Matějka, Pacifik OFMCap.

Mnohého to asi překvapí, ale z historických svědectví vyplývá, že přibližně od 15. století až do Velké francouzské revoluce se příslušníci tzv. žebravých řádů stali prvními dobrovolnými sbory toho, čemu dnes říkáme: „hasičská pohotovost“. Věnovali se tedy hašení požárů, ale také záchraně lidí postižených různými pohromami. Hrdinské činy těchto anonymů jsou podivuhodné a zaslouží si proto alespoň letmou vzpomínku. Následující překlad je převzat z historických záznamů Pařížských hasičů.

 

 

Již dávno před vytvořením prvního sboru hasičů, někdy od konce středověku, hráli řeholníci převládající roli v ochraně měst před ohněm. Francouzský král Ludvík XV. je proto kdysi nazval „První pařížští hasiči“. V Paříži to kromě františkánských řádů byli jakobíni, karmelitáni a augustiniáni. Ti všichni po celá staletí bojovali holýma rukama proti velkým požárům, které kdysi pustošili naše města. A nezřídka je toto obtížné poslání přivedlo až k oběti nejvyšší.

 

 

 

Řeholníci se cítili povinni odebrat se všude, kde oheň konal své pustošivé dílo. Zajímavé je, že ze strany představenstva měst jim to nikdy nebylo uloženo jako povinnost, narozdíl od řemeslníků, kteří pod trestem postihu měli povinnost zapojit se do boje proti požárům. Při zaznění poplachového zvonění, ve dne či v noci bylo vidět tyto řeholníky vycházet z konventů a podřizovat se příkazům velitele města či velitele městské jízdní stráže, kteří byli oprávněni dávat příslušné příkazy pro organizaci výpomoci při požáru. Je zřejmé, že řeholníci byli často posíláni právě na nejexponovanější místa. Co do nářadí, měli k dispozici sekery, žebříky, svá vlastní vědra a vinařské putny na zádech, které byly vysmolené vně i zevnitř, aby se v nich dala nosit voda až k ohni. Toho, kdo čte dobové zprávy, nutně musí zarazit velký počet řeholníků, kteří se spontánně mobilizovali. V Paříži jich pokaždé přiběhlo na postižené místo několik set.

 

 

 

Jako projev díků za jejich pomoc

 

 

 

Řeholníci tuto práci dělali pochopitelně zdarma a město Paříž je za to osvobodilo od různých komunálních poplatků a daní. Několikrát jim také představenstvo města veřejně vyjádřilo uznání a díky za jejich pomoc. Řeholníci se pro svou oddanost a počestnost těšili důvěře měšťanů, a ti jim proto rádi svěřovali svůj majetek, aby v případě požáru byl na bezpečném místě.

V XVI., XVII. a XVIII. století nacházíme četné doklady o skvělém působení těchto církevních hasičů např. v článcích novin Mercure de France. Důkazem jsou i veřejné výroky  prince z Condé Ludvíka II., který je měl ve zvyku nazývat „Salamandří řády“. Dne 26. července 1631 začala hořet jedna z nejcennějších památek královského paláce, totiž korunovační kaple (Sainte Chapelle). Jistě by shořela celá, ale na místě se bleskurychle objevilo přibližně tři sta řeholníků z žebravých řádů, kteří natolik účinně zasáhli proti ohni, že plameny poškodily pouze zvonici.

Tuto činnost řeholníků popsal a vychvaloval nejeden spisovatel. Sluší se zmínit např. Madame de Sévigné, která v roce 1671 v jednom ze svých slavných dopisů dceři, u příležitosti požáru domu rodiny Guitaut, píše: „Kapucíni plni blíženecké lásky a zručnosti pracovali tak dobře, že oheň byl uhašen.“

 

 

 

Bosé nohy v sandálech

 

 

 

V roce 1718 se vzňala dokonce hlavní pařížská nemocnice. Kromě boje proti ohni se zde řeholníci vydatně zapojovali i do úsilí o záchranu nemocných a majetku. Zde je také poprvé nacházíme u nových požárních stříkaček, které pro město Paříž zakoupil jistý Du Périer. Také P. Édouard z Alençonu ve svém díle z roku 1892 „Nasazení kapucínů při požárech“[1] popisuje strhujícím způsobem tyto muže, kteří „kromě své nezkušenosti v ovládání sekery … museli překonávat i překážky, jež pro jejich zápal představoval hábit nasáklý vodou a potem a lehké sandály, které vydávaly jejich bosé nohy na pospas výhni požáru …“

Vzhledem k jejich odvaze a nebojácnosti se nezřídka  stávalo, že v řadách řeholníků bylo při každém požáru větší množství mrtvých a raněných. V roce 1621 při požáru Mostu obchodníků čtrnáct těchto mužů modlitby našlo smrt a třicet čtyři z nich bylo více či méně těžce zraněno při záchraně obyvatel a jejich majetku. Při jedné z dalších pohrom, šest augustiniánů zahynulo při zřícení klenby. Stávalo se, že některé skvělé činy kapucínů byly předmětem veřejného obdivu. Podle zprávy o požáru Malého mostu jeden kapucín neváhal proniknout do hořícího domu, aby zachránil kufr s cennými papíry jednoho obchodníka. Když se mu podařilo vyjít z domu, noviny Nouveau Mercure upřesnily, že „třem mnohem silnějším mužům činilo pak velké potíže odnést ten kufr zprostřed ulice“. Tento řeholník však vynesl kufr zprostřed požáru sám! XVIII. století se rovněž hemží příklady zásahů žebravých řádů. Když pan Du Périer vybavil město Paříž hasičskými stříkačkami, většina z nich byla umístěna v konventech. V roce 1719 královská ročenka výslovně požadovala, aby tři stříkačky byly umístěny v konventu augustiniánů na okraji Nového mostu, tři v konventu karmelitánů na náměstí Maubert, tři v konventu Milosrdenství. Protože tyto tři kláštery se nacházely všechny kolem městského středu, staly se jakýmsi ekvivalentem pozdějších pohotovostních stanic.

 

 

 

Poslední zvonění k působení kapucínů

 

 

 

Francouzská revoluce odzvonila působení žebravých řádů umíráček. Řeholníci byli pronásledováni, popravováni, pokorní služebníci Boží byli vyháněni ze svých klášterů. a konventů. Během XIX. století máme dosvědčeno ještě několik zásahů řeholníků při požárech, ale organizování hasičských sborů ve velkých městech měla za následek, že pomoc žebravých řádů při hašení se omezila jen na vytváření řetězů pro dolévání nádrží hasičských stříkaček, ve kterých se ale stejně tak zapojovala armáda a obyvatelstvo. Na působení těchto mužů církve, které lze právem pokládat za předchůdce dnešních hasičů, zůstala dnes jen mlhavá vzpomínka. Co se týká kapucínského řádu, ten ve svých nekrologiích zachoval jména mnohých, kteří zahynuli jako oběť lásky ve službě nemocným při epidemiích moru, nezachovala se však jména těch, kteří zahynuli při požárech. Je kuriózní, že zrovna bývalý důstojník pařížských hasičů kapitán Frond ve svém díle O nedostatečnosti pomocných sborů proti požáru (z roku 1851), důrazně popírá přesvědčení historiků, kteří považují žebravé řády za „první pařížské hasiče“. Inu, nevzdělanci se najdou i na nejvyšších místech … Je velmi pravděpodobné, že kapucíni sami se ani trochu nestarali o tyto názorové rozepře. Podstatné bylo, že hrdinství a oddanost těchto anonymních řeholníků v široké míře pomohla zachránil hlavní město i jiná města před zničením.

 

 

 

Vzpomínky

 

 

 

Po vymizení velkých požárů zůstalo řeholníkům jako vzpomínka jen jejich skromné nářadí v podobě seker, žebříků, háků, věder … Při občasné výpomoci se řetěz uskutečňoval jak za pomoci věder na zádech, jako i za pomoci nůší „vně i zevnitř“ vysmolených. Při požárech řeholníci probíjeli chodníky ulic, aby dosáhli vodní kanalizace, aby vytvořili umělé louže, do kterých se voda čerpala a pak byla transportována v putnách z ruky do ruky až k ohni.

A ještě něco zůstalo. Rychlost, s níž se tito řeholníci a zvl. kapucíni dokázali vrhnout do hašení, zanechala v lidovém jazyce XVIII a XIX. století velmi výmluvné rčení: „Chtít běžet rychleji než kapucíni.“ Bylo užíváno pro vyjádření nemožnosti pohybovat se rychleji.

Legenda mimo jiné přisuzovala některým kapucínům schopnost uhasit oheň pomocí jakéhosi prášku, jehož recept nechtěli prozradit. Pátrání po tomto hasícím prášku bylo po dlouhou dobu velkou starostí dobových vynálezců.

 

 

 

Podle časopisu pařížských hasičů

ALLO-DIX-HUIT z listopadu 1999

přeložil Pacifik Matějka OFMCap.