Mlčoch, Lubomír OFS

V loňském Jubilejním roce 2000 připravila společnost „Numismatika - poklady národa českého“ kolekci šesti medailí připomínající výročí narození Krista a počátky vzniku křesťanské kultury v našich zemích. Na rubu mincí je motiv inspirovaný slavným votivním obrazem ze sbírky Národní galerie: obraz Panny Marie s dítětem byl vytvořen za vlády zakladatele UK Karla IV.: naše alma mater měla tenkrát pouhých 23 let! Na přední straně mincí jsou věrozvěsti Cyril a Metoděj, a pak pět světců z Myslbekova sousoší na Václavském náměstí: Václav, Vojtěch, Ludmila, Prokop a Anežka. Každý objednatel sbírky obdržel také knihu Prof. Petra Piťhy, ministra školství v letech 1992-94, „Čechy a jejich svatí“.       

    Politika jako boj o moc světskou. Svatost jako usilování o „království, které není z tohoto světa“. Kalkul umění možného v manipulaci s bližními a „účelovost jednání, která světí prostředky“. Snaha o dosažení ctností v heroickém stupni až k případnému sebeobětování se ve prospěch bližních. Dva světy protivné, jakoby neslučitelné, narážející na sebe. Václav, oběť bratrovraždy z důvodů politických, jeho babička Ludmila zardoušená najatými vrahy z důvodů mocenských, mučedník Vojtěch z rodu Slavníkovců vyvražděných Přemyslovci v nelítostném boji o hegemonii v Čechách. Anežka, princezna ne-mocných a skutečná představitelka královské, ale duchovní důstojnosti po porážce a smrti svého synovce Přemysla Otakara na Moravském poli, kdysi mocného krále

„železného a zlatého“. Prokop, ryze národní a lidový světec na hranici kulturní a civilizované Evropy a území barbarských Slovanů. A na samém úsvitu našich kulturních dějin, Cyril a Metoděj, ztělesňují svou misií naši geopolitickou existenciální situaci křižovatky evropského Východu a Západu…          

    Avšak dosti dávné historie. Rád bych obrátil  pozornost na dějiny doby moderní, a to na tři kandidáty beatifikace našich časů, snad budoucí české světce, jejichž životní osudy a usilování o svatost měly co do činění s politikou. Výběr těchto vzorů je ovlivněn mými hodnotami osobními, místopisem a spiritualitou. Dr. Antonín Cyril Stojan, od jehož narození  letos uplyne 150 let, dokázal spojit zdánlivě neslučitelné: katolický kněz a dvacet let poslanec rakousko-uherského říšského sněmu, poté poslanec a senátor 1. republiky, dva roky současně jako arcibiskup olomoucký. Jeho přípravný beatifikační proces byl přitom zahájen v letech „reálného socialismu“ představiteli katolické církve, jejichž postoje tehdy byly někdy více než sporné. Jak je vůbec něco takového možné? Osobnost Stojanova není žádným generálním ospravedlněním klerikalismu, stranicko- politické angažovanosti církevního hodnostáře. Jeho usilování o sociální spravedlnost, o pokoj mezi lidmi a jeho nepředstíraná, ryzí láska k lidem, to byly ony heroické ctnosti, s jejichž pomocí dokázal apoštol z mé rodné Hané přemostit i povolání kněžské, ba povinnosti církevního hierarchy, a poslání politika. Jeho recept byl jednoduchý: zůstal prostým, venkovským člověkem, „člověkem pro druhé“, tím, kdo sloužil: jako kněz i jako politik.         

   JUDr. František Nosek se narodil před 115 lety a přípravný proces jeho beatifikace zahájil kardinál a primas český Miloslav před pěti lety. Absolvent právnické fakulty UK obětoval kariéru univerzitního profesora věci veřejné a politice, které rozuměl rovněž jako službě, a to jako poslanec, v letech 1925-29 také jako ministr . Dovolte mi citovat několik rad Františka Noska mladým, kteří by chtěli zastávat veřejné funkce: „Především je třeba se naučit rozeznávat dobré od zlého. Druhou zásadou je: jak mluvím, tak jednám.“ - A nyní poslouchejte dobře: „Pokušení, jak by se dalo těžit z funkce, je třeba zahnat předem jako velezrádný útok na základy státu. Rozhodně je třeba odmítnout dnešní způsob agitace: lhát a slibovat. Při dobré agitaci se nemusí mnoho mluvit. Stačí, když se svědomitě plní příkaz :… a bližního svého jako sebe samého“ (Dorost, roč.XIII, 1931, str.83). Po smrti Františka Noska v roce 1935 o něm jeden kolega z parlamentní komise řekl: „Měl rád svůj stát a v pravém smyslu zemřel v jeho službách.“ V tom výroku je něco, co přesahuje vztahy opoziční i koaliční, vlastně stranické chápání politiky vůbec.      

     Dr. Jan Evangelista Urban, jehož 100 výročí narození nedávno připomenula Česká křesťanská akademie,  a vzpomínka na jeho úmrtí je teprve deset let stará. Františkánský kněz a teolog, „philosophiae doctor“ Univerzity Karlovy je kandidátem na svatořečení teprve pár měsíců. Jeho životní osud je osudem výjimečného křesťana, který se dostal do soukolí dvou totalitních politických režimů. Urban založil uprostřed světové hospodářské krize nový ženský řád, Apoštolát sv. Františka, jehož posláním bylo - a je dosud - zmírňování sociální a mravní bídy na chudých pražských předměstích. Režim, který sám o sobě prohlašoval, že mu je zájem pracujícího člověka nadevšecko, považoval za nutné poslat apoštola chudých do vězení, a to na plných třináct let „jako agenta cizí mocnosti“. Dovolte mi jen pár myšlenek z jeho listu ze žaláře, z podzimu roku 1950: „V dobách vážných může pokoj a úsměv zemi vrátit jen Bůh. Bez ustání konejte dobré, všem radost, nikomu bolest. Nemluvme o jiných - nesuďme a vůbec zbytečně nemluvme. Nerozmyšlené užívání jazyka krade čas a rozsévá nesváry… Všechny své dny, se vší prací, utrpením, starostmi, ctnostmi, slovy i myšlenkami dávejme Bohu… zbavujme se sebelásky, nezištně konejme… buďme průkopníky lepšího, Bohu bližšího světa.“ Tolik Jan Evangelista Urban. Skutečně on byl „agentem“, ale agentem  království, které není z tohoto světa. Království , které v jeho osobnosti už bylo přítomno mezi námi. Odvažuji se citovat tyto vysoké etické maximy Urbanovy s chvěním a obavami, abyste je neslyšeli jako fráze. Dovoluji si tato mravní naučení uvádět jen proto, že Jan Evangelista Urban byl svým životem práv je vyslovit - řečeno s Noskem: jak mluvil, tak jednal! A tuto přímost charakteru ve vašem budoucím osobním i profesionálním životě přeji i vám, milí studenti. A přeji vám, abyste nemuseli za věrnost svému svědomí ve věcech veřejného zájmu a společného dobra  platit podobně vysokou cenu. Vězte však, že na tomto světě se za všechno platí: i za snahu o pevnost charakteru. S tím je třeba počítat. 

                                               Promoční řeč děkana Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy

                                                                                                          Lubomíra Mlčocha OFS

                                                                       k absolventům magisterského studia politologie

                                                                                                          Karolinum 28. března 2001