, ať už pochází od něho, nebo od druhého. Františkán počátků je povolán žít před Božím pohledem, a ne vytvářet si ve své mysli nesprávný obraz o sobě samém. Je služebník, a ne skvělý kazatel. Bude tleskat vynikajícímu kázání, ať už zaznělo z jeho rtů nebo z jiných. Františkán počátků umístí svůj střed  dovnitř toho konání, které vychází z poslušnosti Duchu Páně. Nyní, když jsme dali stranou lidské plány, řekl František svým bratřím, všechno, co máme dělat, je snažit se poznat, kam nás Pán vede (1. řehole 22). A oni měli několik dobrých pravidel založených na zkušenosti, aby to všechno zvážili. Napomenutí XVII. je jedním z nich.

 Je tu však další věta Napomenutí XVII. František předkládá případ toho, kdo chce mít prospěch z příspěvku druhého k činnosti, místo aby k ní přispěl sám. Vezměme jako příklad případ, jak se starat o finance a o duchovní stav bratrského společenství (nebo rodiny). Každý má něčím přispět. Jinak se neplatí účty a dynamika skupiny nenabývá života. František říká, že ten, kdo se stahuje zpět a čeká, že někdo druhý vykročí první, neohrožuje jen úspěch: mýlí se, hřeší a staví se proti vnuknutí Ducha. To jsou lidé, kteří dávají přednost nechat se vézt místo nechat se aktivně zapojit do činnosti tolik, kolik mohu. Když se František obracel na nemocného bratra, žádal ho, aby myslel na to, jak „dát se Pánu Bohu“.

 Když někdo označoval takovou radu za výzvu k pokoře, dával ji do souvislosti s morálkou doby, morálkou kontroly a přísnosti; nečetl ji v souvislosti františkánského života. Chtěl, aby si jeho bratři (nebo, když byl představeným, jeho podřízení) vzali k srdci Napomenutí a jako jednotlivci pokorně konali nezúčastněně to, co se od nich žádalo. Jinými slovy, stavěl se do kategorie hříšníka, kterého František v Napomenutí popisuje. Ten, kdo povzbuzoval k pokoře, byl více zaměřen přijímat dobrodiní od pokorných bratří než nechat se strhnout konáním vyvolaným Duchem.

Napomenutí XIX.

 Blahoslavený služebník, jenž se nepovažuje za lepšího,  když ho lidé hlasitě chválí a velebí, než když ho  považují za bezvýznamného, hloupého a hodného opovržení,  neboť čím je člověk před Bohem, takový je a nic víc.  Běda tomu řeholníku, kterého druzí postavili na přední  místo a on z něj nechce dobrovolně sestoupit.  A blahoslavený ten služebník, jenž není povyšován svou  vlastní vůlí a který vždy touží být pod nohama druhých.

 Je tu mnoho v Napomenutí XIX., co dovoluje podobné vysvětlení, jaké bylo předloženo pro Napomenutí XVII. Nečteme-li tyto řádky v souvislosti, kterou jsme vytvořili v této ukázce, potom se musíme tázat: Kdo tu mluví a ke komu? Je to snad sebejistý hlas někoho, kdo drží otcovskou přednášku druhému o nezájmu k názoru ostatních? Kdyby tomu tak bylo, neříkalo by to nic tomu, kdo si myslí, že o tom ví víc než ostatní, neboť on sám by potřeboval radu, kterou by tak blahosklonně chtěl udělovat. Čteme-li však tyto řádky jako výzvu sebevýchovy bratrského společenství, jako výzvu naslouchání a objasňování františkána počátků, potom to všechno nabývá smyslu. Mělo by to být rovněž přijato jako dobré kritérium výběru pro ty, kdo bratřím svěřují moc, pro záchranu řádu v bratrském společenství. Jako vidíme v hlavě 5 prvotní řehole, bratrské společenství trpělo následky po oněch ministrech, kteří špatně užívali svou moc.

 Nedoporučuje však poslední věta Napomenutí XIX. pokoru? Výraz „pod nohama druhých“ připomíná opravdu „humus“, zemi, termín, který patří k etymologii slova „humilitas“, pokora. Ano, jistě, doporučuje pokoru, musíme tu však rozlišovat. Tyto řádky spíše vychovávají k františkánskému významu „já“ než aby navrhovaly praxi ctnosti a zvlášť pokoru. Kdo plně pochopil základní linii františkánského jednání, ve společném úsilí poslouchat Ducha, neusiluje o vysoké úřady a nestaví se před druhé, neboť je zaměstnán poskytováním služby, a ne dosáhnutím stupně. Františkán počátků vnímá tuto radu jako aplikaci obecné františkánské pravdy na otázku úřadu. Do té míry, jak uznává moudrost Napomenutí XIX. a přizpůsobuje se jí, stává se moudrým, ne pokorným. Kdo dbá na své chování a chápe je, má důvody říci: „Můj bratr se chová obdivuhodně, spíše podpírá druhé než aby se snažil je ovládat, je opravdu pokorný.“ Ale Napomenutí XIX., které čerpá z historie bratrského společenství a užívá jeho jazyk, říká: „Buď moudrý. Buď duchovní!“ A ten, který je moudrý, je i duchovní.

Závěr

 Jako závěr spojíme nyní dohromady několik nití. Především: Pro koho píše František tato dvě Napomenutí? Má jistě v hlavě „františkána počátků“. Viděli jsme zběžně několik pohledů na františkána počátků, když jsme zkoumali různé úryvky spisů týkající se bratrského společenství. Protože máme zájem poznat františkánskou historii - v níž nyní pokračujeme my v naší době - jsme schopní naslouchat těmto slovům, jako by byla adresována právě nám. Najednou František chce, aby jeho mladý bratr pochopil díla Ducha Páně. Potom, jak je tolik zřejmé z jeho vztahů s Kajícníky - dělá co může, aby se podělil o to, čemu se on a jeho přátelé naučili, se všemi těmi, kteří s ochotou vyhledávají vedení Ducha. V těchto dvou Napomenutích, jako i všeobecně ve spisech františkána počátků, máme slova, která platí také nám dnes, neboť jsme těmi, kdo dávají význam výrazu „františkán“.

 Jako druhá věc: Napomenutí neučí nějaké individuální ctnosti. Povzbuzují a opravují základní činnost „života“. Uvnitř této činnosti každý může růst duchovně a svým specifickým způsobem přispívat, aby se Bohu odevzdávalo všechno dobré. Jednotlivci vždy potřebují pomoc druhých. Mají potřebu struktur a chvíle výměny názorů na společné sledování dobrého života bratrského společenství. Ten, kdo by užil těchto dvou Napomenutí, aby vyučoval ctnostem, tak jak to dělali ti, kdo jim dali nadpisy, spadá pod výtku uvedenou na konci Napomenutí XVII.

 Nakonec: františkán, ať ten z první hodiny nebo onen z poslední, dozrává a roste jako františkán v průběhu svého stržení do aktivit bratrského společenství. Tam se naučí jazyku a stane se součástí historie. Síla a ctižádost historie závisí na těch, kteří se po léta nazývali „františkány“. Prostřednictvím vzájemnosti s takovými františkány se učíme duchovním zájmenům „my“, „ty“, „já“. Spisy františkánů počátků nás dnes oslovují, neboť dali do pohybu naši historii, povzbuzují ji a objasňují ještě dnes. Jsou to prameny františkánského sebeuvědomění. Ukazují vytváření františkánské identity.

David Flood OFM

 VITA MINORUM 2/2000

 z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM