Vzpomínka na otce Norberta

Říský, Bernard OFM

Co je důležité, je očím neviditelné a poznává se jen srdcem – říká St. Exupéry. Velikost člověka není v jeho postavě ani v jeho inteligenci, ale ve velikosti jeho srdce.

Kdo se setkal s O. Norbertem v posledních letech, byl osloven jeho dobrotou, kterou vyzařoval. Ta vytvá­řela laskavou atmosféru jeho prostředí. Potěšilo mě, když jsem slyšel z úst několika Pražanů, že rádi chodí do kostela P. Marie Sněžné, protože je tam zvláštní teplá atmosféra. Tu tam vytvářel O. Norbert po celých 30 let svého působení ve farnosti. K této dobrotě srdce vyzrál během svých 77 let života.

Narodil se v hluboce věřící rodině 8. 5. 1924 jako nejmladší dítě prostých, chudých rodičů. V pátém roce věku ztratil otce. Matka vdova odešla s dětmi k svému bratru faráři Slepánkovi vést mu domácnost. Tam malý Stanislav viděl prakticky žitou víru. Strýc farář žil velmi prostě a dovedl se s každým potřeb­ným rozdělit, vždy neokázale, taktním způsobem.  Staník tratil maminku ve svých 11 letech, a tak ha strýc poslal do Kroměříže k františká­nům do juvenátu.

Tam jsem se s ním setkal v r. 1940. I když nestudoval lehce, byl vždy radostný, i když ne rozpustilý. I pod jeho veselím byla cítit vážnost sirotka. Říkali jsme mu Šomér - což v hebrejštině znamená Strážce - jak jsme později zjistili. Střežil si své tajemství - bolest sirotka, ochuzeného o mateřskou lásku a hozeného do života bez jistoty domova a jeho bezpečí.

 Byli jsme po noviciátě v Kroměříži a soukromě studovali filosofii. Po válce r. 1946 jsme složili slavné sliby a O. provinciál Kapistrán nás poslat do Bruselu na studia. Bylo nás tam dvanáct a měli jsme zakázáno spolu mluvit česky, abychom se naučili francouzsky, Norbert byl svědomitý, takže jsme spolu moc nemluvili.  V r. 1996 jsme se tam byli spolu podívat na spolubratry a byli jsme velmi pěkně a radostně přijati.

Po vysvěcení v Belgii jsme se vrátili domů - přes varování, že nás zavřou, čemuž jsme se tehdy smáli - a po primici byl Norbert poslán do Hostinného, ale brzy na to šel do Kadaně, kde bratři duchovně obhospodařovali mnoho farností, jejichž faráři byli odsunuti do Německa. Bratři jezdili na motorkách, Norberta vozil zprvu Aleš. Bylo to dobrodružné. Norbert mi vyprávěl, jakou školou víry tam musel projít, když je1 s Alešem, který za jízdy po úzkých silni­cích plných zatáček pustil řidítka a chytit růženec - jezdilo se tehdy v hábitu s růžencem za pasem - se slovy: „Budeme se modlit, abychom se nenabourali!“

Ani v Kadani však Norbert nebyl dlouho, byl přeložen - tuším - do Prahy. Ale v dubnu 1950 jsme se opět sešli v centralizaci v Hejnicích a pak v Boho­sudově, odkud jsme byli povoláni na vojnu k PTP do Komárna. Tam nás roz­dělili do dvou rot, ale po čase jsme se opět sešli. U PTP sloužil až do zatčení v r. 1952 a vysloužil si výuční list zedníka.

Na vojně nás bylo 14 kněží a všichni jsme prošli kriminálem, protože nás nemohli držet do nekonečna v armádě, a do civilu se báli nás pustit. Bratři, kteří byli zatčeni na vojně, byli souzeni vojenských soudem, který byl shovíva­vější, ale zato vyšetřovací vazba byla velmi tvrdá.

