Urban, Jan Ev. OFM

- trojí andělské zvolání – tak bývají charakterizována slova Svatý, Svatý, Svatý, jimiž začíná zpěv shromáždění při mši svaté, uzavírající prefaci před eucharistickou modlitbou. Tímto zvoláním vyslovujeme ve své lidské nemohoucnosti nejvyšší úctu nekonečnému tajemství Božímu. Do slova Svatý shrnujeme všechno dokonalé, veliké a nekonečné, co můžeme postihnout. A jestliže láska je oním principem, který nás z naší strany nejdokonaleji spojuje s Bohem, potom ze strany Boží k nám se nabízí plnost dokonalosti, kterou je svatost. My Bohu dáváme lásku, on nám za to dává sebe. Přijmout Boha znamená přijmout svatost. Svatost, to je souhrn veškerého dobra Božího, a potom také – odvozeně – lidského.

S úžasem sledujeme, že se dnes staly takřka heslem lidstva dva protipóly: ateismus a svatost.

Obojí je extrém: extrém negace a extrém kladu. Absolutní hodnota a absolutní popření – alespoň v úmyslu popření. To je naše současnost a dokonce tomu tak bude i v budoucnosti. Je třeba si uvědomit, že budoucnost je ateistická  i svatá: zase jednou dochází k jasnému třídění duchů, mezi nimiž je největší přehrada a vzdálenost.

Kdo povolává ateisty k jejich popírání Boha, to nemůžeme říci. Ale víme, kdo povolává ke svatosti: je to opět láska Boží, která od nás žádá lásku. Lásku vylévá a lásku největší chce a touží po ní. Pro nás láska spočívá v tom, že ji toužíme mít v nejvyšší míře, tj. ve svatosti. Plnost lásky, která člověka dokonale prostoupí, je stav svatosti.

Církev se vždycky zdržovala, aby mluvila v maximech, aby od člověka požadovala nejvyšší vrcholy. Ty přisuzovala pouze těm nejvyvolenějším. Stát se svatým v tom vlastním slova smyslu, jaký se užíval v církvi, bylo privilegium, ke kterému se lidé blížili krví nebo nejvyšším sebeukřižováním – sebevydáním. Církev se ostýchala mluvit o svatosti jako o něčem, na co by mohl myslet každý věřící. A najednou právě v této době všeobecné negace Boha církev žádá toto maximum od těch věřících, kteří jsou věrni Kristu. Jde snad o protiváhu: proti maximu odporu proti Bohu maximum přilnutí k Bohu, proti maximu negace maximum lásky. To je učení Druhého vatikánského koncilu, kde ve veliké konstituci Lumen Gentium je celá kapitola věnována povolání ke svatosti. Tak stojíme před budoucností, která má být buď ateistická, nebo svatá.

Svatost už nemůže být jen zbožné vzdychání, zbožná touha, nějaká duchovní romantika, musí to být svědectví ne hrané, zdánlivé, ale těžce prožité, kdy je třeba překonávat neporozumění, izolaci i samotu.

 

 

 

Touha po svatosti

Abychom se účinně blížili ke svatosti, je třeba mít po ní touhu – touhu, která znamená, že ten, kdo je svatý, je také šťastný. Kdo je nejvýš svatý, je také nejvýš šťastný. Svatost a blaženost už zde na zemi jsou souvztažné skutečnosti, souvztažné stavy člověka. A opačně: toužit po štěstí znamená toužit po svatosti.

Proč je svatost tak plná blaženosti? Protože znamená nejvyšší spojení, nejvyšší prolnutí se s Tím, kdo je absolutní blaženost sama, protože je nejvyšším dobrem. Dobro, to je bytí, to je nejvyšší klad u bytosti, která existuje. A protože Bůh existuje absolutně nejlépe, je tedy absolutním dobrem, proto je také absolutní blažeností. A člověk je pozván, aby měl účast na této Boží svatosti, tedy i na blaženosti. Když má účast na Boží blaženosti svou svatostí už zde, pak může být šťastný, může být blažený tolik, kolik jen člověk může na světě být. Tedy: svatost je zaslíbení blaženosti. Člověk – přes všechna utrpení, potíže, izolaci – může být nejvýš blažený.

Zde je takový paradox: lidé, kteří popírají Boha a hledají štěstí v tom, že se od něho osvobodí, dopřávají si vše, čeho se jim zachce, aby se nasytili radostí ze života, mají tuto svatost, tuto blaženost omezenou. A ti, kteří netouží po pozemském štěstí a pozemské blaženosti, jí mají nejvíce. Jak je to podivuhodné! Odbourání Boha, aby nepřekážel, znamená takové štěstí, které stále přestává, které může být člověku každou chvíli vzato – i druhým člověkem. Na druhé straně přijmout Kristův kříž znamená získat blaženost, kterou člověku nikdo nevezme. A čím jsem bližší Kristovu kříži, tím jsem svatější, neboť v kříži je největší spodobení s Bohem. A spodobení s Bohem – to je svatost.

Kdo by nezatoužil po svatosti proto, že je současně nejvyšším štěstím. Ale musím se přesvědčit, hluboce nahlédnout,  v čem je její podstata: tou je účast na Bohu. Svaté je to, co má k němu vztah. Čím je kdo Bohu bližší, podobnější, s ním intimněji spojen, tím je svatější a tím také blaženější.

Vyslovíme-li křesťanu do duše slovo svatost, měla by se mu duše zachvět radostí proto, že v tom slovu vyslovuje nejvyšší úctu svému Pánu, nejvyšší touhu být mu podobný, nejvyšší svůj vlastní ideál, nejvyšší lásku.

Začátky svatosti už jistě máme. Jsou dány svátostí křtu a nejvíce svátostí eucharistie, ale plnost svatosti, tedy Svatost samu, tu máme před sebou – v budoucnosti. Začátek růstu ve svatosti je touha po ní. Touha, toto volání po svatosti, ať naplňuje naši duši!

 

 

 

Čas svatosti

Svatost má místo v celém běhu života, ne jen tam, kde jsme ji dosud spatřovali. V minulosti se představa svatosti snoubila jen s kostelem a modlitbou. Ale celá teologie a celé působení Ducha svatého v posledních letech mocně volá, že svatost je všude. Ne pouze v kostele ani pouze při modlitbě. Místo svatosti je všude a čas svatosti je neustále. Stejně jako Bůh není někde více existující a někde méně. Nejen v eucharistii a v chrámu, ale stejně tak třebas na pláži nebo taneční zábavě, všude je Bůh v celé absolutní přítomnosti, absolutní existenci. A tedy všude je s ním plný kontakt. To jen my lidé musíme mít tyto rozdíly a vytváříme si je a připisujeme jim určité místo

Dnešní svatost a budoucí svatost nelze vidět jen v posvátném prostředí a v posvátných vztazích, ale je třeba si uvědomit, že se vylévá do celého proudu života se vším, co, kde a jak tento život přináší. Je třeba si uvědomit a přijmout, že život je celistvý, a ne rozdělený na různé fáze. To znamená, že styk s Bohem, plnost Kristova, plnost milosti, plnost Ducha svatého je všude celá, jenom její prožívání pro naši lidskou slabost nebo pro naši lidskou sílu se mění.

Jak se tedy koná svatost? Jaká je zkušenost svatosti? Těžiště svatosti je na kolenou, v rukou, v ústech, v práci. Svatost se přelévá ze styku s Pánem Bohem do celého života ve všech jeho vztazích a fázích. Kéž Duch svatý, Síla Boží, v nás tuto silnou lásku, tuto silnou svatost vzbuzuje, aby se dostala do všech okamžiků našeho života a do všech míst naší existence!

 

 

 

 

 

 

                                                                       Jan Ev.Urban OFM

                                                                       z exercicií pro Sestry Apoštolátu sv. Františka

v červenci r. 1967

(redakčně zkráceno)