Chlouba, František OFS

24. 8. jsem hned po probuzení

vyšokoval Zdeňka, když jsem se vykoupal i s mydlením v ranní Sázavě. Nechtěl věřit, že voda je teď po ránu o hodně teplejší než vzduch.

Snídaňové mléko nacházíme až po dvou hodinách pochodu v Rejčkově. V Humpolci na náměstí děláme pauzu a zouváme boty. Náměstí omdlévá. Tady už říkáme, že po krizovém třetím dnu nastala krize permanentní. Každá přestávka je důvodem k radosti. Právě z Humpoleckého náměstí mám matnou vzpomínku, že se mi moc nechtělo přejít náměstí a podívat se na rozcestník, kudy dál. Taky si nás pak po městě ta značka pěkně povodila.

V Humpolci jsem hospodami opovrhli, dál už zas pro změnu žádné nebyly. Takže velká přestávka za dětským táborem u Mladé Bříště posloužila současně k vaření polévky. První vaření, nemýlí-li mne paměť a poznámky.

Při téhle pauze jsem také poprvé (a naposledy) použil jednu náplast na prst u nohy, který vypadal odřený a s náběhem na puchýř. Později jsem zjistil, že mě do prstu zoblo nějaké hmyzátko. Druhý den byl prst v cajku a jen jizva po vpichu dokazovala, o co šlo.

Odpolední cesta nás vede hezkým krajem mezi rybníky. Cílem pochodu je Křemešník, který zdejšímu kraji dominuje. Pod vrcholem toho ještě nemáme dost a tak se vzájemně popichujeme, že bychom mohli jít oklikou kolem „občasného“ radioaktivního pramene. Mně se tudy chce, protože je tam taky křížová cesta a my jsme přece na pouti. (I když tělo má trochu jiný názor na takové zkratky.) Žádám Zdeňka, aby rozhodl, co jeho puchýře ještě vydrží. Jemu ovšem hrdost nedovoluje rozhodnout se pro kratší cestu. Proto volbu přehazuje zpátky na mě. A já jsem takovej lump, že odbočuji k prameni. K tomu jsme dorazili „ob“. Voda veškerá žádná. A všechno vyschlé tak, že čas pramene se zdá být velmi vzdálený. Nevadí. Jdeme křížovou cestou a já Zdeňkovi vysvětluji jednotlivá zastavení. Je to pro mě skoro regulérní modlitba. Klaníme se Ti, Pane a děkujeme Ti. Zdeněk se tváří, že se akorát sem tam dozvěděl něco trochu přesnějšího, jinak že je nad věcí. Pohan jeden zabedněná.

Na Křemešníku je pěkná hospoda s mladičkými brigádnicemi. Připomínají mi naši dceru Šimonku, ale asi budou starší. Aspoň doufám, že tady nezaměstnávají servírky už od čtrnácti. Zdeněk jeví eminentní zájem o jejich ultrašortky.

Po vydatné (i finančně) večeři uléháme v ambitu kláštera. Zase jistota pro případ deště.

 

 

25. 8. je pohoda.

Noc byla fajnová. Zvedá se vítr. Tuším v něm změnu počasí. Cestou se skutečně zatáhlo a vypadá to, že bude chladno.

V železniční zastávce Nová Buková přecházíme hlavní evropské rozvodí. Fotíme se jako cimrmanovská výprava na severním pólu. Teď jdu do Labe... Teď jdu do Dunaje... Dalším přechodem je historická hranice Čech a Moravy, k níž jsme došli vlastně náhodou.

V lese volíme zkratku, která je doslova lemovaná hřiby. Začíná mě bolet levá noha. Šlachy - prevíti. Dnes je velká přestávka až po pětadvaceti kilometrech u Velkého Pařezitého rybníka. Zakotvili jsme na klidném místě u hráze. Daleko široko žádné stavení. U rybníka hnízdo užovek. Jen nám je divné, proč po té hrázi pořád chodí tolik lidí. Až po odchodu jsme zjistili, že na druhém konci hráze je vybavený kemp s kioskem, hospodou a chatami.

Levá noha bolí dál. Do Telče docházím velmi zničen. Zdeněk kupuje zásobu náplastí na puchýře do Rakouska. Já uvažuji o pružném obinadle. (Až doma jsem zjistil, že mi jím syn Tomáš vybavil kápézetku, neboli krabičku poslední záchrany, kterou mi věnoval k vánocům.)

Na nádraží kupujeme jízdenku Summerau Grenze - Horní Dvořiště. To je zajímavý fígl, jak se vyhnout mezinárodnímu tarifu, který je mnohem dražší než vnitrostátní ceny na obou stranách. Zdeněk je nejen vodák, ale i fanda železničář, a tak to má už z domu naštudované. Lístky kupujeme na 2. 9. i na 3. 9. Máme sice den fóra, ale pořád mám strach, že ho v Rakousku ztratíme. Navíc noha pořád bolí.

Spíme kousek za Telčí mezi rybníkem a železniční tratí. Společníky nám dělá párek čundráků na kolech. Prímová mladá dvojice. Před spaním se ještě za soumraku mydlím a koupu v rybníku. Zdeněk se místo hygieny pokouší ulovit mě svým fotoaparátem in flagranti.

V noci se budím strachy, že nedojdu, a zkouším bolavé šlachy. Vypadá to, že se nic nezlepšilo.

 

 

26. 8. mě budí zvuk

blížící se vichřice. Po zážitku z Kolínska vstávají chlupy hrůzou. Ale nebe je čisté a podivný vichr nápadně pravidelně přerušovaný. A už je vidím. Nádherné barevné balóny. V Telči jsou mezinárodní závody. Balóny v ranním slunci, není nad ně. Hltám tu nádheru, dokud neodplují za obzor. Přes den budeme potkávat auta s podivnými přívěsy, koši a splasklými balóny, jak se vracejí na telčskou základnu.

Jdeme až do Dačic a teprve tam je snídaně. Nakupujeme zásoby do Rakouska. Lančmíty, lečo s moravskou klobásou, chalupářský guláš, fazole s párkem, čočka s párkem, paštiky, polévky. Teď si uvědomuji, že jsem se ještě nezmínil o "chemii". Už ani nevím, kde jsme ji koupili. V nějakém krámku po cestě, když široko daleko nebyla hospoda. Víc si z toho místa nepamatuju. Jen to, že obchodník byl mladý kluk a prodal nám oranžový prášek s příchutí broskví, co sáček to dva litry ochucené vody, za neuvěřitelnou cenu 2,- Kč. Upozornil jsem ho, že se asi spletl, ale on trval na svém. Tak jsme skoupili sáčků asi třicet. A zbytek cesty nám zpříjemňovala oranžová voda s tak ostrou chutí, jako bys ji nabral u výtoku ze Spolany Neratovice.

Velká přestávka se odehrává v Urbanči, kde si v čistém potoce peru své špinavé boty. Vydrbal jsem je skvěle. Uschnout však už docela nestačily. Tak jsem si na další cestu na Zdeňkovu radu poprvé oblékl ponožky. Prý pohltí vodu z mokrých bot. (No! Moc toho nepohltily! Mokré byly boty i ponožky, ale už jsem to tak nechal, abych přes hranice naboso nepohoršoval.)

V Urbanči jsem trávil přestávku ležením na slunci a příjemně jsem se spálil. Tahle polední přestávka, zvaná „velká“, má pro mě po celou cestu největší kouzlo v tom, že můžu sundat batoh. Ač jen nějakých deset nebo dvanáct kilo, přece je to náklad, na který záda nejsou zvyklá, a tak mě celou cestu bolí víc než nohy ramena. Často, když už nevím, jak si posunout popruhy, připomínám si Kristův kříž. A představuju si ho na ramenou místo batohu. Ale ramena bolí stejně a radost z utrpení nepřichází. A tak aspoň vysílám Pánu střelné modlitby typu: „Pane, přijmi to jako můj chabý pokus trpět chvíli s tebou.“ A pak si zas uvědomuju, že tohle není pravé utrpení. To je přece jenom průvodní jev té radostné a krásné cesty, kterou podnikám a která mě baví. Tvé jho netlačí a tvé břemeno netíží.

Po velké přestávce definitivně konstatuji, že bolest šlach ze včerejška zcela přešla. Jde se mi dobře (až na ta ramena). Před příchodem do Slavonic ještě vylézáme na kopec Montserrat. Jak název napovídá, nalézá se na vrchu kostel, který má být kopií onoho španělského a slavného. Tam je opět zastávka. Využívám skutečnosti, že Zdeněk potřebuje nechat puchýře oddechnout, a modlím se u zamřížovaného vchodu Anděl Páně. Připadá mi, že tahle pouť se z mé původní duchovní představy zvrtla do příjemného čundru. Tak se to snažím dohánět při takovýchto příležitostech. Během modlitby se mi za zády objevili přijedší cyklisti - Ostravaci. Zdeněk je taky Ostravak a tak slastně naslouchá jejich kratkym zobakum.

U Montserratu suším na slunci ponožky i boty a zkouším, jak by se mi putovalo bosky. Ne, ne. Nohy jsou příliš změkčilé. Na další pochod opět obouvám i ponožky, aby sákly vodu a abych na hranicích nedělal ostudu. I když nevím, co vlastně ponožky zachrání. Mám stokrát propocené a zase uschlé tričko a umatlané šortky. Od začátku pouti jsem se neholil.

Je zajímavé, že na celé pouti jsme se nesetkali přes svou zarostlou a smrdutou podobu s nikým nepříjemným. Všichni se na nás usmívají, pomáhají nám. Nikdo před námi nezavírá slepice ani děti, jak bych to nejspíš udělal já. Než jsem vyšel, říkal jsem si, že půjdu tuhle pouť taky za všechny ty, kteří by rovněž rádi vyrazili, Ale nedovolí jim to zdraví, starosti, práce, rodina nebo jiné neřešitelné překážky. Kdo ví, jestli ti, co se na nás usmívají, nevsáli do sebe něco z tohohle rozměru pouti. Kéž by ano.

I pragmatik Zdeněk vnímá zvláštnost toho, že jsme se nesetkali s nikým protivným.

Ve Slavonicích jsme zapadli do první hospody. A zrovna to byla trefa. Menu za 50,- Kč obsahovalo polévku a řízek s bramborovým salátem. K tomu jsme přidali tři výborná piva a navrch bramboráky a euforie je na světě. Ještě projdem přes nádherné renesanční slavonické náměstí a už jsme na cestě k celnici. Telefonuji Zdeňkovým mobilem domů Renatě, abych se s ní podělil o tu radost, že jsme toho tolik ušli a že právě vstupujeme do Evropské Unie. Z ní už domů volat nebudu. Jenom budem vždy večer posílat eSeMeSku kamarádovi Honzovi, aby podal našim ženám zprávu.

Celníci na nás koukají vůbec ne podezřele. Spíš se zájmem. Prohlížejí si Zdeňkův pas plný exotických víz a zoufale hledají místo, kam mu dát razítko. Naši se diví, kolik jsme toho ušli. Rakouští se vůbec nediví, že jdeme do Mariazell. To je v Rakousku normální. I když dneska už to pěšky asi nebude taková sláva.

Je brzo a tak jdeme ještě pár kilometrů. Zkoušíme rakouské turistické značky. To jsme teda netušili, co máme doma. Nejen, že jsou všechny rakouské značky červenobílé. Ony jsou rozlišeny číslem, které často chybí, a nechybí-li, pak jde na křižovatce třeba na tři strany zároveň. Nevěříte? Taky jsme nevěřili. A tak jsme hned při prvním pokusu o chůzi po značce zabloudili a vzdálenost, kterou bychom po silnici zdolali za deset minut, jsme šli přes hodinu lesem. Po druhé značce jsme už došli správně. Člověk si zvyká.

Ve Waldkirchenu hodláme nocovat. Zeptal jsem se paní u kostela na ranní mši svatou. Zítra bude neděle. Oproti nám nemají tady pořad bohoslužeb u kostela nikdy vyvěšený. Ale člověk má Maul, tak se zeptá, ne?

Jdeme do lesíka za Waldkirchen a nacházíme si rovné místo. Mobil hlásí pěkně, tak uléháme pod širák. V noci mě hřejou spáleniny z „velké“.

                                                                                                      (pokračování)

                                                                                                      František Chlouba OFS