Smíření v Lidicích
Mlčoch, Lubomír OFS
Výročí lidické tragédie připadlo letos na slavnost Nejsvětější Trojice. Pouť na Křemešník tedy musela ustoupit pouti do Lidic. Volba mezi dvěma mému srdci milými poutěmi připomíná dosud nenapsaný článek do „Poutníka“ – už na srpen. Časový předstih, s nímž nutno počítat, se ukazuje jako přednost: dává příležitost k duchovním mostům mezi svátky a slavnostmi církevního roku. Svátek Panny Marie Andělské - Porciunkula je naším svátkem františkánským, Nanebevzetí Panny Marie pak slaví celý katolický svět. Listuji ve Spisech svatého Františka a hledám známé místo - antifonu z hodinek o utrpení Páně. Prostá a hluboká teologie Františkova nachází v Marii klíč k přiblížení se tajemství Nejsvětější Trojice již trojicí oslovení této ženy, jíž není rovné na světě: dcera Otce nebeského, nevěsta Ducha Svatého a matka nejsvětějšího Pána našeho Ježíše Krista - Syna Božího. Svatá Maria se ocitá v centru Výhně Lásky - Trojjediného Boha, a k ní proto směřuje modlitba Františkova z antifony: „pros za nás se svatým Michaelem Archandělem a všemi Mocnostmi nebeskými a všemi svatými“ u toho, který je Prostředníkem mezi Bohem a lidmi. Pouť do Lidic mne vede k poznání, jak mnoho je nám modlitby a přímluv zapotřebí…
Vlastně šlo o poutě dvě. V předvečer výročí zničení obce se v ekumenickém středisku OÁZA v Lidicích konal seminář „Sociálně orientovaná společnost - realita, nebo utopie?“ Kolem osmdesáti účastníků bylo rozděleno na přibližně stejně velké poloviny: Čechy a Němce. Tlumočení sponzorovaly dvě německé nadace působící v Čechách: Konráda Adenauera a fy Bosch. S příspěvkem „Sociální tržní hospodářství v Německu a jeho kořeny v křesťanském sociálním učení“ vystoupil mladý německý luterán dr. Twisselmann. Jako protestant pokorně vyznal, že v Německu se na zrodu koncepce hospodářství, které spojuje řád a efektivitu se sociálním cítěním, zasloužila především katolická sociální nauka, neboť byla lépe propracována. Heinrich Erling, další mladý Němec, je vedoucím Lidického domu v Brémách, a vede zde práci s drogově závislou mládeží, která se z otroctví závislosti snaží dostat. Jeho příspěvek ukázal, že máme s dnešní německou společností mnoho podobných a vážných bolestí… Mladé, kteří nenalézají smysl života a utíkají se do umělého chemického ráje. Anebo k násilí a zločinu. Můj příspěvek byl informací o listu k sociálním otázkám „Pokoj a dobro“ a stalo se, že symbolicky právě zde, v Lidicích, jsem mohl našim hostům rozdat už i německý překlad listu, který jsem obdržel od ČBK několik dní předtím. Hovořil jsem o bratrské ekumenické spolupráci na přípravě listu, o dědictví minulosti, jež je v listu pojednáno také jako selhání křesťanů v naší zemi, nejprve Němců a poté Čechů. Neschopnost orientovat se ve znameních času, nedůslednost ve včasném odporu vůči objevujícímu se organizovanému zlu ve společnosti, selhání – větší i menší - nás i našich otců - dopustila zrod černého i rudého totalitarismu. Naše dnešní občanská a politická rozdělení, opět neschopnost orientovat se ve znameních času a neochota ke společné práci na sdílené budoucnosti jsou hrozbou. Sociální tržní hospodářství postavené na křesťanských principech, na pevném právním i morálním řádu, je u nás odmítáno „zprava“ i „zleva“. Ti napravo chtějí „trh bez přívlastků“, radikální svobodu v hospodářství, volnost nevázanou odpovědností. Sociální tržní hospodářství odmítají někteří z nich už jen proto, že přišlo z Německa, vidí v něm geopolitickou hrozbu pro naši národní suverenitu. Navíc - pro některé z těchto pravicových anarchistů – „je v Německu socialismus, který my nechceme“. Jako třídně protikladný protějšek českého „echt-kapitalismu“ je „na levici“ silné křídlo těch, kdož by se rádi vrátili do světa „reálného socialismu“ a nepřipouštějí si žádnou odpovědnost za minulé nešvary a zločiny. V jejich slovech je opět cítit zášť, závist a třídní nenávist.
Druhá pouť, v neděli 10. června , byla již 34. pěší poutí z Prahy do Lidic. Jenda Smrčina OFS, duchovní otec a motor všech lidických iniciativ od počátku, přivedl své dva vnuky a jednu vnučku. Poutní skupina tří dospělých a tří dětí započala pouť modlitbou před krásně obnovenou románskou rotundou sv. Maří Magdaleny v Praze 6 Přední Kopanině. Jeden z nejstarších kostelů v Praze je duchovně mrtvý, mše se v něm už nějakou dobu neslouží. Je symbolem post-křesťanských Čech v té jejich lepší podobě - je obnoven alespoň jako kulturní památka. Během naší pouti se u hrobu lidických mužů odehrávala státní pietní slavnost, kladení věnců, projevy. Ministr kultury do svého projevu zahrnul nedávný archivní objev a doklad naší neusmířené minulosti: komunistický prezident Antonín Zápotocký poskytl milost muži, jehož jméno znám ze studia poválečného procesu s kladenským gestapem. Rostock se podílel na lidickém masakru… K naší lítosti se letos nepodařilo zabránit tomu, že pěší pouť časově kolidovala se „státní“ vzpomínkovou akcí, na níž se jinak pravidelně účastníme. Ta sice zahrnovala i krátkou „ekumenickou modlitbu“, ale pocitu rozdělení se mi nepodařilo zbavit. První roky po listopadu 1989 se v Lidicích konala mše svatá hned po státní slavnosti, dokonce na půdorysu někdejšího kostela sv. Martina jsme měli postaven velký stan jako symbol dosud neexistujícího kostela v Lidicích.
Již po několik let organizuje KSČM samostatnou vzpomínkovou slavnost v Lidicích, odděleně od státní akce, k níž se nechce hlásit (a k níž není připuštěna). Letos hrstka pěších poutníků již zdálky slyšela ampliony a nepřesvědčivě znějící slova, v nichž smír scházel jako po celá uplynulá desetiletí. Dav komunistů a sympatizujících byl zhruba ve stonásobné přesile vůči pěším poutníkům. Sešli jsme se u sousoší zavražděných lidických dětí, my Češi smutně rozděleni i na tomto místě. P. Neliba pak sloužil mši svatou v OÁZE – už jsme naléhavě potřebovali duchovní infuzi. Protože i mezi motorizovanými poutníky bylo dost dětí (mj. další tři vnoučata Jendy Smrčiny), pojal kněz slavnost Nejsvětější Trojice jako dětskou mši svatou. Snad díky těm dětem, snad díky mimořádné milosti, zářil P. Neliba velkou a svatou radostí. A já měl v té promluvě k dětem pocit, že začínám - alespoň něčemu - z onoho nesmírného tajemství Lásky mezi třemi božskými osobami konečně rozumět…
Večer pak doma pročítám sobotní Lidové noviny. Zpravodajství z 52. Sudetoněmeckých dnů v bavorském Augsburku má titulek „Sudetští Němci na vedlejší koleji“. V příloze „orientace“ jsou dvě úvahy na téma české emigrace a domova. Zdá se, že se dále nesneseme se sudetskými Němci, ale také ani s našimi vlastními? Lekám se, že jsme sami jako národ na nějaké nedobré koleji. Na předpokladech pro „Pokoj a dobro“ v naší zemi bude třeba vykonat ještě mnoho práce. A bude ještě mnoha modliteb třeba. A bude nutné vzít mnoho křížů na bedra nás, kteří se chceme hlásit ke Kristu. Než usnu, stačím se dovědět, že o pár bloků od nás byl jeden známý v noci vykraden, ve svém vlastním bytě, při spánku. Bratři loupežníci jsou stále odvážnější – nebo spíše drzejší.
Trojjediný Bože, buď milostiv této zemi. Panno Maria andělská a Nanebevzatá, oroduj za nás.