Schalück, Hermann OFM

Rádi bychom zahájili druhou část tohoto našeho zamyšlení tím, že přijmeme za vlastní slova sv. Kláry ze začátku její závěti: „Mezi různými dobrodiními, která jsme od svého štědrého dárce, Otce milosrdenství, přijaly a denně přijímáme, za něž mu, Velebnému, máme vzdávat největší díky, tím největším je naše povolání. Čím však je vyšší a významnější, tím víc mu zcela patří vše, co jsme a máme. Proto Apoštol praví: „Poznej své povolání“ (1 Kor 1,26 - Závěť sv. Kláry 1).

 

 

Poznávejme proto své povolání a mějme při tom na paměti, že závazek následovat Krista ve stopách Františka a Kláry nemůžeme splnit jejich kopírováním. Naše existence je vymezena jako „život v Duchu“, „duchovní život“. Jsme tedy povoláni k tvořivému životu, který je zakořeněn v připomínání: v denním setkání se základem našeho života, který může být prožíván v Boží lásce. Jen takové „připomínání“, jehož garantem je Duch svatý, nám umožní pozorně a s porozuměním číst znamení času, a může nás přivést k nezbytným, tvůrčím a novým iniciativám, když v nás probouzí evangelní prorocké zaměření.

 

 

 

 

1.2 Františkánské povolání

 

 

„Řehole a život sekulárních františkánů je zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista podle příkladu sv. Františka z Assisi, který učinil Krista oduševňujícím středem svého života vzhledem k Bohu i lidem. Kristus, dar Otcovy lásky, je cesta k němu, je pravda, do které nás uvádí Duch svatý, je život, který nám On přišel v hojnosti rozdávat“ (Řehole SFŘ, čl. 4).

 

 

Žít evangelium následováním našeho Pána Ježíše Krista představovalo pro Františka základ jeho povolání a pro nás je naší identitou od samého počátku. František dělal všechno možné, aby se připodobnil Kristu: v naprosté poslušnosti Bohu, kterou žil a dosvědčoval tím, že si zvolil životní podmínky těch nejposlednějších, v minoritě a podřízenosti všem. Připomínáme si jeho „vonná slova“, která napsal v posledních letech svého života všem věřícím a která jsou takovým stručným shrnutím jeho zkušenosti: „Nikdy nemáme toužit stát nad druhými, ale spíše máme být pro Boha služebníky a podřízeni každému lidskému zřízení“ (2. list věřícím 47).

 

 

V touze po poznávání a uskutečňování Boží vůle se František odevzdává působení Ducha a vyzývá všechny, aby toužili přede vším „mít Ducha Páně a jeho svaté působení.“ Je to Duch, kdo spočine a učiní si příbytek u těch, kteří žijí v pokoře a jako menší, což je tím nejpříznivějším postavením pro službu všemu stvoření (srov. Potvrzená řehole 10,10, 2. list věřícím 48).

 

 

 

 

1.2.1 Zkušenost kontemplace

 

 

František žil a kázal druhým to, co kontemploval. Středem jeho kontemplace je Otec, ze kterého vychází iniciativa ke stvoření a vykoupení a který nic nedělá bez Syna a Ducha.

 

 

Jsem přesvědčen, že pro všechny křesťany – nejen pro tzv. „kontemplativní řády“ – znamená kontemplace tvořivou schopnost vnímat přítomnost Boží i jeho Ducha a podle toho žít a jednat. Bohužel stále přetrvává tendence oddělovat kontemplaci od křesťanského života ve světě a považovat ji za zvláštní úkol kontemplativních řádů. Nic není nebezpečnější. Všichni křesťané jsou povoláni ke kontemplaci. Všichni musí žít v trvalém spojení s Pánem a hledat ho ve všech věcech a osobách, jestliže chtějí naplnit své poslání. Vaše řehole vám dává tento pokyn: „Jako byl Ježíš pravým ctitelem Otce, tak ať je duší jejich existence i činnosti modlitba a kontemplace“ (Řehole SFŘ, čl. 8).

 

 

Nejvznešenější a nejkrásnější vyjádření kontemplace spočívá ve chvále, vzdávání díků a především v eucharistii. Vyjadřuje se mlčením i slovy, klidem i pohybem, temnotou i světlem. Kontemplativní rozměr není nicméně vyjádřen jen v modlitbě a liturgii: zahrnuje a utváří celý osobní život. Jako skutečné ovoce Ducha v nás je pravým otevřením se pro přítomnost a sebesdílení Boha v Ježíši Kristu i v dějinách nazíraných jako pokračující vtělení a místo, do kterého Duch sv. neustále vnáší své tvůrčí působení. Křesťanská kontemplace otvírá všechny smysly ke chvále stvoření a také k jeho hlubokým rozporům: k radosti v Bohu a k utrpení lidí i tvorů. Pravá křesťanská kontemplace je modlitba, časté čtení Písma, citlivost k zachycení mnoha znamení Boží přítomnosti, neustálé zkoumání vlastního života a víry. Kontemplace uschopňuje k celistvému pohledu (stvoření, vykoupení, oslavení) a vybízí vždy k činu a službě, které jsou chápány jako spolupráce s Božím plánem spásy. Františkánský středověký teolog Jan Duns Scotus prohlašuje, že v Božím plánu jsou tvorové spolumilujícími (condiligentes). V blízkosti Stvořitele a stvoření si uvědomujeme Boží zjevení v zrcadle jeho stvoření a v jeho záměrech a znameních v lidských dějinách a stáváme se spoluúčastníky jeho díla. „Kontemplativní člověk, když objevuje poslední smysl světa, spolupracuje na jeho naplnění. Má účast na velkém díle svého Stvořitele“ (Eloi Leclerc). Tento pohled v nás vzbuzuje pocit, že jsme součástí velkého koncertu Boha, stvoření a dějin dohromady v nádherném a jedinečném scénáři milujícího Božího sebezjevení. Milující pohled také patří k františkánské specifičnosti, která se projevuje sympatií a laskavostí ke všemu, co je, i k přírodě v jejím celku.

 

 

Kontemplace není žádné snadné cvičení. Za prvé proto, že je něčím, co je třeba s velkou péčí kultivovat. Za druhé, skutečnost, kterou musíme kontemplovat nebo kterou potřebujeme k podpoře naší kontemplace, je tvořena přítomností i nepřítomností. Často sklouzáváme k okrajovým a povrchním stránkám věcí. Proto je nezbytné spojovat přání naší vůle s podněty rozumu v postoji vnitřního ztišení, abychom mohli jít pod povrchní stránky skutečnosti. Takto budeme moci vidět a pronikat stále hlouběji s jemností a úctou do srdcí lidí, stvoření, přírody i znamení času.

 

 

 

 

1.2.2 Vy všichni jste bratři

 

 

Ve Františkově životě byl základním objev Boha jako Otce, protože předurčil další vývoj jeho lidské i duchovní cesty. Od jeho veřejného prohlášení na náměstí v Assisi „Od nynějška budu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích – a už nebudu říkat otče Petře Bernardone“ (2 Celano 12) zaměstnává vztah k nejsvětějšímu Otci Františkovo vědomí a otevírá před ním porozumění tomu, že „vy všichni jste bratři a jen jeden je váš Otec – ten, který je na nebesích“ (Mt 23,8-9, srov. Nepotvrzená řehole 22,35-36). Všichni jsou bratři a sestry a všichni mají stejný vztah k nebeskému Otci: proto je existence jakékoli formy útisku člověka člověkem nespravedlivá. Způsob života podle evangelia živený kontemplací nalézá u Františka své místo v životě bratrského společenství. Společenství mezi bratry má svůj základ v Duchu, který volá k lásce a vytváří jednotu. Tentýž Duch, který nám dává poznat a vzývat Otce se synovskou důvěrou (srov. Řím 8,15), nám umožňuje přijímat druhé jako bratry a skutečné dary od Boha. Bratrské společenství se otevírá všem lidským bytostem i všemu stvoření. Stává se tak eschatologickým znamením a vyhlášením přítomnosti Božího království, které narůstá mezi lidmi.

Uvědomění si skutečnosti, že jsme bratry, dětmi nebeského Otce, nás přivádí ke zkušenosti milosrdenství. Na Františkovi je to zřejmé: Prokazuje malomocným bratřím stejné milosrdenství, jaké mu Pán, milosrdný Spasitel, v každém okamžiku prokazuje. Proto všichni bratři zrození z Otcova milosrdného lůna jsou jeho skutečnými dětmi, pokud podle Ježíšova příkladu projevují vůči sobě navzájem milosrdenství. Obrazy, které byly Františkovi velmi drahé (vzájemné mytí nohou, vzájemná péče jako matka pečuje o své dítě), jasně vyjadřují, co musí podpírat kvalitu života bratří a sester: odpuštění, láskyplnost, úcta, pozornost, starost, trpělivost, obětavá služba.

Jako ozvěnou zní vaše řehole: „Jako Otec spatřuje v každém člověku podobu svého Syna, prvorozeného mezi mnoha bratry, tak ať sekulární františkáni všechny lidi přijímají pokorně a laskavě jako dar od Pána a jako obraz Kristův. Smysl pro bratrství ať jim dá radost a ochotu být zajedno se všemi lidmi, zvláště s nejmenšími. Ať se snaží pro ně vytvořit životní podmínky důstojné tvorů vykoupených Kristem“ (Řehole SFŘ, čl. 13).

 

 

 

 

 

1.2.3 „Jděte …“

 

 

František považoval bratry za společenství poutníků a cizinců, pokojných a pokorných, beze všeho vlastnictví, kteří pracují zbožně a s vírou. Putující charakter tohoto bratrského společenství je zřejmý z toho, co píše Jakub z Vitry: „Celý svět se stal jeho prostorným klášterem.“ Místem pro hlásání evangelia je celý svět, ve všech jeho rozličných situacích, v každém čase a na každém místě. Nacházíme v tom uvědomění si univerzality evangelia stejně jako vzájemné závislosti všech bratří a sester i celého stvoření. Toto putování do srdce světa vede k setkání s malomocnými všech dob. Jeho hlavní a neodmyslitelnou podporou je láska, která zajišťuje kvalitu nezbytného dialogu se všemi lidmi.

Svým vlastním životem a činností evangelizuje bratrské společenství samo sebe a stává se živým svědectvím radostné zvěsti našeho Pána Ježíše Krista. Spolupracuje na stavbě Božího království pod inspirací Ducha svatého a stává se tak svědkem způsobem svého života i hlásáním. Evangelní kvalita života se stává rozhodujícím prvkem odůvodňujícím samotné hlásání. František dobře podtrhuje dva aspekty hlásání, když píše v Nepotvrzené řeholi, že na jedné straně musí bratři „nezačínat hádky nebo spory, ale kvůli Pánovi se podřídí každému lidskému zřízení, a vyznají, že jsou křesťané“ a na druhé straně „pokud to poznají jako Boží vůli – budou hlásat Boží slovo“ (Nepotvrzená řehole 16,6-7).

 

 

Vaše řehole vám připomíná, že máte být „přítomni svědectvím svého lidského života i odvážnými činy … při prosazování spravedlnosti“ a „především ve veřejném životě“ byste se měli zavazovat „ke konkrétním akcím“, které jsou v souladu s vaší vírou, a „jako poslové dokonalé radosti ať se za všech okolností“ snažíte „přinášet druhým radost a naději“ (srov. Řehole SFŘ, čl. 15 a 19). Tváří v tvář výzvám a znamením naší doby se toto hlásání bude projevovat živým svědectvím o zkušenosti Boha a jeho kontemplaci a nebude se zdráhat s kritickou citlivostí i nezbytné prorocké neohroženosti. V duchu úcty a solidarity s druhými a se schopností rozeznávat semena Božího království přítomná v ostatních kulturách bude muset být toto hlásání schopné naslouchat a být otevřené vhodné inkulturaci (vtělení do různých kultur a prostředí).

 

 

 

Obdrželi jsme veliký poklad, který je třeba stále znovu a znovu objevovat. Budoucnost poslání, které František dostal a které nám církev svěřila a opět dnes svěřuje, na tom závisí.

 

 

 

Pane našeho života i dějin,

 

 

kéž působením tvého Ducha zakoušíme,

 

 

že toto starodávné poslání, které jsi nám svěřil,

 

 

může ještě i v této nové době proměňovat svět.

 

 

Kéž je tvůj Duch pro nás jako silný vánek,

 

 

abychom se statečně plavili k novým obzorům,

 

 

které nám na naší cestě odhalíš.

 

 

 

 

                                                                                  (pokračování)

 

 

                                   Přednáška Harmanna Schalücka OFM

 

 

                                   na generální kapitule SFŘ v říjnu 1999 v Madridu

 

 

                                         z angličtiny přeložil Petr Alexa OFS, redakčně zkráceno