Pospíšil, Ctirad Václav OFM

            I když se učení tohoto ekumenického sněmu váže především k trinitární nauce, má řadu důsledků pro christologii. Ne nadarmo se otcové v Efezu a Chalcedonu odvolávali na to, že pouze interpretují víru z Niceje. Každá skutečná christologie musí být velmi úzce spjata s trinitární naukou[1].

Předehra - ariánská krize

            Arius (256-336), původem z Lýbie, získal teologické vzdělání v Antiochii a poté se přemístil do Alexandrie, kde se stal diakonem a později prebyterem[2]. Kolem roku 318 začal ve svých kázáních šířit velmi vyhraněnou podobu subordinacionismu[3]. Pravý Bůh musí podle něj být nejen nestvořený, nýbrž i nezplozený, a tak Slovo nemůže být Bohem ve stejném slova smyslu jako Otec. Při své argumentaci se odvolával napřílad na Př 8,22-25, kde se hovoří o stvoření moudrosti. Arius si však dostatečně neuvědomoval přesah novozákonního zjevení nad výpověďmi Starého zákona. Dalším podobným místem byl verš Jn 14,28, kde Ježíš tvrdí, že Otec je větší než on. To se však jednoznačně vztahuje ke Kristovu lidství. Arius tedy zřejmě dobře nerozlišoval mezi věčným Slovem a vtěleným Slovem. S tím je spojeno i to, že podle řady svědectví ariáni popírali existenci Kristovy lidské duše, Logos podle nich přijalo pouze lidské tělo[4]. Pokud by Slovo plnilo v Kristu úlohu jeho duše, pak by se skutečně směšovalo se stvořeným bytím a podléhalo by změně. Ariánské učení tedy bylo velmi úzce spjato s velmi vyhraněnou christologií typu Logos - sarx.

            Ariovy teze je možno shrnout takto: Slovo není souvěčné s Otcem, bylo stvořeno z ničeho, není Synem Otce v pravém slova smyslu, začalo existovat v závislosti na zcela svobodném rozhodnutí Otce. Slovo je podřízeno změně jak fyzické tak morální[5]. Poslední argument naráží na vtělení pojímané jako změna ze strany Slova.

            Proti tomuto učení záhy vystoupil alexandrijský biskup Alexandr, jehož teze se dají shrnout následovně: Slovo je souvěčné s Otcem. Slovo je zásadně nestvořené a skrze ně bylo všechno stvořeno. Slovo je pravým Synem Otce, ne adoptovaným. Syn má stejnou podstatu - přirozenost jako Otec. Slovo ve své božské podstatě - přirozenosti není vystaveno ani změnám ani utrpení[6].

            Zřejmě kolem roku 320 Alexandr Aria exkomunikoval. Arius opustil Alexandrii a hledal oporu u svých přátel, podpořili jej zejména biskupové z Palestiny, mezi nimi i Eusebius z Cesareje[7]. Ariova kausa tak překročila hranice alexandrijského patriarchátu a začala rozdělovat celou východní církev. Tato krize vyžadovala řešení.

Svolání sněmu, jeho průběh a vyznání víry

            Císař Konstantin Veliký svolal roku 325 zřejmě také pod vlivem biskupa z Kordovy Osia, který jako jeho důvěrník pobýval na císařském dvoře, všeobecný církevní sněm do Niceje. Jeho hlavním zájmem bylo překonání náboženské krize a zajištění jednoty a pokoje v říši[8]. Císař proto také chtěl, aby účast byla pokud možno co nejreprezentativnější a poskytl biskupům na cestu státní prostředky. Zúčastnili se však téměř výhradně zástupci východní církve. Jelikož nemáme k dispozici koncilní akta, nevíme přesně, kolik bylo účastníků. Nicejské krédo bývá označováno jako vyznání víry 318 otců. Toto tradiční číslo je symbolické a zřejmě má svůj původ v Gn 14,4, kde se hovoří o témže počtu Abrahámových služebníků[9]. Otcové se shromáždili dne 20. 5. 325 v císařském paláci a poslední zasedání se odehrálo pravděpodobně dne 25. 6. 325. Prvnímu sezení předsedal zřejmě sám Konstantin, dále pak jeho důvěrník biskup Osius z Kordovy. Následovalo slyšení zastánců Ariova učení, diskuse a sestavení kréda[10].

            Ariánské schéma nerozlišuje vnitřněbožské vycházení Syna z Otce a vnější vycházení tvorů “z rukou Stvořitele”. Arius tedy zásadně nerozlišoval plození Syna od jeho poslání a vtělení. Podkladem jeho učení o Trojici je dobový střední platonismus, který hovořil o jediném prvním počátku, z něhož vycházel jemu podřazený a zprostředkující >>logos<< nebo >>nús<<, jak jej pojímali stoikové, a z něho pak dále emanovala další podřízená a zprostředkující síla, která byla nazývána >>duší světa<<[11]. Logos byl pro Aria pouze středním stupněm mezi jediným pravým Bohem a stvořením.

            Nicejští otcové odmítli tuto nelegitimní helenizaci křesťanství a podřazení zjevení řeckému filozofickému myšlení. Spíš než helenizace kérygmatu se koncilní otcové >>dopustili<< pokřesťanštění filozofické terminologie a vzhledem k postupu ariánů přímo dehelenizace[12]. Pro koncilní otce existují pouze dva základní způsoby bytí: nestvořené a stvořené. Syn není >>polobohem<< mezi jediným pravým Bohem a stvořením[13]. Toto přesvědčení ale musel sněm velmi jasně vyjádřit v termínech vlastních řeckému myšlení. Volba z rozličných důvodů padla na slovo homoúsios - soupodstatný[14].

 

 

Grafické znázornění obou pozic:

            Ariovo učení                                                             Nicejští otcové

            Otec (nezplozený)                                           Otec - Syn - (Duch sv.)

            Syn (zplozený - stvořený)

            stvořený svět                                                               stvořený svět

 

 

            Termín homoúsios však měl za sebou již dosti dlouhou a také poněkud kompromitující historii[15], navíc výraz úsia mohl znamenat jak první podstatu (individuum), tak druhou podstatu (přirozenost), anebo prostě materii[16]. Dále hrozilo i nesprávné pochopení >>homoúsios<< v monarchianistickém smyslu jako nerozlišená jedinost v sobě samé jediné Boží osoby; v tomto smyslu užil daného výrazu na začátku druhé poloviny třetího století Pavel ze Samosaty[17]. Není tedy divu, že přijetí takové formulace se neobešlo bez vážných obtíží. Otcové ovšem chtěli tímto způsobem vyjádřit jedinost Boží přirozenosti, která je společná jak osobě Otce tak osobě Syna[18]. Z toho však vyplývá, že Nicea představuje nejenom obranu božství Syna, ale zároveň také obranu skutečného monoteismu spolu s rozlišením mezi Plodícím a Plozeným[19].

            Podle Athanasia by otcové rádi dali přednost nějaké přímé citaci z Písma jako Jn 8,42 (od Boha), ale ariáni by mohli poukazovat na 1 Kor 8,6 a 2 Kor 5,18, kde se stejný výraz vztahuje na všechny věci pocházejí od Boha. Volba tedy padla na >>soupodstatný<< a doplňky jako >>zrozený, ne stvořený<< a >>jedné podstaty s Otcem<<, aby vedle dokonalé jednoty bylo zřejmé i rozlišení osob. Termín homoúsios, i když se nenachází v Novém zákoně, vyjadřuje tak přesně, jak jen je to v lidské řeči možné, tajemství věčného plození a také Synovo plné božství v tom smyslu, jak je toto tajemství obsaženo v apoštolském kérygmatu[20].

Soteriologický rozměr nicejského sněmu a jeho aktualita

            Následující úvahy materiálně patří k problematice prvního koncilu, formálně však přesahují do oblasti intellectus fidei.

            Kdo chce správně pochopit učení Nicejského sněmu a jeho trvalou aktualitu, musí se ptát po praktickém soteriologickém pozadí celého problému. Debata o ontologickém statutu Ježíše Krista nebyla pouhou spekulativní zvědavostí, protože v posledním důsledku se jedná o hledání věroučného základu spásy realizované Kristem[21]. Pro Aria byl Kristus vynikajícím člověkem a jako vzor také učil cestě spásy, ale nemohl být Spasitelem v plném slova smyslu, význam jeho díla nemohl být univerzální. Definitivní a univerzální Spasitel může být totiž pouze Bohočlověk[22]. Každý jiný prostředník spásy může být překonán nějakým jiným a žádný pouze lidský prostředník spásy si nemůže nárokovat skutečnou univerzalitu. Pokud nicejští otcové stvrdili tuto Kristovu soteriologickou univerzalitu, neučinili nic jiného, než že v rovině ontologie vyjádřili totéž, co kdysi Petr v rovině soteriologie: „V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12).

            Jelikož dnešní člověk se nezajímá v první řadě o ontologický základ spásy realizované Kristem, ale spíše o jeho funkci v plánu spásy[23], objevuje se v současné době velmi zřetelně soteriologický arianismus[24], který popírá Krista jako definitivního a univerzálního Spasitele. Vyplývá to z analýzy různých současných teorií, které se snaží vysvětlovat problematiku spásy mimo křesťanství. Mezi rozličnými navrhovanými modely se objevuje i takový, který hovoří o normativním teocentrismu a christologii, která není normativní - pluralistická pozice[25]. Pokud zastáváme víru nicejských otců, je evidentní, že homoúsios musí vést k tvrzení: křesťanský teocentrismus a christocentrismus jsou pouze dva aspekty jednoho a téhož tajemství[26]! Je evidentní, co výše uvedená pozice implikuje: Kristus není univerzálním prostředníkem spásy a vedle něho mohou existovat a také existují jiní, kteří jsou mu více či méně rovni. Arius sice nic takového výslovně netvrdil, ncméně jeho nauka o podřazenosti Syna Otci otevírá cestu k právě takovémuto pojímání soteriologie. Vždyť sama výše uvedená formulace staví teocentrismus do středu náboženského universa, zatímco Kristus zaujímá pozici nesrovnatelně nižší, přesně v ariově duchu. Tato tendence nemůže být křesťanská[27], protože v jejím pozadí je faktická negace božství Ježíše Krista, negace soupodstatnosti Syna a Otce.

            Jedním z praktických důsledků tohoto explicitního a častěji také implicitního nebo ne zcela vědomého soteriologického arianismu je současná krize misijní aktivity církve. Kde se vytrácí vědomí důležitosti víry v Ježíše Krista pro spásu člověka, tam hlásání evangelia a získávání nových učedníků prostě a jednoduše pozbývá smyslu[28]. Absurdita posledních praktických důsledků odhaluje plně i absurditu teoretických východisek.

            Křesťanství je tedy nadřazeno ostatním náboženstvím a nárokuje si stejnou univerzalitu, jakou má sama pravda. To však nesmí znamenat intoleranci a povýšenost křesťanů nad ty druhé:

                        „Pravda jakožto pravda je vždy >>nadřazena<<; avšak pravda Ježíše Krista se svými jasnými nároky znamená vždy službu člověku; je to pravda toho, kdo dává svůj život za druhé, aby je tak neodvolatelně uvedl do Boží lásky[29]."

 

 

                                                                                              C. V. Pospíšil OFM