Slotwiński, Tadeusz OFM

 Po celý jubilejní rok 2000 jsme měli před očima požehnání Krista z jeho evangelia i požehnání sv. Františka, především Ježíšova slova: „Radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu“ (Mt 5,12), a Františkovo Napomenutí 20, v němž se obrací k zasvěceným osobám: „Blahoslavený ten řeholník, který nalézá radost a potěšení jen v přesvatých slovech a dílech Božích a přivádí jimi s veselou radostí lidi k Boží lásce.“

 Touha být šťastný a mít radost je něco, co je všem lidem společné. Když lidé jen slyší o štěstí, hned ti pozorně naslouchají a dívají se ti na ruce, zda nejsi schopný uspokojit také jejich touhu. Nikdo by se nechoval špatně, kdyby nedoufal, že mu to může přinést kousek štěstí. Kdybychom si dokázali představit celé lidstvo s jeho nejhlubšími touhami, pak bychom uviděli nesčetný zástup lidí shromážděných okolo stromu, jak stojí na špičkách, zoufale natahují ruce a (jako Tantalos v řecké mytologii) snaží se usilovně utrhnout ovoce, které však pokaždé vyklouzne z rukou. Štěstí, jak řekl Dante, je „sladké jablko, které na mnoha větvích usilovně hledají smrtelníci“.

 Hledání štěstí je uvedeno v americké ústavě jako jedno ze základních práv člověka. Proč je tedy tak málo lidí opravdu šťastných? Proč štěstí, když přijde, je tak krátce hostem?

 Boží zjevení říká: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8), avšak člověk tento výrok obrací a tvrdí: „Láska je bohem“ (Feuerbach)! Zjevení říká: „Bůh je štěstí“; člověk opět mění pořádek a říká: „Štěstí je bohem“!

 Na zemi neznáme štěstí v čistém, absolutním stavu; známe jen úlomek štěstí, který je často pouze přechodným opojením smyslů. Jsou to radosti skleněné a hliněné, které na chvíli vzruší, přinášejí však s sebou trýzeň, že se každou chvíli mohou rozbít. Když člověk říká: „Štěstí je bůh!“, dělá ze svých malých zakoušení bůžka a nazývá bohem díla svých rukou či svého rozumu.

 Takovou radost oslavuje Ludwig van Beethoven v Ã“dě na radost v závěru Deváté symfonie (která byla vybrána za oficiální hymnu sjednocené Evropy). Radost se tam opěvuje jako „jiskra bohů a dcera z Elysia“. Je to radost, která nepostačuje pro všechny, proto je vyhrazená - jak se v tomto hymnu říká - jen pro toho, kdo má dobrou ženu či pije v družině přátel. Radost je výkřikem touhy, která zůstává bez odpovědi. To vysvětluje, proč ten, kdo hledá Boha, vždy najde radost, avšak ten, kdo hledá radost, ne vždy najde Boha.

 O tom se přesvědčil sv. František, který hledal radost v mladistvých zábavách a v úsilí stát se rytířem. Tu vstoupil do jeho života Ježíš: „Františku, komu je lépe sloužit: Pánu, nebo služebníkovi?“ „Pánu!“ „Proč sis tedy vyvolil služebníka?“ „Pane, co mám dělat?“ A když ho Ježíš obdařil milostí svatých ran, z jeho úst i srdce vytryskly Chvály Boží: „Ty jsi pokoj. Ty jsi radost. Tys naše naděje a veselí. Tys naše velká sladkost.“

 Kdo hledá štěstí mimo Boha, najde jen jeho zdání. Člověk se omezuje na hledání štěstí kvantitativním způsobem tím, že vyhledává stále intenzivnější rozkoše a pocity, anebo přidává stále nové podněty.

 Je třeba přejít od množství radosti k její kvalitě. Podle Františka jedině Bůh je šťastný a obšťastňuje: „Raduj se v Pánu a dá ti, po čem touží tvé srdce“ (Žl 36/37,4). Díky Bohu ani radosti přítomného života neztrácejí svou sladkost a nemění se v trápení. Nejen duchovní radosti, ale všechny lidské slušné radosti: radost z pohledu na šťastně dokončenou práci, z přátelství, z nabytí zdraví, z tvůrčích schopností, z umění, z oddechu, jaký dává kontakt se stvořitelským dílem Božím v přírodě. Jen Bůh může způsobit, že z lidských úst se vydere výkřik: „Dost už, Pane, nedávej mi víc radosti, do mého srdce se ho už víc nevejde!“

 V Bohu se nachází všechno to, co si člověk zvykl spojovat se slovem štěstí, ba mnohem víc, neboť „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9). Konečným cílem, který člověku ukládá víra, není běžné skončení všeho utrpení, vyhasnutí tužeb, jako v jiných náboženstvích. Tento cíl je nekonečně vyšší: uspokojení všech tužeb. Když Písmo sv. popisuje věčný život, užívá obraz ze světa: svatební hostina plná zpěvu a tance. Přijít na ni rovná se definitivnímu vstupu do radosti: „Pojď se radovat se svým Pánem“ (Mt 25,21). Bůh je veškerou naší sladkostí a naším věčným životem (Sv. František, Chvály Boží).

 Už je na čase, abychom s větší odvahou začali hlásat radostné poselství, že Bůh je štěstí, že poslední slovo bude patřit štěstí - a ne utrpení, odříkání, kříži - poselství, které říká, že utrpení slouží jedině k odstranění překážek bránících radosti, rozšíření duše, aby jednoho dne mohlo nastoupit její co největší množství.

 „Chudým se hlásá radostná zvěst“ (Mt 11,5). To jsou Ježíšova slova obsažená v evangeliu, a evangelium přece není nic jiného než radostná zvěst. Evangelium je tedy hlásáním radosti! Lidé si myslí, že si musí vybrat mezi Bohem a štěstím. Takovým způsobem jsme nevědomky udělali z Boha konkurenta nebo dokonce „nepřítele“ lidské radosti, Boha závistivého, jak to nacházíme u některých pohanských spisovatelů. Radost je jako tekoucí voda: je třeba dávat, abychom dostávali. „Ukažte nám vaši radost“ (srov. Iz 66,5) - touto výzvu se na nás beze slov obracejí ti druzí. František na nás volá velmi hlasitě, že jen ten je radostný, kdo „nachází uspokojení a radost v nejsvětějších slovech a skutcích Pána a přitahuje jimi lidi k lásce Boží v radosti a veselí“.

 Jak svědčit o radosti? Sv. Pavel napomíná křesťany: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Pán je blízko!“ A hned potom dodává: „Vaše ušlechtilost ať je známá všem lidem“ (Flp 4,4-5). Výraz „ušlechtilost“ označuje celou řadu postojů, k nimž patří: náklonnost, dobrota, přejícnost, ochota uvěřit. Ochotní uvěřit jsou ti, kdo svědčí o radosti tím, že se vyhýbají ironii a podrážděnosti, dokážou rozsévat pokoj a důvěru. Kdo je šťastný, není zahořklý, nehledá malicherně chyby, nenaříká a nesvádí nic na druhé. Pro ty, kteří mezi námi v té chvíli trpí a pláčou, má slovo proroka Židům ve chvíli hluboké stísněnosti a smutku: „Nebuďte zarmouceni a neplačte, neboť radost z Hospodina je vaše síla“ (Neh 8,10).

 Naší radostí je Ježíš. Když se před dvěma tisíci léty narodil, byl zvěstován jako „veliká radost pro všechen lid“ (Lk 2,10). Zdá se, že smysl jeho života je obsažen ve slovech, která vyslovil krátce před svou smrtí: „Aby moje radost byla ve vás, a aby se vaše radost naplnila“ (Jan 15,11; srov. 16,24). Evangelium je Dobrá novina a Radostná zvěst, a proto poselství radosti a veselosti. „Já jsem přišel, aby měli život“ (Jan 19,10), říká Ježíš. Vždyť radost není nic jiného než život, plnost života. Ježíš nám říká: Jste blahoslavení, „radujte se a jásejte“ (Mt 5,12).

 Radost má rozkvétat všude tam, kde se hlásá evangelium, i kdyby to měla být radost v soužení, jak říká sv. Pavel (2 Kor 7,4). Radost je známkou, že v křesťanovi přebývá Duch Svatý: „Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj“ (Gal 5,22).

 Proč tedy my křesťané nejsme radostní? Možná proto, že slova: radost, evangelium ještě nedospěla do našich srdcí. Buďme lidmi, kteří naplnili srdce radostí, abychom ji nesli světu jako důkaz vykoupení, které uskutečnil Kristus. Buďme podobní těm, kteří se vracejí ze žně s jásotem, když nesou své snopy (Žl 125/126,6).

 Radost je dědictvím dětí Božích. Ježíš zavrhl farizejský způsob uctívání Boha zasmušilým postojem a zachmuřenou tváří. Chtěl by, aby jeho následovníci byli radostní a přitažliví i tehdy, když se postí (Mt 6,15-18). František byl od přirozenosti radostný především proto, že se zbavil majetku, což mu dalo svobodu. Základním postojem radosti křesťana je pravda, že „Pán je blízko“ (Flp 4,5), že je s námi.

 V Nepotvrzené řeholi (7) František napsal: „Ať se bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu.“ František neuznává jinou příčinu smutku a stísněnosti než hřích. Světec chce, abychom byli apoštoly radosti s úsměvem na tváři.

 I ten nejmenší úsměv na ústech rozveseluje srdce, udržuje dobrou náladu, vytváří pokoj v duši, pomáhá zdraví, dodává půvab tváři, přivádí na příjemné myšlenky, dává chuť k dobrým skutkům. Proto se usmívej pro sebe tak dlouho, až zjistíš, že nevlídnost a přísnost z tvé tváře ustupují.

 Usmívej se pro sebe tak dlouho, až se ti srdce rozehřeje v teplých paprscích vlastní tváře. A potom vyjdi z domu, abys rozléval vlastní úsměv na druhé. Neboť tvůj úsměv má ve světě splnit úlohu k chvále Boha a pro dobro bližního. Když se usmíváš, jsi opravdu apoštolem schopným získat lidi pro Boha. Posvěcující milost, která tě naplňuje, dodá úsměvem tvé tváři zvláštní půvab, s nímž je spojena mimořádná účinnost. Proto usmívej se do tváří smutných, malomyslných, mladých, starých i zničených. Usmívej se do milovaných tváří v rodině i ve skupině přátel, aby se všichni mohli potěšit půvabem tvé tváře a napojit radostí jejího úsměvu.

 A spočítej si, kolik radosti vyvolal tvůj úsměv za jeden den. To číslo ti ukáže množství spokojenosti a radosti, mnoho pocitů odvahy a naděje vůči druhým. Takové naladění a pocity se vždy stávají podnětem k dobrým a ušlechtilým činům. Vliv tvého úsměvu se rozlévá doširoka, i když to možná sám nepozoruješ. úsměv na tvé tváři dokáže vrátit život naděje srdcím zdeptaným pokušením znechucení a zoufalství. úsměv na tvé tváři dokáže vyvolat anebo podepřít povolání, pokud je tvůj obličej tváří kněze či řeholního bratra nebo sestry. úsměv na tvé tváři se může stát počátkem obrácení k víře Kristově. úsměv na tvé tváři může podnítit hříšníka a přitáhnout ho na cestu návratu k Bohu. úsměv na tvé tváři ti může zjednat celé zástupy oddaných přátel.

 A konečně, usmívej se i na samého Boha. Usmívej se na něho, když přijímáš s láskou všechno to, co jeho Prozřetelnost pro tebe určí, a za odměnu si zasloužíš, že ta nejkrásnější Tvář Kristova spočine na tobě na věky úsměvem lásky.

 Svatý Otec Jan Pavel II. dne 5. listopadu 1978 u Františkova hrobu řekl jeho následovníkům: „Služte Pánu s radostí. Buďte služebníky jeho lidu s radostí, neboť svatý František chtěl, abyste byli radostnými služebníky lidstva, schopnými všude zažehovat lampy naděje, důvěry, optimismu, které mají svůj zdroj v samotném Pánovi. Ať vám je nyní i vždy váš, náš společný svatý ochránce, svatý František z Assisi.“

Tadeusz Slotwinski OFM

Glos sw. Franciszka 12/2000

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM