Doba pronásledování církve bývá příležitostí, aby se tím více osvědčily ctnosti některých vynikajících křesťanů, mezi nimi i řeholních osob. Je proto prospěšné pro Boží lid, aby taková světla byla postavena na svícen.

Pověsti svatosti z nedávno minulého období totality se těší i S. M. Eliška Pretschnerová z Kongregace Školských sester sv. Františka.

Křestním jménem Anna byla dcerou lesníka. Narodila se 26. září 1911 v Nových Zámcích v Čechách v bývalém okrese Městec Králové. Vyrůstala spolu se čtyřmi sourozenci. Vystudovala s výborným prospěchem učitelský ústav sester OSF v Chrudimi. Potom byla přijata do kandidatury zmíněné kongregace v Praze-Břevnově. Při obláčce obdržela jméno Eliška a 13. srpna 1932 složila řeholní sliby. Od té chvíle žila své povolání v plném darování se Bohu službou řeholnímu společenství. Své vzdělání doplnila maturitou na reálném gymnáziu kongregace v Praze a byla přijata ke studiu fyziky a matematiky na Karlově univerzitě. Studium mohla dokončit až po válce v r. 1945. V době uzavření českých vysokých škol za války vyučovala náboženství v okrajových částech Prahy, po skončení přerušeného studia učila matematice a fyzice na řádovém gymnáziu v Praze na Vinohradech až do jeho zrušení v r. 1948. V této době byla také pověřena úkolem výchovy novicek jako jejich magistra.

V následujících těžkých létech, především při nuceném soustřeďování sester, jejich internaci a dalších tvrdých likvidačních opatřeních komunistické vlády, byla sestra Eliška pro všechny příkladem svou prostou a neokázalou statečností. Byla vždy tam, kde byla situace nejtěžší. Otevřené srdce, citlivý přístup, pohotovost pustit se i do nejtěžší práce byly velkou podporou vyšším představeným a všem sestrám dodávaly pocit bezpečí. Spolu s jinými sestrami působila v nemocnici v Podbořanech, pak v sociálních ústavech ve Slatiňanech a Budeničkách u Slaného.

V roce 1954 byla jmenována provinciální představenou. Činně se podílela na úpravě polozbořeného zámečku v Hoješíně u Seče na Chrudimsku, aby mohl jako charitní dům sloužit za obydlí sestrám. Práce byly dokončeny v r. 1959.

Sotva skončil Druhý vatikánský koncil, starala se sestra Eliška, aby jeho duch oživil a provanul všechna sesterská společenství, pečuje o získání překladů koncilních dokumentů a jejich rozepisování, zvláště pak dokumentu o přizpůsobené obnově řeholního života.

V době přechodného politického uvolnění v létech 1967 až 1969 nedbá varovných hlasů nabádajících k opatrnosti, ale s malou skupinkou odvážných spolupracovníků stála v první linii boje. Je spoluzakladatelkou Sekretariátu řeholních společností, který vykonal velkou práci i při uskutečňování liturgické reformy. Také má zásluhu na přijímání dorostu. Po zrušení Sekretariátu je sestra Eliška podrobena řadě vyšetřování, ale bere všechnu vinu na sebe, mlčí a nikoho neprozradí.

Její služba provinční představené končí v r. 1969 a pak odchází do Charitního domova v Cetechovicích u Kroměříže.

V roce 1970 je zvolena na řádné kapitule v Římě generální představenou a zůstává v Římě, což tehdy ještě bylo politicky možné. V této vrcholné službě se projevila eminentně její láska k církvi, ke kongregaci, sestrám. I jako generální představená žila ve františkánské chudobě. Zasloužila se také o českou kolej Nepomucenum v Římě, zachránila ji z finanční tísně a byla i duchovní podporou bohoslovců, kteří cítili stesk po domově bez reálné vyhlídky na návrat. Svou kongregaci řídila moudře, s pokorou a oddaností. Byla zvolena i na další šestileté období. Musela ovšem odjet do vlasti a podat zde žádost o prodloužení pobytu v cizině. Po čtrnáct měsíců byla zde vystavena ponižujícím výslechům a nepříjemným úředním formalitám. Konečně byla cesta do Říma povolena v návaznosti na jednání státních činitelů s Vatikánem.

Sestra Eliška se zasloužila o vypracování nových konstitucí, které v duchu koncilu správně formulovaly charisma kongregace, posílala do vlasti potřebné informace i literaturu.

Tiše a pokorně předala v r. 1983 svůj úřad nově zvolené generální představené, avšak v srdcích sester bez ohledu na národnost zůstala vzorem pravé františkánky a služebnice. Vrátila se do vlasti a jejím domovem se stal Hoješín. Měla noční služby u nemocných sester, pracovala fyzicky na zahradě, překládala články z cizojazyčných časopisů a opisovala formační materiály. Postupně přibývalo zdravotních obtíží a bolestí, ubývalo sil. Zemřela 4. 5. 1993 v Hoješíně a byla pochována 8. května na hřbitově ve Slatiňanech.

Byla to statečná žena, která žila z hluboké víry.

 

 

 

                                                           Ze žádosti postulatury beatifikace

                                                           S. M. Elišky Pretschnerové OSF

podané 15. 6. 2000

 biskupu Mons. Dominiku Dukovi OP

v Hradci Králové

 

 

 

 

Ze zápisků sestry Elišky:

„Ve chvílích malomyslnosti spínala jsem ruce ke svatostánku a volala: Pane, smiluj se, není už možno takto dále žít. – A Pán pomohl. Připadám si někdy jako stroj, s nímž nemá nikdo slitování a jen ho ženou dál bez ohledu, zda to vydrží. … Někdy si připadám jako strom, z něhož kolemjdoucí rvou ovoce a listí. – K tomu přistupuje tlak zvnějšku: nejistota, zda budeme existovat, zda mě nezavřou a jak by sestry obstály, kdyby byly kongregace zrušeny. Někdy mě jímá hrůza před odpovědností za vedení duší – jak obstojím? Ale dost už toho naříkání. Kdybych byla pokorná, přijímala bych zcela jinak těžkosti a kříže, vždyť mám dost neodpykaných vin. S lítostí v srdci nad svou ubohostí klekám, moje ukřižovaná lásko, před tvůj svatý kříž a chci ti poděkovat za všechno, čím jsi mě chtěl připoutat k sobě. Ty víš, že mě i svět lákal, že mně nabízel lidskou lásku, ale já jsem díky tvé pomoci zůstala tvou. Blížím se k padesátce. Nečekám již od života mnoho, vlastně nic, než možnost obětovat se pro druhé, rozdávat lásku. A což bude-li vůle Boží, abych vydala svědectví své víře a zemřela ve vězení? Moje přirozenost se toho děsí, ale druhá stránka mé bytosti mi říká, že by to bylo krásné zakončení života.“