Po rozsudku by1 poslán s ostatními přes Valdice na uhelnou šachtu ve Rtyni a ve Svatoňovicích. když přišel domů, pracoval u zedníků. Měl velmi rád bratry a vyhledával jejich společnost. Po svém propuštění v r. 1960 jsem se s ním setkal prvně na Smíchově u umírajícího bratra Chrysostoma Slezáka. Měli jsme oba takovou radost z našeho setkání, že jsme šli pěšky ze Smíchova na Florenc a chovali jsme se jak malí kluci. Pak jsme se scházeli  - příležitostně - ­na Zbraslavi na Baních u našeho bratra Jiřího Mazance. Ten po propuštění z vězení pracoval u zedníků, a dostal infarkt. Tehdy mi Norbert řekl, že my, kteří jsme měli ještě mámu, měli jsme sice kam se vrátit z kriminálu, ale když člověk nemá nikoho, je svobodnější. Jiřího opatrovala jeho matka, kdežto Norberta se ujala rodina jeho bratra Aloise.

Protože už tehdy ho začala bolet kolena, šel dělat topiče do porodnice u Apolináře. S táním Pražského jara se dostal jako údržbář k sestrám boromej­kám ve Znojmě-Hradišti, ale provinční kapitula, konaná v dubnu v bytě u otce Inocence na Národní, ho určila za kaplana k P. Marii Sněžné. Tam začal pod dozorem kanovníka Černockého. U něho našel útočiště i O. Josef Altman v r. 1974, když chodil na předoperační vyšetření se svou ra­kovinou, které podlehl v listopadu r. 1975. Časem Černocký  přenechal Norbertovi veškerou duchovní  správu u P.M. Sněžné a po jeho smrti tam byl jmenován farářem, a  sloužil tam plných 30 let až do r. 1998, kdy na jeho místo nastoupil O. Michal.

Ještě za totality dával několikrát exercicie v semináři v Litoměřicích a podle svědectví seminaristů to byly exercicie, jaké do té doby Litoměřice nezažily - celý seminář se otřásal radostným jásotem nad Boží láskou. Dával tam i exercicie pro kněze.

Při přejímání kláštera v r. 1990 byl Norbert kvardiánem i farářem. Sta­rostí měl dost, ale nikdy si nestěžoval ani neupadal do malomyslnosti - byl šťastný, že měl kolem sebe bratry a mohl jim sloužit, i když ho zlobila kolena.

Byli jsme mu vděční za jeho všem otevřené srdce a za jeho statečnost, s níž překonával bolest. Přáli jsme mu, aby operace kolen mu přinesla úlevu, kterou slibovala, protože v noci nemohl spávat krutými bolestmi. První operace sice dopadla dobře, ale bolest přetrvávala dlouho. Druhá operace se zdála úspěšnější, ale zase se mu objevila kýla, takže stále měl dost příležitostí své bolesti přinášet Pánu. Nikdy se nelitoval ani nenaříkal, bral to jako svůj kříž a účast na Pánově křížové cestě. Byl vděčný za každý projev bratrské lásky a stále rozdával kolem sebe tichou radost a milý úsměv. Byl pro nás povzbuzením a viděli jsme v něm „opravdového menšího bratra“. Své handicapy překonával tím, že viděl druhé a snažil se jim pomáhat dle svých sil a možností, třeba jen tím, že s nimi nesl jejich kříž. Lidé i kněží ho vyhledávali i jako zkušeného zpovědníka, aby zakusili jeho dobrotu, vyrostlou v zápase s tvrdostí života. Měl bohaté zkušenosti s chudobou sirotka, s nespravedlností, s tvrdou prací i bolestí. Všechno překonal láskou - k Pánu i k lidem. Chtěl být vždy a vždy zůstal prostým, pokorným, menším bratrem všem - a věříme, že svou lásku k nám bratřím bude prokazovat svými přímluvami u Pána za bratry slabé, chudé, trpící a hledající - protože i jeho Pán přišel pro chudé, slepé, kulhavé, a přinesl jim radostnou zvěst.

15. května

Bernard Říský OFM

                                                                       Zprávy z provincie sv. Václava, květen 2001

                                                                                                          mírně zkráceno

 

 

 

Otec Norbert Šamárek OFM zemřel 12. května v dovršení 77 let života, v 58. roce řeholních slibů a 53. roce kněžství. Pohřben byl do řádového hrobu na Olšanském hřbitově.