Ptejte se na stezky věčnosti
Mlčoch, Lubomír OFS
Doba prázdnin, dovolených, čas poutí a putování, cest blízkých i vzdálených. Ale život sám, od kolébky do smrti, je pro křesťana poutí na této zemi. Vyjdeme z ruky Stvořitelovy jako děti, křtem jsme přijati za syny a dcery, a díky spásné oběti našeho Pána a bratra Ježíše Krista se vracíme domů, do nebeského království. Od prvních dětských krůčků nás pak čeká posloupnost cest tímto životem, bloudíme a zase nalézáme tu správnou cestu, ptáme se po stezkách věčnosti. A čím jsme na té životní pouti více vzdáleni svému dětství, tím častěji se k němu v myšlenkách a vzpomínkách vracíme. Rozpoznáváme ve štěstí svých dětských let odlesk ztraceného ráje, po němž stále silněji teskníme stejně tak jako po opětovném setkání s našimi drahými, kteří nás již předešli na cestě do věčnosti…
Blížící se narozeniny a jen o tři dny později výročí úmrtí mé maminky vedou mé prsty po klávesnici počítače. Narodil jsem se jako osmé dítě rodičům ve věku dnes již „statisticky nepravděpodobném“ pro rodičovství. Ale maminka byla ještě z generace, která děti přijímala jako dar Boží. A na hanácké vesnici ke konci války nebylo snad ještě dítěte, kterému by se nedostalo svátosti křtu. Nuže - díky Bohu a díky mým rodičům - jsem se mohl vydat na své první stezky. Bydleli jsme na samém konci vesnice a všechny cesty ven z „Kouta“ začínaly u pozdně barokního kamenného kříže. U jeho paty a ve stínu lip se odehrávaly naše dětské hry - v zátiší kříže jsme trávili větší část prázdnin, zahajovaných každoročně trháním lipových květů z přistaveného žebřiňáku . Cesty do polí měly jako svůj „duchovní semafor“ Boží muka: do „Příkopek“, k „Rucovskému válku“, na „Zaválčí“. Obrázek Panny Marie či sv. Cyrila a Metoděje vedl človíčka za poznáním i dospělé za prací na poli. Stařenka Krkošková pěstovala pro tento účel květiny a pravidelně je chodila zalévat a vyměňovat vodu k Božím mukám.
Zelené a později zlaté hanácké moře vlnící se pšenice, žita či ječmene ještě zářilo barvami vlčích máků, chrp a každé dítě ještě rozumělo podobenství o koukolu mezi pšenicí. Hejna koroptví, křepelek a bažantů nebyla vzácností, i jejich kuřátka jsme jako děti znaly. Zajíci a v regulačním valu kolem Bečvy i divocí králíci byli druhy našeho dětství. Polní cesta mého raného dětství ještě pamatovala modlitební procesí s prosbami za vláhu, za hojnost úrody a za odvrácení krupobití…Vzdálenější obrysy našich cest - pro děti už odrostlejší, které vládly jízdou na kole - lemovala opět místa duchovní: poutní kostel v Dubu na Moravě, sv. Kopeček u Olomouce a především - svatý Hostýnek na obzoru, na jehož věžních hodinách můj otec chtěl žertem a poněkud holedbavě rozeznávat, kolik že je hodin…
Během jen krátké doby se idyla začala rychle měnit. Přišla epocha, kdy jsme chtěli „poručit větru a dešti“ a Boha prosit za zemskou úrodu se stávalo „náboženským přežitkem“. Zpočátku pod tlakem a nedobrovolně rozorali i hanáčtí sedláci meze a remízky - včetně „Rucovského válku“, který se potom vybavoval těm nejstarším ve vzpomínkách jako možná záchrana před „potopou“, která na Troubky přišla před čtyřmi roky – „vždyť oni naši předci věděli, proč pracně val budovali“. Do polí vtrhla technika a chemie: do staletého láskyplného vztahu k půdě se vloudilo kořistnictví. Polní cesty první zaznamenaly tento imperiální přístup člověka: traktory ničily jejich poezii. „Po staru se žít nedá“ bylo heslo dne a skutečně práce v zemědělství byla časem méně pracná a výnosy pšenky a žitečka rostly: „mechanizace“ a „chemizace“ „rostlinné výroby“ však současně změnila pole. Pšenice bez koukolu a ostatních polních květů již tak nelahodila oku. A co hůře: sekací stroje nemilosrdně hubily zaječí mláďata, bažanty a koroptvičky na hnízdech. Zvěř divoká musela uvolňovat místo zvěři krotké, jejíž pěstování se změnilo na „výrobu živočišnou“. U zvěře divoké i krotké se objevily nemoci dosud neznámé: pohled na zajíce či králíka postiženého myxomatózou mám dosud ve svých dětských vzpomínkách jako škleb pekla do dětského ráje…Myslivci v dobách podzimních honů byli stále zasmušilejší, zvěř mizela. Také rybáři opouštěli břehy Bečvy, neboť řeka se měnila na stoku a ryby, pokud nelekly, zapáchaly a nebyly k jídlu…
V těchto neveselých časech se konal v Praze, na sídlišti, kde žiji, neoficiální seminář o etických problémech sociálního prognózování. Přispěl jsem tehdy zamyšlením „Podnikový plánovač před tváří budoucnosti“ a lamentace nad tehdejším ekonomickým systémem jsem doplnil přílohou, mozaikou z citátů starozákonního proroka Jeremiáše... Jeremiášovy lamentace mrazí v duši dodnes:
„Zpustošená je celá tato země a není nikoho, kdo by si to bral k srdci. Jak dlouho ještě bude země truchlit a bylina schnout na všech polích? Pro zlobu těch, kdo na ní bydlí, jsou vyhlazována zvířata i ptactvo. Ale říkají: Do naší budoucnosti Bůh nevidí.
