Agnes a další

Tento článek zachycuje čtyři rozdílné zkušenosti  osob (Agnes, Marie, Michel a Dominique)  žijících v řeholních společenstvích, které se pokoušely, s větším či menším úspěchem, být v úzkém poutu se společenstvím ostatních lidí. Tyto zkušenosti se liší místem nebo komunitou a předchozím vývojem těchto komunit. Pochopitelně nechtějí říci všechno o řeholním životě.  Článek shrnuje diskusi, která proběhla mezi francouzskými řeholníky. Jeho záměrem  je  nahlédnout na jejich život ve vztahu, který měli k lidskému společenství (vesnice, městská čtvrť atd.).

 

 

 

1. Historie

Tyto čtyři zkušenosti se zrodily v jedné chvíli dějin, totiž v pokoncilní církvi. Až do té chvíle tito řeholníci a řeholnice žili ve velkých domech odříznutých od světa.  Kláštery byly středisky, jejichž posláním bylo přitahovat k sobě samým. Zcela jistě byly pohostinné vůči rodinám, tulákům atd. Avšak ti, kdo zde bydleli neměli jiné vztahy k těm, kdo přicházeli, než vztahy instituční neboli charitativní. Toto byla koncepce s církví „uprostřed“, která všechno uspořádává kolem sebe. Uvnitř se střídá modlitba a práce, ale bratři a sestry jen pramálo mezi sebou komunikují o tom, čím žijí.

V letech, které následovaly po koncilu, se započalo s důležitou prací na revizi konstitucí. Znovuobjevení zkušeností Zakladatelů dalo pochopit, že oni byli dobře zakotveni ve své době.

Sekularizace postupovala,  lidové vrstvy začaly opouštět kostely. A tu se zrodila myšlenka, že je třeba opustiti kláštery a jít vstříc prostým lidem.

Přinejmenším ve Francii to pro řeholníky bylo období intenzivní práce. Projekty, které se rodily, směřovaly k zakládání míst přítomnosti v městečkách nebo v lidových čtvrtích velkých měst, kde žijí „malí“, běžní lidé (kteří nejsou ani měšťané ani tuláci). Místem misie mělo být prostředí práce, neboť vydělávat si na živobytí neznamená koneckonců být člověkem jako každý jiný.

Plán

Plány na vznik těchto společenství lze rozdělit do dvou skupin.

a)  Jednalo se o obnovu řeholního života. Na jedné straně bylo třeba dovolit řeholníkům a řeholnicím, aby se způsobem bratrského života více přiblížili příkazu Páně. Na druhé straně zde existovala potřeba odpovědět na své osobní touhy a na výzvy charismatu vlastního jejich institutu. Bylo třeba osvojit si odlišný styl života: jednat tak, aby jejich sliby měly smysl i pro společenství mimo klášter, osvojit si život blízký životu prostých lidí: průhledný a všem pochopitelný. Zakořenit svou modlitbou do reálného života.

b) Na druhé straně opustit institut nebo velký konvent bylo misionářským krokem. Postavit se před lidi a být s nimi, aby jim ohlašovali Boží království, o němž se domníváme, že klíčí v jejich životě; říci jim, že jsou milováni Bohem a že stojí za to tomu uvěřit.

Tyto dva cíle byly vždy přítomny, ale důraz byl položen vždy spíše na jeden nebo na druhý podle toho, o jaké společenství se jednalo. Další běh dějin ukázal, že je nelze oddělovat.

Jak se uskutečnil tento plán?

-         Prvním krokem bylo připojit se ke světu, žít tak jako všichni lidé. Zvoleným příbytkem byl malý dům na vesnici nebo byt v dělnické čtvrti. Bratři a sestry si vydělávali na živobytí prací za mzdu: vyučovali, pracovali v domácnostech, konali pečovatelskou službu, zedničili, pracovali jako pomocní dělníci. Jejich životní styl byl stejný jako u všech lidí. Velmi rychle byly na první místo zájmu postaveni nejchudší z okolí: imigranti, příležitostní pracovníci, rodiny v těžkostech …

-         Nové komunity dostaly svůj rytmus: jednodušší modlitby; modlitby,  jejichž předmětem jsou běžné lidské starosti; průhledný život: sousedé vědí, kolik tito řeholníci vydělávají a za co utrácejí, jaký je náš životní styl, kdo k nám chodí na návštěvu … atd.

Těžkosti, na které jsme narazili

Ačkoli řeholní komunity měly často dobře míněný a promyšlený plán, jejich příchod do terénu nebyl vždy dobře připraven. Lidé, kteří měli tradiční představu o řeholním životě, nechápali, co se děje. Říkali: „Co sem ty sestry přišly dělat? Což není jejich posláním učit v církevních školách?“ – „Snad nechcete být metařkami?“ Posvátný obraz řeholnice byl zpřevracen.

Také místní církev, když viděla přicházet řeholníky a řeholnice, kladla si otázku, jak je využít pro fungování farností nebo pro služby v místní církvi, což bylo zpočátku zdrojem nepochopení, když se ukázalo, že řeholníci a řeholnice nepovažují za potřebné ujmout se hned těchto úkolů!

V každém případě, „ideální“ plán musí narazit na realitu. Lidské společenství, do kterého řeholníci zakořeňují, není tak „lidské“, jak bychom očekávali. Chudí nejsou nutně „dobrými“ chudými. Je zde třeba ještě udělat mnoho práce.

Mezi našimi prioritami nebyly liturgické týmy nebo farní scholy. Ukázalo se však, že jsou místem pro zajímavá setkání, jestliže jsme chtěli být pojítkem mezi církví a těmi, kteří nikdy nevkročí do kostela.

 2. JAK BYL NÁŠ PLÁN PŘIJAT

Když bilancujeme tyto (naše) dějiny, můžeme říci, že řeholní společenství se své role v lidském společenství, kde žilo, zmocnilo jak dobře, tak i špatně. Uvažovali jsme:  Byly tyto komunity nějak užitečné tomuto lidskému společenství? Poznačily jej nějak? Přispěla naše řeholní přítomnost k něčemu?

a)      Ukázat církev – předložit jinou podobu církve.

Blízkost našeho života umožnila četná setkání. Mnozí lidé, kteří nikdy nevkročí do kostela nebo nikdy nehovoří s knězem, navštěvují naše společenství: „Vy jste jako my.“

b)      účastnit se budování jednoho lidu; pomáhat lidem vzít osud do svých rukou.

Velmi rychle se řeholní společenství začalo účastnit akcí, které tvoří strukturu lidského společenství. Už nešlo o to zabývat se sami sebou, ale podílet se na úsilí lidí, s nimiž sdílíme život, čelit problémům, které se objevují, vytvářet pouta, rozvíjet solidaritu, budovat bratrské společenství, vytvářet či obnovovat sociální síť. To se uskutečnilo zcela jednoduše, v malých nebo větších věcech: naslouchání, aktivní účastí  v různých sdruženích a svazech, účast na různých sítích, které dovolují životu proudit do lidského společenství.

c)      Milující přítomnost, která pomáhá budovat naději

Prostí lidé po určité době nedůvěry ocenili naši přítomnost mezi nimi. Objevili, že lidé církve (řeholníci a řeholnice) jim důvěřují. Říkali si: „Jestliže tyto komunity přišly žít mezi nás, pak náš způsob života má bezpochyby nějaký význam. Doposud nikdy k nám takto nikdo nepřišel.“

d)      Možnost hlásat víru

Blízkost, každodenní život dovolují sdílet všechno: život, lásku, děti, náboženství, víru …

V práci nebo v městské čtvrti velmi rychle přijdou na přetřes náboženské problémy: To, co dávali předešlého dne v televizi, antikoncepční pilulka, kterou papež zakazuje, nebo slavnost svatby,  které se někdo účastnil. „A co ty si o tom myslíš?“ Bylo by pro ně velmi těžké jít s touto otázkou za knězem dotyčné farnosti nebo za křesťanem, kterého znají, a položit mu tuto otázku. Mnohdy debaty překračují otázky náboženství. Události, které se dotýkají života, smrt, láska dovolují vylít si srdce a říci to, čemu kdo věří (a čemu nevěří). Je to příležitost pro nás, abychom zcela prostě sdíleli naši víru a naše pochybnosti.  Jak skvělé zpovědi lze zaslechnout v rámci takového velmi upřímného sdílení; zpovědi, které nikdy nedojdou „svátostného završení“! Jak skvělá lidská společenství (communions), která se nikdy nestanou „eucharistickými“!

3. Jak účast na životě lidského společenství změnila náš život

a)      První věc, která udeří do očí, je změna našeho životního rytmu. Od pravidelných denních řádů vymezujících doby modlitby nebo jídla jsme přešli k více rozčleněnému životu, který počítá s životem lidí, nepředvídanými setkáními a životem v zaměstnání. Soused, který pozve na přípitek, zpozdí hodinu modlitby a uliční schůze způsobí vynechání večerního jídla. Denní modlitba církve vytvořená pro modlitbu benediktinských mnichů v pevně dané hodiny byla přizpůsobena: denní řády více či méně pravidelné, víkendy a volný čas.

b)      Co nabylo na významu, jsou místa, kde se vytváří, buduje nebo rekonstruuje lidství. Jídlo, kolem kterého se setkají všichni obyvatelé družstevního domu, setkání  s alkoholiky, u nichž je naděje na uzdravení, sídlištní schůze, boj proti rušení pracovních míst  atd. A tento život lidí se stal podstatnou složkou našeho údělu a obětním darem naší modlitby. Žalmy jsou nám blízké, protože vyjadřují také křik a naděje lidí, kteří náš obklopují.

c)      Zdá se, že my sami jsme se změnili v našem lidství. Jak nerelativizovat naše malé příhody, když jsme přímými svědky něčí velké nouze. Jak nebojovat proti tolikeré nespravedlnosti? Jak se nepokoušet být bratrem a sestrou všech, když stejně jako ti druzí prožíváme volné chvíle i práci (nebo nezaměstnanost), starosti i radosti, každodenní mrzutosti i chvíle nadšení.

d)      Tradice církve vyjadřuje řeholní život prostřednictvím několika velkých kategorií. účast na životě běžných lidí nás přiměla nově je promýšlet:

-         Následovat Krista v chudobě paradoxně znamená zasazovat se proti všem formám chudoby; právě ona nám dovoluje žít v přátelství, které není podlézavé, a setkávat se s muži a ženami v každodennosti jejich života.

-         Následovat Krista v poslušnosti znamená zasazovat se ve společnosti proti všem autoritativně odlidšťujícím vztahům a společně hledat obecné dobro.

-         Následovat Krista v cudnosti znamená zapojovat se do boje proti každé podobě degradující lásky a dávat šanci vřelému a přejícímu soužití, a tak společně napomáhat vytváření bratrsky harmonických a přátelských vztahů ve světě.

-         Žít ve společenství: Říká se, že je to Boží dar (někdy ale pěkný dáreček!). Život v komunitě živený a oživovaný vnějšími vztahy, společná revize života, která je privilegovaným místem, kde se buduje komunita. Je to také důležité místo pro ověření správnosti našich aktivit a k tomu, abychom čelili četným rozporům, které provází náš život.

e)      Změnila se pro nás podoba Boha?

Náš přístup k Bohu je poznačen blízkostí lidem; setkávání s nimi je cestou k Bohu: nadšení pro Ducha přítomného ve světě maličkých; křik utrpení k Otci v lůně bídy tohoto světa, společenství s Ježíšem ukřižovaným skrze solidaritu s lidmi a ohlašování radostné zvěsti (evangelia) chudým.

4.Teologické přístupy

            „Být ve světě a nebýt přitom ze světa“

K tomu, abychom nově přeložili tento evangelní verš, říkáme, že nelze mluvit o našem řeholním společenství, aniž bychom mluvili a společenství lidském, do kterého se pokouší zakořenit. Na druhé straně se však často cítíme nejistí, nepochopeni; naše rozhodnutí jsou často protismyslná.

a)      V lidském společenství

Jestliže jiné formy řeholního života zdůrazňují prvenství dané Bohu naprostou izolací od světa, my jsme chtěli dosáhnout téhož celistvou angažovaností ve světě. Styk s lidmi nám dal – můžeme tak říci – vyrůst v lidskosti a otevřenosti, tj. že můžeme přijímat království uprostřed každodenního života, v naší znovunalezené lidskosti. Náš život takto prožívaný může být znamením pro ty, kdo nás obklopují, a dovolit jim nalézt přijatelnou cestu i pro ně.

Zvolený způsob života však přinesl s sebou roztržky, nepochopení a řadu otázek od lidí, s nimiž sdílíme život: užívání peněz, sdílení příjmů, celibát, solidarita ve všech zkouškách, „partyzánské“ aktivity, pouta s různě citlivými lidmi, styk s lidmi, kterým se jiní vyhýbají … Pro nás to znamenalo určit, k čemu je povolán každý člověk: budovat všeobecné bratrské společenství a nespoléhat se v životě na peníze nebo moc.

Jinými slovy: Uvnitř lidského společenství jsme začali odhalovat a negovat převládající tendence současné společnosti: konzumní myšlení, kapitalizace, drancování, postavení ženy, odsouvání na okraj společnosti … To zcela jistě vyžaduje určité odříkání, máme-li uvést svůj život do souladu s touto volbou v solidaritě s ostatními.

Současně se snažíme ukazovat a dosvědčovat to, co v tomto lidském společenství je nositelem budoucnosti; to, skrze co se ona zlidšťuje a co vytváří přátelství, spravedlnost a pravdu:

-         naší aktivní přítomností v událostech tohoto společenství: radosti, utrpení, sdružování, boje, společenství označeného za místo, kde se vytváří lidství a kterými dáváme najevo svou neochvějnou důvěru v člověka, jehož vzorem je pro nás Ježíš Kristus;

-         naším způsobem života: pokus o bratrský život, k němuž každý člověk je povolán.

Po takovéto přítomnosti toužíme ve jménu církve. Naše přináležitost k církvi je tím, co dává hodnotu našemu svědectví. Bez ní bychom byli pouze „hodnými animátory“.

b)      Naše místo v církvi

Naše zkušenosti jsou rozličné a pouto s místní církví bylo případ od případu více či méně silné. Někdy řeholní komunita zaujala své místo bez problémů, protože byla uznávaná pro to, čím je a pro svou úlohu, kterou hraje v církvi. Jindy bylo třeba času k přivyknutí, neboť komunita se zdála příliš odlišná a nezapadající do rámce obvyklé pastorační činnosti.

V každém případě to není tolik naše odlišnost, která je zajímavá, ale spíše způsob, kterým je řeholní charisma prožíváno ve službě církve jako celku.

Tuto službu prožíváme s dvěma naléhavými výzvami:

-         Jako připomínku, uprostřed křesťanů, že všichni jsou povoláni následovat Krista, modlit se, milovat, sloužit. Naše komunity se nepředstavují jako vzory,  ale chtějí přispět k tomu, aby se ve světě zrodilo hnutí bratrské výměny a chvály Boha, ke které je každý člověk pozván.

-         Jako připomínku v církvi všech těch, kdo jsou ještě teprve v předsíni chrámu, všech těch, kdo nikdy nevstoupí do kostela. Připomínku, která udržuje církev v situaci čekání, v číhané na znamení Ducha, který podněcuje k chápání misie ne v termínech dobyvačných výbojů ale v termínech ohlašování radostné zvěsti (evangelia) všem lidem, a zvláště těm, kdo jsou v nemilosti.

5.Některé další otázky

 a) Kvůli dvěma věcem jsme byli pravidelně terčem kritiky: Tomu, kdo se „zakořenil“, autority vyčítají, že se příliš zabydlil a „pěstuje“ si svá přátelství, není „poutníkem a cizincem na této zemi“. Z druhé strany tomu, kdo opustí  společenství, kde zakořenil, přátelé  vyčítají, že zradil misii jen proto, aby udržel v chodu  nějakou firmu (tedy kvůli kšeftu).

Nemáme na tuto kritiku odpovědi, jen několik řešení, která však vždy zůstanou nedostatečná. V rozlišování podle charismatu bude důraz položen vždy na misii, nebo na bratrský život. Život v komunitě může být podněcován misií, ve službě této misie. Jiní říkají, že právě bratrský život je posláním (tj. misií) institutu a že tedy on je prvořadý.

b)Svět se mění. Výpočetní technika otvírá obrovské sítě mezilidské komunikace a ve srovnání s nimi se pouta mezilidských vztahů v rámci městské čtvrti nebo vesnice mohou jevit směšná. Aktivita v bratrském společenství, prožívaná v každodennosti - má to ještě smysl? Jsme zadním vojem světa, který umírá, nebo naopak předvojem světa znechuceného technikou a žíznícího po družnosti a po vděčnosti a uznání?

c)      Jsou hlasy vznášející námitky proti tomuto způsobu inkarnace řeholního života. „Vy jste nic nevyzískali, – Vy jste nepřitáhli povolání, – Dnešní mládež to už bere jinak …“

Je pravda, že mladí řeholníci a řeholnice, kteří dnes znovu oblékají řeholní hábit, jsou spíše mobilizováni velkými setkáními křesťanů, jako je Světový den mládeže,  velmi si zakládají na rozsáhlých bohoslužbách. Jejich Bůh je Bůh, který se projevuje, a víra je prožívaná pod zorným úhlem zřejmosti. Jejich teologické hovory se točí spíše kolem Božího zjevení než kolem Vtělení. Jak jsou blažení!

Naší jedinou odpovědí je často pouze zkušenost: Zjevování Boha probíhalo pomalu, bylo prožíváno jako zkouška, v průběhu četných přehodnocování života. Lidské společenství nám do té míry zahalilo Boží tvář, že nám přestala být zjevná, ale jak říká jeden z nás: „Toto hledání mě učinilo šťastným a dnes jsem radostný.“

 

 

 

Agnes, Marie, Michel, a Dominique

Výbor pro stálou formaci řeholníků

Z francouzštiny přeložil  Pacifik Matějka OFMCap.

(redakčně zkráceno)