Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

 Kajícnicím,

 které pochopily víc,

 než pyšné panny,

 a kterým vděčím za mnoho.

 Uvedené motto jsem předeslal svému samizdatovému  překladu životopisu františkánské Magdalény od slavného  francouzského spisovatele, jehož díla mohla i tehdy  v osmdesátých létech za železnou oponou vycházet; byl to ovšem  překlad z německého vydání v St. Benno-Verlag v Lipsku  v NDR. Na jeho knižní vydání u nás je sotva pomyšlení  (koho by dnes zajímala středověká kajícnice? ještě tak  nekající hříšnice!), a tak využíváme možnosti našeho  časopisu, abychom s ním čtenáře seznámili (se zkrácením  o nepodstatné části). Markétina postava je aktuální  trvale, i pro lidi 21. století: pro hříšníky (a kdo  z nás mezi ně nepatří?), pro kajícníky (kdo by se  odvážil říci, že jím nemusí být?) i pro ty na cestě  k svatosti (a který křesťan by chtěl tvrdit, že na ni  není povolán?).

1. Příliš mladá a příliš krásná

 Bylo to v roce 1273, když jednoho dne mladá žena ve smutku, která držela za ruku malého chlapce, zaklepala na fortnu františkánského kláštera v Celle, vzdáleného na míli od Cortony. Musela dlouho putovat, než dospěla do divoké rokle, která se zde zařezává do úbočí svatého Jiljí, kde horský potok stříká pěnu téměř až do cel Menších bratří.

 Bratr fortnýř pocítil soucit s vyčerpanou ženou, jejíž vlasy snad ještě spínaly zlaté řetězy a perly. Spěšně sehnal představeného. Cizí žena neprosila o almužnu, ale o kající oděv. Třebaže o ni představený letmým pohledem sotva zavadil, jistě mu neušlo, že prvé slzy lítosti propůjčovaly těmto krásným očím neodolatelné kouzlo; neboť ji poslal pryč s jedinou větou, která přes svou vlídnost potom těžce doléhala na Markétin osud: „Milá dcero, jsi příliš mladá a příliš krásná.“

 Příliš krásná... Není pochyb, že na zpáteční cestě do Cortony začala už Markéta své půvabné tělo nenávidět. Ono již bylo jejím nepřítelem kvůli hříchům, do kterých ji zapletlo, a teď jí jeho líbeznost dokonce zabránila v přístupu do svatyně, ba dokonce pouhý pohled na ně zaháněl svaté na útěk... Oh, tahle nečistá krása, která se stavěla mezi její touhu a jejího Boha, nejraději by ji rozbila, zničila!

 Byl tu však vedle ní chlapec, který plakal a zasypával ji otázkami: „Už tam budeme brzy? Já mám žízeň... Mě tolik bolí nožičky.“ Ona však na něj nedbala, jeho naříkání ji nechávalo téměř lhostejnou, neboť celé její bytí se už obrátilo k  její nové lásce, k její věčné lásce.

 Markéta spěchala stále rychleji, přesvědčená, že ji někdo vede, kam, to nevěděla, jen jedno jí bylo jasné: šla tam, kde ji chtěl mít její Bůh. Zklamáním, které zažila v Celle, spolu se žhavou nenávistí proti vlastnímu tělu rostla úzkost, že by mohla být zatracena - úzkost, která trvala až do konce jejího života, přes důkazy milosti, jimiž měla být zahrnována, ba téměř zavalena.

 Vstoupila do Cortony branou Berarda. Dvě dámy, které právě šly kolem, zůstaly stát. Starší se jmenovala Marinaria Moscari, mladší byla její snacha Renaria. Na okamžik zaváhaly, než oslovily cizí ženu. Protože však byly zvyklé věnovat se skutkům milosrdenství, měly nepochybně schopnost bezpečně prohlédnout člověka; tak poznaly hned, že stojí před nehraným utrpením. Možná také prostě podlehly kouzlu této tváře zalité slzami. Dva Menší bratři před tak znepokojivou krásou prchli; avšak dámy Moscari neměly takové důvody k zaleknutí. A ostatně, kdo nemá v Itálii slabost pro krásné tváře?

 Markéta odpověděla na jejich otázky s bezmeznou důvěrou. Na ulici však mohla vyprávět jen tolik, kolik bylo třeba, aby vzbudila zvědavost zbožných dam a jejich hlad po duších, onu touhu, položit ruku na všechno, co se dostalo do jejího dosahu - sklon, který, jak se zdá, ovládal především Marinariu. A tak vyznání pokračovalo v pokoji domu Moscari až do svého konce; jeho účinek byl na obě dámy tak silný, že už nenechaly odejít dítě ani matku.

(pokračování)

 

 

 

François Mauriac: Margareta von Cortona,

 St. Benno-Verlag GMBH Leipzig, 1984,

Lizenzausgabe 1947 Paulusverlag Fribourg,

 z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM