Schalück, Hermann OFM

2. Odpovídejme Bohu na všechna dobrodiní

V této části se budeme snažit zachytit některé aspekty úkolu, který nám byl jako věřícím v Ježíše Krista, a zvláště jako františkánům, svěřen: Jsme si vědomi toho, že všechno dobré pochází od Boha, takže se cítíme povoláni k tomu, abychom mu na všechna dobrodiní odpovídali „největšími díky“, jak nám připomíná sv. Klára (ve své závěti), nebo jinými slovy, s hlubokým smyslem pro vděčnost, který se má projevovat skutky a zaměřením života. „Rozlišování … neznamená pouze hodnocení skutečnosti a událostí ve světle víry; zahrnuje také konkrétní rozhodnutí a aktivní působení nejen v církvi, ale i ve společnosti“ (Christifideles laici 51).

Odpovídat Pánu na všechna dobrodiní proto znamená stálý závazek rozlišovat, jak můžeme sloužit našim bratřím a sestrám prostřednictvím darů, které máme, v prostotě ducha a pravé radosti. Odpovídat Pánu na všechna dobrodiní tedy znamená žít naše životy jako oslavu lásky, kterou – jak poznáváme – jsme milováni, lásky samotného trojjediného Boha. To z nás činí proroky: lidi, kteří berou naprosto vážně Boží slovo i lidská slova a pro jejichž životy jsou charakteristická účinná znamení, která ukazují, jak Boží slovo oživuje lidská slova a uvádí je do plnosti pravdy. Prorocká služba, typická pro každou pokřtěnou osobu, která se v Duchu svatém podílí na Ježíšově prorocké službě, je pociťována jako zvlášť nezbytná, ano, řekl bych naléhavá v dnešní době. Zapůsobilo na mne jedno z posledních doporučení nedávno zesnulého velkého brazilského biskupa Heldera Camary: „Nenechte vymřít proroctví!“ Plně se s touto výzvou ztotožňuji. Považuji za důležité, abychom se vzájemně podporovali ve vědomí toho, že jsme voláni odpovědět na ať již vyslovená či nevyslovená očekávání světa.

Následování Ježíše Krista otevírá naše oči pro novou vizi, nové hodnoty a priority. Tím, čeho jsme dosáhli, jsme zdaleka nevyčerpali veškerou velikost a možnosti Božího království; proto je zde vždy prostor pro tvořivost, při které jsme spolupracovníky a ne soutěžícími či protivníky. Jsme povoláni pracovat na společném díle, jehož hlavním cílem je zvýraznit a učinit účinnými znamení Božího království přítomná ve světě. A to máme uskutečňovat v prostotě: naším úmyslem není postavit sebe na nejvyšší stupeň a blahosklonně nabízet naše slova. Neprovozujme ambiciózní či komplikované projekty. Nehledejme uznání a slávu. Nabízejme to, co jsme a co máme, v pravdě a kvalifikovaně, a mějme při tom na mysli, že máme konat dobře vše, co konáme (srov. Gaudium et Spes 43). Bůh je Otec všech a každý má právo mít prospěch ze všech dobrodiní, kterými nás on zahrnuje. Naše služba musí vytvářet takové podmínky, aby se to mohlo dít. Takto odpovídáme Bohu na všechna dobrodiní.

 

 

 

2.1 V církvi

Pro nás jako františkány je církev  naším životním prostorem. Náš společný otec František, evangelní muž, skrze obdarování Duchem chápal, že naše společenství s Bohem ve víře je dosaženo v církvi. Pro jeho povolání je příznačný těsný vztah k církvi: „Jdi, Františku, a oprav můj dům (mou církev) …“ Řehole SFŘ odráží téhož ducha: „Sv. Františkem inspirováni a spolu s ním povoláni k obnově církve ať horlivě usilují o život v plném společenství s papežem, biskupy a kněžími a s důvěrou ať podporují otevřený a apoštolsky účinný dialog“ (Řehole SFŘ 6).

Církev, ve které dnes žijeme, dozrála skrze zkušenost Druhého vatikánského koncilu. Církev se chápe jako Boží lid, složený z těch, kdo věří v Krista, ne zrozený z těla, ale z vody a Ducha svatého. „Bůh svolal shromáždění těch, kdo s vírou vzhlížejí k Ježíši jako k původci spásy a zdroji jednoty a pokoje, a ustavil církev, aby byla pro všechny společně a pro každého zvlášť viditelnou svátostí této spásonosné jednoty“ (Lumen Gentium 9). Vědom si svého původu „svatý Boží lid má účast také v Kristově prorockém poslání tím, že rozšiřuje jeho živé svědectví především životem víry a lásky, a tím, že podává Bohu oběť chvály“ (Lumen Gentium 12). Ježíš založil svou církev jako univerzální svátost spásy, aby se tak dosáhlo přání Božího srdce: aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Církev je podle své vlastní přirozenosti poslána, je to jejím zaměřením; je poutnicí na všech cestách člověka. František je poutníkem v církvi a pro církev: „Jdi, Františku …“

Nemůžeme se na církev dívat jinak a milovat ji než jako dar, který nám dal Pán. Je lůnem, které nás nepřetržitě rodí Životu. Díváme se na tuto církev poslanou do celého světa, která na celém světě je „rostoucím tělem“, „budovou, která se staví“ (H. de Lubac). Díváme se na tuto církev, svatou matku, která živí své maličké, která se stává jejich služebnicí a odpovídá jejich nejhlubším potřebám. Díváme se na tuto církev, která je  uprostřed světa a která volá každého k jeho věčnému povolání a naplnění v Kristu. Tato církev, svatá i hříšná, je zrozena z tajemství vztahu mezi božskými osobami a mezi Bohem a člověkem. A roste koloběhem lásky mezi lidmi, v dějinách, kde se lidé stávají zjevením svaté Lásky, samotného Boha.

V církvi nemůžeme jinak než uznat jeden druhého jako lidi ve vzájemném vztahu: s Bohem a mezi sebou navzájem. V tom nacházíme své zvláštní povolání jako bratrské společenství shromážděné Duchem. V církvi jsme bratrským společenstvím poslaným, tj. jsme posláni jako bratři a sestry, kteří se jako takoví mohou stát znameními a mluvit živými slovy o univerzálním Božím otcovství. Nevyhnutelným důsledkem toho je pak otázka, zda jsme si vědomi skutečnosti, že jsme v církvi protagonisty, a ne diváky. Jinými slovy mandát k vydávání svědectví jako církev není privilegiem jen několika, ale všech křesťanů.

Koncil nám na několika místech připomíná, že všechen Boží lid je subjektem mesiánského poslání. V konstituci Lumen Gentium 10 je řečeno, že „pokřtění jsou svým znovuzrozením a pomazáním od Ducha svatého posvěceni na duchovní chrám a na svaté kněžstvo, aby každým skutkem jako křesťané přinášeli duchovní oběti a hlásali mocné činy toho, který je ze tmy povolal ke svému podivuhodnému světlu. Ať proto všichni Kristovi učedníci setrvávají v modlitbách a společně chválí Boha, ať sami sebe nabízejí jako oběť živou, svatou, milou Bohu; ať všude ve světě vydávají svědectví o Kristu a těm, kdo se na to ptají, ať zdůvodňují, proč mají naději na věčný život“. Pavlova slova Římanům „Vybízím (vás): přinášejte sami sebe v oběť živou …“ (Řím 12,1), na která tento text odkazuje, vyjadřují velmi jasně, že křesťané prožívají kněžský charakter své existence nejen v úmyslu oběti, ale také skutky, které skutečně konají. Proto každodenní věrnost ve vykonávání svého zaměstnání, v práci ve prospěch rodiny, společnosti a všech lidí, vytváří místo, kde křesťané žijí své kněžství. Křesťané jsou „kněží všeho, co existuje v chrámu, kterým je svět, milostí víry v Krista, který jim umožňuje nabídnout své životy Bohu, a s ním, v chrámě jeho těla, církvi“ (S. Dianich).

V těchto slovech nacházíme nástin všeobecného kněžství, které církev znovu objevila ve svém vědomí, ale které ještě se dostatečně neuskutečňuje na pastorační úrovni. Nyní nám toto pomáhá v našem zamyšlení nad tím, jak mohou sekulární františkáni svým vlastním typickým způsobem odpovídat Bohu na ten dar, že jsou laickými křesťany dneška.

 

 

 

