Umění říkat NE

Budzyńska, Natalia

 Pro každého rodiče je těžké odepřít něco dítěti, říci „ne“, a s nevzrušenou tváří dívat se na smutek maličkého, nebo, co je horší, poslouchat pláč. A přece je někdy třeba odepřít.

 Večer došlo k tomuto rozhovoru mezi mnou a mojí tříletou dcerkou:

 - Mami, já chci malovat.

 - Teď už ne, je pozdě.

 - Ale já moc chci malovat.

 - Zítra ráno. Teď je čas jít spát.

 - Já tak ráda maluju - křičí.

 - Zítra.

 - Teď! - pláče.

 - Drahoušku, teď nemůžeš malovat, protože je už pozdě a je třeba jít spát. Zítra můžeš od rána malovat celý den.

 - Já nechci spát! Moc chci malovat! Já ráda maluju!

 Ten rozhovor trval čtvrt hodiny a skončil hysterickým pláčem dcerky a mým křikem.

 Podobných situací je nepočítaně v životě každé matky: o čokoládu v obchodě, o houpání na dešti, o tolik různých věcí, kdy je třeba říci NE.

 Dítě to umí

 Malé děti si výborně poradí, kdy říkat NE. Je to jedno z prvních slov, která naši mrňousi vysloví. Znám prcka, který věděl, kdy říci NE, ještě dříve než se naučil říkat mama, tata, baba. Říkat NE se u dítěte utváří mezi osmnáctým měsícem a třetím rokem života. Je to etapa, v níž se učí poznávat a chránit vlastní teritorium - psychologické i fyzické. Takové teritorium má každý člověk, totiž: vlastní tělo, myšlenky, potřeby, věci představující jeho vlastnictví. Dítě si postupně začíná uvědomovat, že když říká NE, může tím vymezit hranice mezi sebou jako osobou a vnějším světem. Špunt zjistí, že je to on, kdo rozhoduje, zda bude plakat, smát se, hrát si. Dokáže jasně a rozhodně říci svému vrstevníkovi: „Ne, tu hračku ti nedám!“ Matka slyší od svého dvouletého: „Nepůjdu spát,“ „Nebudu papat mrkvičku.“ Bez jakéhokoli vysvětlování, prostě NE a konec.

 Důsledek

 Představme si takovou scénku, která se ostatně často odehrává ve skutečnosti: V obchodě s hračkami holčička prosí otce, aby jí koupil hračku. Nejdříve opakuje: Kup mi, kup mi, kup mi... metodou „poškrabané desky“. Otec ji nejdříve přesvědčuje, že nemá peníze, že to není třeba, vždyť takovou hračku má už doma. Potom, když vidí, že jeho vysvětlování není k ničemu, rozhodne se dělat hluchého: dívá se před sebe a nereaguje na přemlouvání dcerky. Postupně v něm roste zlost, až nakonec vybuchne. Křičí a cloumá dcerkou, a ona pláče tak usedavě, žalostně a pronikavě, že ... táta koupí to, co nechtěl, a co ona tolik chtěla mít. Není to divné, že ta malá, slabá, bezbranná holčička měla takovou psychologickou převahu nad dospělým, zkušeným mužem?

 Anebo situace, k jaké dochází na procházce: Třikrát dokážeme odepřít koupit hamburger, ale už na čtvrtý pokus měkneme a poddáme se. Neustále, na každém kroku je vidět naši nedůslednost. Takhle skutečně rodiče probouzejí u dětí zlost, když v jedné chvíli všechno dovolují, a hned nato všechno zakazují. Jinak řečeno, nejméně zlosti a odporu probouzejí v dětech rodiče, kteří jsou rozhodní a důslední v tom, co je dovolené a co zakázané, kteří dokážou říci NE s úsměvem a bez zbytečných diskusí. Když děti zjistí, že rodiče zaujímají ve všech otázkách rozhodný postoj, přestanou s nimi válčit a nebude v nich odpor ani lítost.

 Obtížné odpírání

 Proč je pro nás tak těžké být důslední? Proč se bojíme říci NE vlastnímu dítěti? Protože předvídáme reakce, že mu to bude líto, že si popláče a bude se vztekat. Bojíme se, že naše vyslovení nesouhlasu bude dítě chápat jako projev neochoty, nedostatku sympatie a lásky. Někdo může prožívat něco jako pocit viny, že svému milovanému dítěti něco odepře. Psychologové tvrdí, že postupujeme-li tímto způsobem, škodíme dětem, neboť snižujeme pocit vlastní hodnoty, sebedůvěry, vytváříme falešný obraz vlastní osoby. Dítě nedostává jednoznačné signály, dezinformující sdělení. Neví, kdo doma opravdu rozhoduje a řídí a na koho se může spolehnout. Když nedokážeme klást podmínky, vymezovat pravidla a odpírat, chováme se zmateně. Jsme nezodpovědní. Z druhé strany, když jednáme proti své vůli, pociťujeme nátlak ze strany dítěte, začínáme se cítit otroky rozmarů svého dítěte. Opakují-li se takové situace často, dochází k zhoršení všech našich vztahů s dítětem. Jsme na dcerku a syna zlí, a v důsledku toho i na sebe samé.

 Právo odepřít

 Především by bylo třeba nabýt přesvědčení, že jsme-li rodiči, máme právo postavit se na odpor. Právo a moc říci rozhodně NE!, což nijak nemusí vyvolávat pocit viny. účinné odmítnutí musí být: jasné, bezprostřední, slušné, rozhodné. Nesmí obsahovat odůvodnění a vysvětlování (jako na příklad: „Teď ti nemohu koupit takovou drahou hračku“), to znamená: bez „musím...“, „mohu...“, „ráda bych, ale...“. Nesmí, neboť takový způsob odepření dítě nejčastěji vnímá jako výzvu k dalším diskusím a naléháním. Je to skrytě vyjádřený způsob „poprošení“ dítěte o právo na chování takového typu. Při odepření se rovněž nesmí projevovat lítost nad takovými požadavky („Ty jen věčně chceš věci, na které nemáme, kvůli tobě snad přijdu na mizinu“).

 Nemůžeš-li se rozhodnout odepřít, požádej o další informace: „Proč mě o to prosíš?“ „Kdy se chceš vrátit?“ apod. Je-li ti obtížné učinit rozhodnutí, můžeš je odložit na pozdější dobu a říci: „Za pět minut ti řeknu, jestli můžeš jít na dvůr.“ A když už chceš odříci, řekni NE klidně, ale zároveň jasně a rozhodně. Můžeš to zesílit dodatkem: „Rozhodla jsem se tak.“ Nepřesvědčuj, nevysvětluj, ani neospravedlňuj, ale chceš-li, můžeš použít tzv. změkčovadlo:“ "Je mi to líto.“ „Já vím, že nejsi ráda.“ Je-li pro tebe věc skončená, přejdi na jiné téma řeči, anebo pokračuj v přerušené práci. A především se nediv, že první takové pokusy mohou být neúspěšné: naše dítě se jen tak rychle nevzdá!

 Natalia Budzyňska

                                               Przewodnik Katolicki 18/99

 z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM

Text k obrázku: "Pláč je nejčastějším způsobem,

 jak si na rodičích vymoci vyhlédnutou hračku"