Billy, Noël

Svědectví francouzského kapucína o místě, které v jeho každodenním životě zaujímá modlitba

 

 

 

 

 

 

            Dne 8. prosince 1969 jsem ležel v posteli, protože jsem měl silnou chřipku. Požádal jsem tedy matku, aby mi našla životopis nějakého světce, a ona nenašla jiný životopis než život sv. Františka, a pro mne se to stalo impulsem k řeholnímu povolání. V té době jsem pracoval jako zedník v jednom podniku veřejných prací. Devět hodin práce denně, plus cesta. Pracovalo se rovněž i v sobotu ráno. Byl jsem členem hnutí Křesťanské dělnické mládeže a často jsme se scházeli večer. Během letních prázdnin jsem organizoval tábor pro tělesně postižené děti.

            Modlitba proměňovala toto všechno, co tvořilo můj život a navzdory veškeré činnosti jsem vnímal jako pravdivé slovo žalmu: „V noci vzpomínám na TEBE a po celé hodiny k Tobě mluvím“ (Žl 63/62,7). Večer skutečně nebylo výjimkou, že jsem trávil několik hodin modlitbou …

            Od té doby se mi dostalo mnoho světla skrze svátost smíření a skrze pravidelný rozhovor s knězem.

            O několik měsíců později mi kněz odpovědný v diecézi za pastoraci povolání daroval evangelium a já jsem došel k podobenství o marnotratném synovi. Toho večera … v tichu noci mi bylo dáno nahlédnout „jak slavné a svaté je mít Otce v nebi“ (List věřícím 54), Otce, který nás miluje  (Jan 16, 27).

            V téže době se prohloubil také můj mariánský život. Maria, ke které jsem se vždy modlil již od svého dětství, mi byla stále více přítomna. Modlil jsem se především růženec.

            Noční modlitba se mi stávala stále více privilegovaným časem, i když ne jediným, kdy jsem měl tu radost nacházet „svého Pána a Marii“. Těžkosti, zkoušky, ale také radosti a útěchy následovaly jedny za druhými. Dnes toto, zítra něco jiného. Nic se však nevyrovnalo radosti nacházet v tomto přítomném okamžiku svého Pána v tichu noci a skrytého života.

            Spolu s Pánem a s Marií mi byl velmi přítomen v mém životě ještě někdo: sv. Terezička.

            Když jsem v té době četl, že sv. Terezie před vstupem do Karmelu cvičila ducha odloučení tím, že když začala číst knihu, mnohdy ji zavřela a přerušila četbu, já jsem to právě tak dělal s televizí. Vybral jsem si film, který se mi líbil a začal jsem se na něj dívat,  a když jsem jím byl plně zaujat, zvedl jsem se a šel jsem „se modlit“.

            Od té chvíle modlitba pozvolna a pokojně zaujala místo všeho toho, co pro mne mohlo být potěšením a uspokojením, třeba i legitimním, a už nechala místo jen pro bratrskou lásku jak říká žalm: „Jedině v samotném Bohu nacházím odpočinutí“ (Žl 62/61/2).

            Po několik let jsem kouřil až tři balíčky cigaret denně a nemohl jsem s tím přestat … Jednoho večera jsem to svěřil Pánu … a vyslyšení se dostavilo okamžitě … a nepřišlo samo. Už je tomu dvacet let, co nekouřím.

            Může se také stát, že tak či onak Pán upevní nebo nasměruje tu či onu modlitbu. Od počátku mého života modlitby doba nemoci a přerušení práce byly vždy privilegovaným časem. V letech 1982-83 jsem takto přerušil práci na několik měsíců, a toto období bylo časem milosti a ústraním, kterém jsem přijal jako darované od Pána.

            Modlitba za církev a za svět vždy měla význačné místo v mém životě, ale také proto, že jsem jej žil, za zasvěcené, kteří se nacházeli v těžkostech nebo nevytrvali. Vždyť, jak říká sv. Nicolas de Flue, když mluví o modlitbě, nejde pouze o to, jít tam jako na tanec, ale také vydržet tam jako v boji a vytrvat.

            „Ten, který mě volá, je věrný; je to on, který mne dovede až do cíle“ (1Kor 18, 9).

            Některé těžkosti jsou svízelnější a je třeba je překonat. A odpověď Pána může zdánlivě uvádět do rozpaků. Přesto si často uvědomíme, že taková zkouška nebo těžkost, která je dopuštěna, se stává milostí, která nás posune vpřed a pomůže nám být použitelnější a stává se nakonec pramenem hluboké radosti. „Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému“ (Řím 8, 28).

            Například po několik let jsem měl problémy se spaním: upravil jsem svou životosprávu, radil jsem se s odborníky, a nic se nedělo. Po dobu jednoho roku jsem v noci spal maximálně dvě nebo tři hodiny. Svěřil jsem to Panně Marii a dostalo se mi slova, kterému nechyběl humor: „Člověk, který se klaní Pánu, je jako strom zasazený na břehu vod, v každý čas nese ovoce“ (Žl 1 a Jer 17, 7-8).

            Vzdával jsem díky - pokračovalo to asi tři měsíce, až to skončilo jedno odpoledne, když jsem se modlil růženec  v zahradě kláštera. Následující noci jsem znovu normálně usnul.

            Závěrem bych chtěl říci, že pro mne modlitba je tím, co mi dává sílu a světlo, jak v útěše tak i ve zkoušce nebo ve dnech, kdy se zdánlivě nic neděje. Nejsem nikdy sám: „Nikdy nejsme méně sami, než když jsme sami se Samotným,“ říkal kdosi, jehož jméno jsem už zapomněl. Ona je privilegovaným časem, kdy mám potěšení nacházet „svého Pána a Pannu Marii“  Modlitba je překypující plnost srdce, která přetéká v průběhu dne nebo v tichu noci. Modlitba je také místem, kde jsou přítomny tisíceré tváře bratří a sester, s nimiž jsem žil, a kteří mi jsou svěřeni. Nejsem sám, kdo hledí a volá: „Přijď, Pane Ježíši“ (Zj 22, 17). Konečně modlitba je oním prostým pohledem, který v „tichu lásky“ protíná noc víry. Jestliže toto ještě není vidění, pak je to jistě již předchuť nebe. „Já jsem Milého a Milý je můj“ (Pís 6, 3). On je svatý a krásný, velkolepý a  jak je podivuhodné mít takového Snoubence (List věřícím 55).

br. Noël Billy z komunity Notre-Dame de Paix

Point-Rencontre č. 36/2000 

 z francouzštiny  přeložil  Pacifik Matějka OFMCap.