Toto praví Hospodin: Jaké bezpráví na mně našli vaši otcové, že se ode mne vzdálili? Chodili za přeludem a přeludem se stali. Vraťte se, synové odpadlí, já vaše odpadlictví vyléčím.“
Ale už dosti těchto výčtů přicházející apokalypsy. „Socialistická zemědělská velkovýroba“ skončila a znovunabytá svoboda již eliminovala některé excesy ve vztahu člověka k přírodě. Jiné však přetrvávají a kapitalistická tržní ekonomika špatně pochopená může být jen jinou variantou kořistění a vzpoury člověka vůči Bohu. Naše doba už netvrdí, že by chtěla poroučet větru a dešti, ale všichni dnes a denně sledujeme předpovědi meteorologů a počasí chápeme jako výsledek fyzikálních procesů, jejichž zákony umíme pochopit a popsat a tedy i předvídat. Má v tomto vědeckém modelu světa místo modlitba za příznivé počasí a úrodu zemskou? Anebo i my věřící jsme jen odkázáni na pasivitu sledování postupu „ozónové díry“ v zemské atmosféře a měření množství ozónu pod „dlouhodobý normál“? Příroda má až obdivuhodné schopnosti regenerace a samočištění i v oblastech už zdánlivě ztracených. Zkušenosti ze zahraničí potvrzují, že do řek se může znovu vrátit život. Milosrdenství Boží a soucit s marnotratnými syny je nezměrný - pokud se rozhodneme opustit bludné cesty a pokud prokážeme dobrou vůli k návratu do otcovského domu. V Troubeckém lese již řadu let pracuje chovná a veterinární stanice, která se zabývá pokusy o navrácení zajíců do polí. Existují umělé líhně pro bažanty a koroptve. Ptactvo nebeské z nich vylíhnuté už není dost divoké a myslivci váhají s pořádáním honů na ptáky, které se člověka nebojí…
Doba prázdnin a dovolených, čas poutí a putování. Možnosti svobody pohybu a globální turistiky lákají i nás křesťany k cestám dalekým, k poutím na slavná poutní místa po celé Evropě, ba ještě dál. Ideál skromnosti a chudoby (a také stav naší peněženky) nám radí spíše pouti a putování na místa blízká, ba nejbližší: co do vzdálenosti zeměpisné i co do blízkosti našich srdcí. Duch sv.Františka je také duchem lásky k rodnému městu či obci, vzpomeňme, jak jen on miloval Assisi, vždyť ještě před svou smrtí se nechal vynést nad město, aby mu mohl požehnat a aby dal sbohem rodné zemi! Profesorka Hana Librová kdysi v letech normalizačních vydala knížku tak překvapující již svým titulem „Láska ke krajině“. Ano, to je to, co potřebujeme jako sůl, znovuobjevení lásky k domovu, k české a moravské krajině. To, co milujeme, už nemůžeme bezohledně zneužívat. Zkusme obnovit poutní procesí do našich luk a polí, modleme se za návrat Ducha svatého do české země, za soulad mezi člověkem a přírodou, za návrat řádu do stvořeného světa, za nějž jsme Bohu odpovědni.
Vzpomenutý starozákonní prorok Jeremiáš kromě lamentace nabízí i východisko:
„Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na cesty věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní, a vaše duše naleznou klid.“ List k sociálním otázkám v naší vlasti Pokoj a dobro je některými čtenáři vnímán jako příliš kritický, příliš pesimistický a lamentující. Ale ani tento list nekončí naříkáním nad důsledky odklonu našeho národa od Boha. Závěrečná kapitola „Vize, naděje, ideály: Boží království mezi námi“ ukazuje, že „člověk, který žije jen ze dne na den, nemůže být spokojen a duchovně chátrá“, a že „stávající poměry se nemohou stát normou našeho chování“. Křesťanská vize - cesta do naší budoucnosti s Bohem - je zde charakterizována jako „program společenských změn směrem k řádu“. „Pravá svoboda je mravním úkolem, je to svoboda pod zákonem“. Desatero Božích přikázání nastavuje „směrovky pravého života ve svobodě“ a při hledání nových přístupů nás list povzbuzuje, abychom se nebáli „jít proti větru“. Naši otcové biskupové v denní modlitbě za plenární sněm žehnají nám všem, kdož se s nimi modlíme: ?Všemohoucí Bože, Otče, Synu a Duchu svatý, vyslyš naše hlasy a pomoz církvi v naší zemi k oživení víry a růstu tvého království…Pomoz nám moudře poznávat tvou vůli, ukaž nám cesty, po kterých máme jít, veď a žehnej svému lidu na každém kroku…“
Generální konstituce SFŘ, k jejímuž každodennímu čtení jsme letos vybízeni, nás zavazuje k aktivní přítomnosti v církvi a ve světě (odd.2), k práci za spravedlivou a bratrskou společnost. Jsme povzbuzováni k „odvážným iniciativám“ (čl. 22) a k vytváření takového životního prostředí a takových podmínek života, které by nebyly hrozbou člověku, ale které by naopak probouzely v lidech cit pro Boha a pro Boží vůli (čl. 26). V souladu s evangeliem přijímáme za svou naději a radost ze života.Tím můžeme čelit mnoha úzkostem a pesimismu. Jako poslové radosti a naděje připravujeme lepší budoucnost.