Egger, Gottfried OFM

 Františkánský řád je známý tím, že je blízký lidu. Jedna skupina bratří, která k tomu velmi silně přispěla, jsou almužníci. Většinou pěšky s žebráckým pytlem přes rameno chodili od vesnice k vesnici, ve větru a nečase, aby vyžebrali potraviny a almužny pro své spolubratry, ale i pro chudé a postižené. Až do naší doby existovali tito bratři podle formátu takového Felixe z Cantalicie, Jiljího Marie od sv. Josefa a jak se všichni jmenovali. Mezi ně patřil rovněž bratr Diego Oddi. Kolik kilometrů tento skromný Menší bratr prochodil rok co rok, aby pro spolubratry a novice svého společenství přinesl něco na prostý stůl! Jeho okružní cesty však nebyly jen hmotné povahy, tyto cesty po žebrotě byly spíše poutě, prodlévání u jeho Pána, aby tak lépe přišel k lidem a zvěstoval Boží dobrotu a lidské přátelství. Vždy radostně dokázal cestou tolika lidem přinášet přání svého řádového zakladatele: "Pace e Bene! Pokoj a všecko dobré!" Bratr Diego zřejmě na svých cestách víc rozdal než mohl přijmout.

 Narozený 1839 ve Vallinfreda v římské provincii, byl týž den pokřtěn a dostal jméno pěstouna Páně Giuseppe. Vyrůstal spolu se svou sestrou v značně skromných venkovských poměrech, avšak velice zbožných. Ve 12 létech poprvé přistoupil ke stolu Páně. Od této chvíle cítil malý Josef Boží volání, aby se mu jednou zasvětil v řeholním stavu. Do té doby ovšem musel projít ještě dlouhou cestou. Nejdříve pracoval spolu se svým otcem na poli a dělal nejrůznější ruční práce. Když dospěl, chtěla jeho rodina, aby se oženil s počestnou dcerou z rodné vsi. Josef však tato přání rodiny odmítl, neboť měl jiné plány. Jako 32letý zaklepal na klášterní bránu františkánů v Bellegra.

 Doba tenkrát nebyla zrovna příznivá pro řeholní život. V celé sjednocené Itálii byly vzhledem k útlaku ze strany státu mnohé kláštery a náboženská společenství zrušeny, neboť jim bylo zakázáno přijímat novice. Josef nemohl být proto ještě definitivně přijat do řádu, takže žil v klášterním společenství jako pouhý kandidát. Teprve 12. února 1885 došlo jeho dávno vytoužené přání naplnění: byl oblečen do františkánského hábitu a dostal jméno Diego. Celou dobu svého řeholního života strávil v klášteříku-poustevně sv. Františka v Bellegra - pro františkánské poměry spíše výjimka. Zde žili bratři a novici přísně rozjímavým životem podle zásad zakladatele tohoto domu modlitby, bl. Tomáše Cori. Po dokončení noviciátu a slavných slibech poslal jej kvardián na cesty po almužně. Chodit z místa na místo, od domu k domu mu nikdy nebylo příliš obtížné. V létě i v zimě, naboso v obnošených sandálech proputoval vesnice, samoty, městečka a města diecézí Tivoli, Subiaco a Palestrina. Všude, kam dorazil tento syn sv. Františka, zanechávala jeho přívětivost, jeho úsměv a laskavost stopy milujícího Boha.

 Klášterní kronika nám vypráví tuto událost z roku 1884: Mladý člověk z jeho rodné vesnice zabil v hádce svého strýce. Kvardián ihned poslal bratra Diega, aby zjednal pokoj. Se slzami v očích řekl Boží služebník vdově zavražděného: "Marie, ty musíš odpustit, ano, ty musíš být ochotná sednout si s rodinou vraha za stůl a jíst s nimi polévku z jedné mísy. Jestliže neodpustíš, potom ani tobě Bůh neodpustí." A tak se také stalo: Obě rodiny si podaly ruce k smíření a lámaly za společným stolem chléb smíru.

 Třebaže bratr Diego sotva uměl číst a psát, byl osvíceným a moudrým rádcem. Stále znovu dokázal rozdávat trpícím mnoho útěchy a síly. Přestože stále na cestách, byl horlivý v modlitbě. Při svém putování vedl často celé hodiny rozhovory se svým milovaným Pánem a jeho Matkou. Leckdy mu byly i v noci vesnické kostelíky a osamělé kaple ochranou před větrem a nečasem; tam pak mohl odpočívat u svého eucharistického Pána.

 Bratru Diegovi bylo jednou dopřáno zúčastnit se papežské audience. Když Pius X. objevil dobráckého františkána v zástupu, pošeptal svým průvodcům: "Ten tam je pravý syn svatého Františka!" Existuje krásnější svědectví? Až do vysokého stáří chodil bratr Diego po almužně. Kolik lidí obdarovalo tohoto svatého bratra, a kolik jich opět on svými duchovními dary obdaroval, to ví jen Bůh!

 Jako pravý syn světce z Assisi očekával sestru smrt se zpěvem na rtech. Nedělal to však se Sluneční písní, ale s mariánskou písní, která se zpívá v jeho otčině: "Do nebe, své vlasti odcházím, tam Marii Matku uvidím!" Bylo to 3. června 1919, když Boží služebník a poutník na zemi nastoupil se zpěvem a modlitbou svou poslední pouť. Pověst o jeho svatém životě se rozšířila již za jeho života. Proto nás nesmí udivit, že hrob tohoto prostého Menšího bratra se stal poutním místem mnoha lidí, kteří chtěli vzývat toho, jenž za svého pozemského putování tolika pomáhal; vždyť z nebe to může dělat ještě lépe!

 Dne 3. října 1999, v předvečer slavnosti sv. Františka, byli papežem Janem Pavlem II. blahořečeni tři františkánští bratři. Byli to dva františkáni: Mariano z Roccacasale a Diego Oddi, oba z téhož kláštera v Bellegra, a jako třetí kapucín bratr Nicola z Gesturi, almužník jako bratr Diego. Památka bratra Diega Oddi se slaví v jeho úmrtní den 3. června.

 Modlitba - Bože, tys dal blahoslaveného Diega Oddi františkánskému společenství a celé církvi za příklad evangelní prostoty a svatého života. Uč nás, abychom následovali jeho příklad, tak aby Kristus byl pro nás všechno ve všem, a naše láska k němu aby se projevovala v starosti o jeho bratry a sestry. O to prosíme skrze Ježíše Krista.

 Gottfried Egger: Franziskanerinnen und Franziskaner,  Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM