Chlouba, František OFS

29. 8. je po procitnutí veseleji,

i když k radosti zdánlivě nejsou důvody. Noha bolí po odpočinku víc než před ním. Před sebou máme sto dvacet kilometrů a, i když neprší, obloha nás zatím nechává v obavách. Plazím se, jak se dá. Zkouším nohu různě kroutit, podkládat bolavý kloub, našlapovat bokem. Je mi jasné, že dříve nebo později na tenhle způsob chůze doplatí i druhá noha. Jen ještě nevím, jestli to bude po sto kilometrech nebo po deseti.

Snídáme na pařezech v lese. To už se obloha začíná trhat. Pak přelézáme pásmo kopců a sestupujeme k Weitenbachu. Cestou dolů mám pocit, že se noha zlepšuje. Postupně však zjistím, že naděje byla lichá. To se jen bolest po pár kilometrech rozchodila. Kdybych to nezažil, tak bych nevěřil, že s takovou nohou se dá jít rychlostí šest kilometrů za hodinu a že to není zas takové drama.

Už mockrát jsem měl příležitost si ověřit, že Pán mi dává vždycky to, co nejvíc potřebuju. Bolavá noha je toho nejlepším důkazem. Často za tuhle cestu jsem byl velice pyšný na to, že nemám žádné puchýře. Na to, že mám na konci dne ještě dost sil hledat nocleh, vařit a jít pro vodu na umytí ešusu. Myslím, že ta samolibost čiší dost i z tohoto vyprávění. Když jsme přecházeli hranice do Rakouska, měl jsem akutní pocit, že do Mariazell dojdu zdravý a plný síly. A pak budu všude říkat, jak to vlastně nic nebylo. Děkuji ti Pane, za tu bolest, která mi nejen umožnila alespoň malou oběť na téhle pouti. Která mě taky srazila z výšin pýchy zpátky  na zem a dovolila mi zasmát se sobě samému.

U Weitenbachu za městem Pögstall je velká přestávka. Slunce už zase pere. Sušíme věci a pláštěnky. Myjeme se. Voda je mělká, takže koupání je obtížné. Jó, to když je vody aspoň metr, tak je to lepší než doma ve vaně, i když má voda jen patnáct stupňů.

K Dunaji nám zbývá přejít hřeben kopců, říká Zdeněk. Má celou trasu v hlavě. Cestu nastudoval a naplánoval pečlivě doma a ještě každou přestávku věnuje čtení map a korigování původního záměru. Díky tomu ví také, jak vypadá tenhle „hřeben kopců“. Moji naivní představu, že vylezeme nahoru a uvidíme údolí Dunaje, vyvrací jen opatrným, že „ono to asi tak hned nebude“. Nebude! „Kopce“ jsou tady vysoké jako Jizerky, stoupání pořádně strmé a na vrcholu vidíme jen další kopce. Těch hřebenů je několik a tak nám trvá celé odpoledne, než se kýžené údolí objeví.

Cestou se zato často objevují krize, naši teď už věrní souputníci. Se Zdeňkem si vzácně notujeme. Já potřebuju pár kilometrů na rozchození bolesti a pak to jakž takž jde. Zdeňka však pořád trápí puchýře a otlaky, takže potřebuje po pár kilometrech pauzu. Když si odpočine a nohy ho na chvíli přestanou bolet, mně se bolest rozleží a můžu začít znova.

Pohled na nás musí být kouzelný. Na mně je už od rána vidět, jak nemůžu. Vleču se jako v posledním tažení. Zdeněk si ale vykračuje jak na procházce. Pořád si zpívá nebo něco povídá. Člověk by řekl, že před chvílí vyrazil. únava se na něm pozná jen podle toho, že proud slov zeslábne. Pak se najednou zastaví a řekne: „Dál už nemůžu ani krok. Musím si odpočinout.“ A padne.

Tímhle stylem jsme dorazili k Dunaji.

Celou cestu sledujeme nádherné „spací“ zastávky. Jak se ale blížíme k Dunaji a den se nachyluje, zastávky mizí jako mávnutím proutku. Je to znamení, že se máme na koho spolehnout?

U Dunaje je idylka téměř lázeňská. Míříme k přívozu a dušička se třese. Nejezdí-li totiž přívoz, je nejbližší most asi šest kilometrů daleko. A na takový nášup nejsme psychicky připraveni. Naštěstí přívoz jezdí. Dokonce, v rozporu s jízdním řádem, jede pokaždé, když uvidí člověka, který chce přejet. Pro nás si přijel prázdný z druhé strany. Cena deset šilinků za oba. To není ani na litr nafty. A že jich za tu tříminutovou cestu muselo do motoru pěkných pár natéct.

Na druhé straně dáváme večerní siestu. Já s koupáním. Nejsem sám. Za chvíli si přicházejí zaplavat dvě mladá děvčata, hlídaná ze břehu maminkou. Po nich plave kolem taky ondatra. V Dunaji je prostě živo. Každou chvíli jede kolem nějaká nákladní loď, která způsobí na břehu vlnobití. Vlajky jsou různé - Maďarsko, Německo, Rakousko. Říční policie rovněž pečlivě hlídá.

Mobil konstatuje, že dnes nemá pršet. Věříme a stoupáme asi tři kilometry do kopce do spacího lesa. Jestli začne pršet, tak nevím, co budem dělat. Ale věřím. Konečně mi pomalu začíná docházet, že je o nás opravdu postaráno.

 

 

30.8. ztrácím naději,

že se noha zlepší. Ale nálada je báječná. Už je to nějakých osmdesát kilometrů. To musíme dojít i po čtyřech. Snídáme na kládách uprostřed selské usedlosti. Majitel odjíždí kamsi za obchodem. Má na sobě oblek a kravatu. Zastavuje u nás a vyptává se, co jsme zač. Ale přívětivě, z upřímného zájmu. Když slyší, že jdeme do Mariazell, tak nám radí pěknou cestu. Stejnou, jako naplánoval Zdeněk. Zdá se, že sám tou cestou už párkrát šel. V těchto místech začíná být pěší pouť do Mariazell téměř běžnou záležitostí. Chvíli poté, co pán statku odjede, vychází také paní se synáčkem a nabízí nám kávu. Zdeněk z nepochopitelných důvodů odmítá. Já mám zas moc dlouhé vedení, abych zareagoval rychleji než on. Ostatně je to tak asi lepší. Kdyby nás paní viděla zblízka, nejspíš by své nabídky pozdě litovala. Oblečení máme ušmudlané, umaštěné a propocené. Já se celou cestu neholil, takže mám už pěkné fousy. Jsme spálení sluncem. Zkrátka položit peněženku a utíkat.

Dál pokračujeme údolím Erlaufu. Tahle ledovcová řeka nás už kromě jedné přestávky dovede až téměř do cíle. Voda je průzračná. Hloubka se pozná podle lehce zeleného zbarvení. Koryto je vymleté ve skále. O velké přestávce se nechám zlákat ke koupání a mytí. Voda je ledová, ale slunce pere. Po chvíli osmělování to dokážu a ponořím se. Je to nádhera. Proud je silný. Udržet se na místě jde jen intenzivním plaváním proti němu.

Zdeněk si omočil nohy a opět se zlákat nenechal. Teplota vody je mu v tomto případě věrohodnou výmluvou. Místo toho sedí na břehu, nechá se ožírat modrásky a přitom je fotografuje.

K obědu opět instantní polévka. Ještě nemáme odvahu nabírat vodu z řeky, tak sháním pitnou ve vsi proti proudu. Pomohli mi stařeček se stařenkou. Krásní lidé. Vůbec se mě nebáli. Ve vsi je vidět, že místní děti jsou otužilé. Všude různá skákadla do vody, klouzačky a jiné známky, že řeku hojně navštěvují.

Dnes bohatě využíváme místní cyklostezku. Jsme jediní pěší. Ovšem cyklistů je tu hodně. A taky jeden běžec na kolečkových lyžích. Po cyklostezce jsme došli do Scheibbsu, posledního většího města na naší cestě. V Bille nakupujeme chleba. Dál cyklostezka chybí a tak musíme jít po silnici, v těchto místech dost frekventované. Však je to z téhle strany jediná cesta do Mariazell. A jestliže se tam dnes už málo chodí, o to víc se tam jezdí.

Jdeme údolím zdvihajících se Alp. Slunce se do nás opírá. Mozek měkne. Stín nikde a kilometrů ubývá pomalu.

Přicházíme ke křižovatce, kde potkáváme první ukazatel k Mariazell. 47 km. Fotíme se a odbočujeme na opačnou stranu než doporučuje šipka. To jsme se nezbláznili vedrem. Jen místo cesty po silnici jsme vybrali cestu národním parkem. Ještě osm kilometrů se musíme plahočit po silnici. Teď  už méně frekventované, a pak odbočujeme  do kroutícího se  kaňonu Erlaufu. Asfaltka pokračuje. Dnes už jdeme hodně dlouho. Zdeňkovo pozdější přesné domácí měření ukázalo, že paradoxně nejvíc kilometrů jsme ušli s nejbolavějšíma nohama. Ta dnešní etapa byla nejdelší a měřila čtyřicet sedm kilometrů.    Podobnost s číslem na prvním ukazateli k Mariazell je ovšem čistě náhodná. Fakt, že tahle etapa byla nejdelší, je ovšem dán tím, že posledních deset kilometrů jsme marně hledali vhodný nocleh. V noci totiž má pršet. Zvěstuje to nejen mobil, ale i zatahující se obloha.

Cestou vidíme v březích Erlaufu vymleté jeskyně. Některé i dost vysoko, aby byly vhodné na spaní. Z pochopitelných důvodů však vidíme jen ty na druhém břehu. V místě jednoho odpočinku se brodím k takové vhodné jeskyni na druhou stranu. Jeskyně je pěkná, ale brodění je strašné. Ačkoli jsem bez batohu a voda zmrazila nohy, tlačí kameny do rozbolavělých chodidel tak, že jsem rád, když se mi podaří vrátit se zpátky. Ani jsem netušil, jak citlivé jsou všechny ty různé sválky po nártem. Takže jeskyni necháme jeskyní a pokračujeme dál, oba na pokraji sil.

Docházíme ke staveništní buňce, pod kterou to vypadá, že bude sucho a dost místa. Není to sice vysněná čekárna, ale Zdeněk má svoji chvíli. Proto zastavujeme a na břehu Erlaufu vařím večeři. Zas nějaké fazole. Nebo lečo? Už ani nevím, kde jsme cestou koupili plechovkové pivo za zdánlivě přijatelnou cenu šestnáct šilinků. Tím teď zakončujeme hody a je nám dobře.

Nechce se mi ale opakovat chybu z krmelcové noci, a tak se vypravím podívat se ke vstupu do naturparku. Podle mapy to má být maximálně půl druhého kilometru. Ve skutečnosti je to za pár zatáčkami. A ejhle! Je tu pokladna ke spaní jako stvořená. Ze tří stran krytá stěnami, ze čtvrté mohutnými stromy. Střecha, jak jsme ráno zjistili, jen z falcovaných prken. Přesto ale kapalo pouze na jediném místě. Když jsem ji našel, byla tu ještě čtyři auta návštěvníků. Než jsme se vrátili s věcmi, byl vzduch čistý a my mohli v klidu ulehnout.

Jak jsem nesl Zdeňkovi tu radostnou novinu, už jsem si ruku Páně uvědomoval naplno a děkoval jsem z plna srdce za péči, jíž se nám dostává.

                                                                              

(pokračování)

František Chlouba OFS