2.2 „Integrální“ spiritualita

V tom globalizujícím se a roztříštěném světě, přitahovaném okamžitými senzacemi a obávajícím se budoucnosti, se život podle evangelia uskuteční na prvním místě a především živým svědectvím o zkušenosti s  Bohem a jeho kontemplací. „Je nemožné zlidštit dějiny bez kontemplativního ponoření do nich. Kontemplativní postoj a co nejvíce autenticky žitá spiritualita jsou podstatnými požadavky pro ty, kdo jsou voláni k tomu, aby uskutečňovali v dějinách Boží království“ (J. M. Arnaiz). Myslím si, že spiritualita nemůže být v dnešní době uvězněna ve „vodotěsných komorách“, ale musí se vyznačovat určitou integrální dimenzí.  V této postmoderní době charakteristické široce rozšířenou nabídkou kontemplace a mysticismu různých typů a směřující k synkretismu, navrhuji křesťanskou mystiku a kontemplaci uvnitř světa a ze světa. Rád bych vymezil kontemplaci jako část či spíše rozměr kultury života a víry, schopnou kultivovat srdce a smysly směrem ke všemu, co „se nás v absolutním smyslu týká“ (P. Tillich), směrem ke zkušenostem a základním hodnotám, které – uprostřed všech změn – dávají smysl našemu životu (jako např. být přijímán a milován), směrem k prioritám (rád bych byl posuzován podle toho, co jsem, co si přeji a v co doufám, ne podle toho, co vlastním a vytvářím), směrem ke křesťanskému Bohu, který se zjevil jako láska, milosrdenství. … Kontemplace – v klášteře i ve světě – je nikdy nekončícím cvičením naší víry v konkrétních životních situacích. Opakuji ještě jednou své přesvědčení, že kontemplace není povinností nebo výsadou pouze malé skupiny: je opravdu citlivým srdcem  a duchovním a prorockým citem všech křesťanů v novém tisíciletí pro znamení času, pro to, co je krásné a ohromující. „Hle, činím něco docela nového a už to raší. Nevíte o tom?“ (Iz 43,19). Kontemplace dnešní spirituality nás učí kopat studny před tím, než budeme umírat žízní, a učí nás prorockému pohledu, který – podle jednoho asijského přísloví – je schopen rozeznávat „v semeni květinu a ve vejci orla“. Současně je kontemplace zdrojem energie, který je nezbytný pro formaci světa. Sám Ježíš, po setkání s Otcem na osamělém místě (Mt 14,23) na hoře a na poušti, se vrátil k zástupu, k chudým, nemocným a k těm, kteří potřebovali pomoc. Boží tvář se ve skutečnosti objevuje skrze tvář našich sester a bratří, zvláště těch nejopuštěnějších: kontemplativní člověk je rozpoznává a ví, jak se k nim správně přiblížit s laskavostí.

Zmatený postmoderní svět běžící za množstvím podnětů je polapen v povrchním postoji, který zakrývá jeho nedostatek věrnosti. Potřebuje spiritualitu založenou na vtělení, která je schopná solidarity, aby odpovídajícím způsobem pomáhala mužům i ženám naší doby a vytvářela mezi nimi vazby, které by byly prosté přání a pokusů o ovládání.

Klíčovou otázkou je: Chceme, jak nám František ukazuje, dát prostor Duchu Páně v našem osobním životě i v životě bratrského společenství? Je skutečně dobré, abychom si připomněli, že františkánský život ve všech jeho vyjádřeních nenalézá své oprávnění k existenci v sérii projektů, ale v tom, čím jsme a musíme být: viditelnými svědky neviditelného Boha.

Jsem naprosto přesvědčen, že pokud se staneme takovými svědky, budeme mít místo, příležitost a poslání v tomto sekularizovaném světě, ve kterém žijeme. Jsme Božími svědky, s kontemplativním pohledem a viděním stvoření, světa, lidí v něm, jejich ohrožení a nadějí? Soucit pochází a vyrůstá pouze z kontemplace, schopnost být společníky (spojení mezi těmi, kdo sdílejí – cum – tentýž chléb – panis), schopnost přijímat druhé, schopnost vést ekumenický a mezináboženský dialog, věrnost v úsilí pracovat pro mír, spravedlnost a péči o stvoření, solidarita a angažovanost, která se nenechá odradit, když je konfrontována s vnitřními či vnějšími nezdary. Pouze v kontemplaci skutečně nalézáme cestu, která nás vede k člověku a kterou musíme jít s našimi bližními, včetně těch, kteří nepatří do domu naší víry.

Jsem přesvědčen, že v těchto posledních letech nám Duch Páně ukázal, že naše identita nemá své kořeny v té či oné věci, ale ve schopnosti být ostatním svědky lásky a pravdy Božího Ducha. Proto je nezbytné, abychom se s odvahou sami sebe ptali: Z čeho skutečně žijeme? Odpovědí je snad pouze toto: Žijeme z evangelia, z víry ve Vzkříšeného, z osobního i společného setkání s ním, ze vzpomínky na jeho život, z oslavy jeho přítomnosti v Chlebě, v životě a v našich slabostech, z Ducha svatého.

                                                                      

                                                                                  (pokračování)

                                                                       Přednáška Hermanna Schalücka OFM

na generální kapitule SFŘ

v říjnu 1999 v Madridu

 

 

z angličtiny přeložil Petr Alexa OFS

redakčně zkráceno