Věrný a radostný milovník Boha a stvoření
Slotwiński, Tadeusz OFM
Jedním z nejvíce okouzlujících a tajemných hledisek existence člověka je skutečnost, že jeho život se jeví jako DAR a úKOL. V životě každého člověka je doba, kdy se intenzivněji a hlouběji zamýšlí nad svým povoláním. Věřící člověk se táže tak jako svatý František: „Co chceš, Pane, abych udělal?“ (2 Celano 6). Pak následuje období hledání a odhalování, často dlouhého a bolestného, až do chvíle, kdy po dlouhém a obtížném zamýšlení se nastane vnitřní pokoj, díky modlitbě, uvažování, příkladu a dobré radě druhých lidí, kdy člověk odhalí vlastní povolání. To je čas, kdy díky milosti zakusí vnitřní přesvědčení, že naše myšlenky a naděje se setkávají a kryjí se s Božími myšlenkami a jeho vůlí týkající se nás. Potom má člověk dojem, že bylo by zradou Boha i světa opustit místo vyznačené Bohem.
Jedním z velkých a důležitých jevů, k nimž zvláště v posledních desetiletích dochází v církvi, je skutečnost, že se vytrácí věrnost křesťanskému povolání vůbec, a v životě manželském, řeholním a kněžském zvlášť. Avšak neodvolatelná věrnost přijatým úkolům je možná! Neboť to potvrzuje nejen Písmo sv., zasvěcený život v církvi, ale i konkrétní, pravá lidská zkušenost.
Věrnost přijatým úkolům je ctnost, která činí člověka podobným Bohu, jenž je „Bůh věrný“ (Dt 32,4). Věrný Bůh „zachovává svou smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání“ (Dt 7,9). Bůh nelže, dodrží, neodvolá a nelituje (srov. Nm 23,19). Bůh je naší „tvrzí a skálou“ (Dt 32,4), o kterou se můžeme opřít, neboť je jisté, že on nikdy své slovo neodvolá. Sv. Pavel píše Korinťanům, že „Bůh je věrný, a on nás povolal k tomu, abychom měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem, naším Pánem“ (1 Kor 1,9). Naší odpovědí na věrnost Boha Otce a Ježíše Krista musí být naše osobní věrnost.
Přídavné jméno fidelis - věrný je odvozeno od podstatného jména fides - víra, a má v klasické latině i další významy: věrný, hodný důvěry, jistý, oddaný, upřímný, uctivý, svědomitý, přesný. Věrný člověk je ten, který důsledně drží slovo, slib, závazek, plní povinnost. Synonymy slova věrný v tomto významu jsou: oddaný, vytrvalý, stálý, přesný, hodný důvěry.
Uvěřit někomu znamená tolik, co dát mu sebe, přestat být jen sebou, stát se i tím druhým. Je to tedy vzájemná výměna, spojení. Věrnost je připodobnění se k někomu, a je to tedy proces lásky, náklonnost k druhému, přijetí tohoto druhého do sebe. Dokud trvá láska, člověk věrný Bohu miluje modlitbu, kontemplaci, mystiku. Jeho okruh citů a fantazie se vnitřně osvobozuje a zaměřuje na bohatství bytí a života v soustředěném postoji a vnitřní stálosti.
Takový byl svatý František. Jeho život byl zaměřený do nitra; pohroužení do mlčení se ponořovalo a rozplývalo v Bohu. Františkova mysl i vůle byly obrácené k Bohu. Tímto zaměřením byl jeho život poznamenán zvláštní stálostí. Rozhodnutí, které učinil z lásky k Bohu – „od nynějška bezpečně mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích“ - mělo takovou sílu, že od něj nikdy neustoupil (srov. Legenda Maior II, 4). Naopak, toto rozhodnutí se stávalo stále silnější, nezlomnější.
František je radostný svatý. Jeho zásluhou je, že prožíval radostně krajní chudobu. Radost je splněním a uspokojením životních potřeb a tužeb. Je to vědomí ospravedlnění a osvícení, prožívané uvnitř ve svědomí, avšak projevující se i navenek v jednání. O trvalé radosti jako díle Ducha Svatého mluvil Ježíš k učedníkům ve své řeči na rozloučenou (srov. Jan 16, 20-22). Pro Františka důvodem a obsahem radosti byla morální jistota a důvěra, že jeho jméno je zapsáno v nebi. Sv. Petr ve svém listu křesťanům v Malé Asii píše: „Budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1 Petr 1,8).
Štěstí, které člověk touží získat celým svým já, nabývá tehdy, když vejde do radosti Pána. Když František chválí Boha potom, co dostal milost stigmat, radostným srdcem vyznává: „Tys jistota. Ty jsi pokoj. Tys radost a veselí. Tys naše naděje.“ Radost je dědictví Božích dětí. František byl radostný od přirozenosti, povahou a temperamentem. Zbavil se majetku, a to mu dalo svobodu. Rozséval a rozléval kolem sebe radost, jejíž tajemství odhalil. Duchovní radost se často projevuje navenek způsobem, který není možné zadržet a ovládnout.
Protože František byl přesvědčený o účinnosti zdravé radosti, napsal v nepotvrzené Řeholi (7): „Ať se bratři chrání, aby se navenek neukazovali zasmušilí a jako zachmuření pokrytci, spíše ať se jeví veselí, milí, jak se sluší na lidi, kteří se radují v Pánu.“ Světec nesnášel smutek bratří a poučoval je: „ÄŽábel jásá, když se mu podaří potlačit nebo zeslabit v srdci Božího služebníka jemnost a radost pocházející z čisté modlitby a z jiných dobrých skutků... Boží služebník si má uchovat vnitřní i vnější duchovní radost, která tryská z čistého srdce a získává se zbožnou modlitbou. Potom mu zlí duchové nemohou uškodit... A kdybych byl někdy pokoušen k mrzutosti, tu když uvidím radost na svém bratru, ihned se z pokušení proberu k vnitřní i vnější radosti“ (Legenda perugijská 96-97; Zrcadlo dokonalosti 95-96). Bratru, který měl smutný výraz a zkormoucenou tvář, říkal: „Proč ukazuješ navenek smutek a bolest nad svými hříchy? Měj si ten smutek mezi sebou a Bohem! Pro ho, aby se pro své milosrdenství nad tebou smiloval a tvé duši vrátil radost ze spásy, o niž byla připravena vinou hříchu. Ale přede mnou a před druhými snaž se mít vždycky radost“ (Legenda perugijská 97; Zrcadlo dokonalosti 96). Jako účinný prostředek na zahnání smutku doporučoval utíkat se k modlitbě: „Božího služebníka mohou některé věci zmást, ale pak se má rychle ponořit do modlitby a před nejvyšším Otcem setrvávat tak dlouho, až se mu zase vrátí radost ze spásy“ (2 Celano 125).
Právě takto postupoval František, aby se nepoddával svým vrozeným proměnlivým náladám a aby s rytířskou odvahou snášel vlastní slabosti a utrpení. Světec užíval i jiné prostředky, aby rozradoval svého ducha. Během silného návalu bolesti očí v Rieti poprosil spolubratra, aby si sehnal kytaru a zazpíval některé písně, které by trochu ulevily bratru tělu. Sám také rád zpíval, když pobýval v lese, když opravoval kostelík sv. Damiána, zpíval, když prosil o almužnu. Někdy vzal do rukou dva kusy dřeva a jakoby s doprovodem houslí zpíval písně na čest a chválu Boha. Svoje skladby písní a modliteb nazýval chvalozpěvy. S písní na rtech uprostřed bratří přijal sestru smrt (2 Celano 214). Radost patřila do okruhu Františkovy pedagogiky. Odlišoval jen radost pravou od nepravé.
Nádherné dílko Sacrum commercium (úmluva sv. Františka s Paní Chudobou) popisuje, jak Paní Chudoba prosila bratry, aby jí ukázali svůj klášter. Bratři ji vyvedli na nějaký pahorek, ukázali jí celý svět, pokud oko dohlédlo, a pravili: „Toto je náš klášter, Paní!“ (63). František všechny a všechno oslovoval bratře a sestro, lidi, zvířata i ostatní stvoření. V Ježíši Kristu a v jeho evangeliu vnímal a četl všeobecné otcovství Boha, i bratrství všech lidí a celého stvořeného díla. Bratrské společenství, po němž stále toužil, opíralo se o Krista, prvorozeného z mnoha bratří (Řím 8,29); je to společenství spojující lidi v lásce jediného Otce a v dobrodiní spásy, kterou přinesl Ježíš. Nikdo nesmí být vyloučen z všeobecné lásky: ani hříšník, ani cizí, ani bludař, ani Saracén. Františkánské bratrství zahrnuje lidi z každé společenské vrstvy.
„Všechno, co Bůh stvořil, je dobré“ (1 Tim 4,4). Stvoření je první kniha, kterou Bůh dal do ruky člověku, je to základní poselství Boha. Každý, kdo v ní dokáže číst, může se povznést od viditelných děl k poznání neviditelného Boha (srov. Řím 1,20). František kontemploval dílo stvoření čistým srdcem a odevzdal lidem velice radostné a optimistické poselství, které dokázal vyčíst z děl Božích.
Ve Františkových očích se jeví stvořená bytí jako něco, co je možné milovat samo v sobě. František měl básnickou duši, a to velmi citlivou. Má něžný soucit s červíčkem plazícím se s obtížemi v prachu cesty a stále vydaným nebezpečí, že bude zašlápnut. Proto ho jemně zdvihne a přenese na bezpečné místo. Jednoho dne pustí na svobodu vystrašeného zajíčka, jindy pustí do vody mrskající se rybky. Při jiné příležitosti za cenu svého pláště koupí dva beránky, které pastýř nese na trh a jejichž bečení mu probodávalo srdce. V zimě poručí postavit k včelínu nádobku s medem a dobrým vínem, aby včely nezahynuly hladem (srov. 1 Celano 60/61; 77/80).
Svojí soucitnou láskou obklopoval i neživá stvoření. Nedovoloval vylévat "sestru vodu", šlapat po ní a znečisťovat ji. Neuhasil oheň, který jednoho dne přeskočil na jeho hábit. Byl smutný, když byla okopávána zahrada k pěstování zeleniny. Chtěl, aby aspoň jeden záhonek zůstal neobdělaný, aby „bratři květy a bratři plevel“ mohly volně růst.
Zval ptáky, aby cvrlikali. Ve shodě a přátelství žil s bratrem sokolem,který ho budil každou noc, aby zpíval Boží chvály. Podobně tomu bylo s bratrem bažantem a s bratrem cvrčkem i s bratry skřivánky. František „rozuměl“ jejich „jazyku“. Tak podle bible žil člověk ve stavu prvotní nevinnosti spolu s bytostmi nižšího řádu, než se dopustil prvotního hříchu (srov. Gn 2,19).
Pro světce byla „nižší“ bytí opravdu stvořeními, čili projevy řeči Boha, Božím poselstvím, prostředky, jimiž člověk dochází k poznání a lásce Stvořitele. František v nich dokázal spatřit krásu a dobrotu, které ukazují na Zdroj všeho dobra, na toho, který celý je Dobro a Krása (srov. 1 Celano 80). Cítil se bratrem všeho, co je, a občanem celého světa. „Všechny tvory nazýval svými bratry a sestrami, a tak srdcem vnikal nezvyklým, ale jedinečným a hlubokým způsobem do tajemství tvorů, neboť dospěl už ke svobodě a slávě Božích dětí“ (1 Celano 81).
Tadeusz Slotwiński OFM
Glos sw. Franciszka 12/1999
z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM