Tichý, Jan od Kříže František OFS

Hledejme vztah kajících bratří a sester k přírodě, stvoření v duchu odkazu sv. otce Františka. V neskromnosti a jen ve fragmentech se odvažuji nastínit cestu; s otázkou, čím se přístup františkána liší a co má společného s ekologickým aktivistou, politikem či mladým ochráncem přírody.

·        Františkán se setkává s přírodou, stvořením přímo; není pro něj filozofickou kategorií ani jinou abstrakcí, jsou to konkrétní, jednotlivá a jedinečná stvoření.

·        Jeho vztah je osobní – jsou to bratři ptáci na obloze, sestry kvítky na louce, bratříček Slunce vyměřující Stvořitelův čas, sestřička žížala lezoucí po cestě požehnané deštěm (1 Cel 80).

·        Františkán je jeden z nich, je menší bratr, který je tu pouze, aby miloval a sloužil. Je tichým, pokorným, ale jiskřivým hlasem v symfonii stvoření.

·        Jeho radost z těchto osobních setkání je radostí ze setkání s Pánem v těchto maličkých bratřích, společnou chválou Toho, který jediný je dobrý. Jen on je smyslem, cestou i odměnou všeho jeho činění. Jak by pak menší bratr mohl ubližovat, ničit, nečinně přihlížet utrpení jakéhokoli z tvorů?

·        Ale jeho služba opět není teoretickou spekulací, organizováním sbírek nebo sdružení, ale konkrétním aktem bratrské lásky, soucítící pomoci trpícím. Osobně, tady, teď. Sv. František nestaví útulky pro opuštěná zvířata, nepropaguje ani neprotestuje, ale sám bere do ruky zraněné hrdličky, aby jim pomohl.

·        Služba bratřím ve všech tvorech musí být ale v první i poslední řadě službou, aktem lásky k Bohu, z něhož vše vyvěrá a k němuž se všechno vrací.

Pouze ve světle a vědomí Boží přítomnosti má jakýkoli čin dosah do věčnosti. A pak již je jedno, je-li to modlitba za les, zvednutý papír u cesty, ošetřený pes, zabránění nesmyslné stavbě devastující krajinu nebo prosazení ekologického zákona v parlamentu.

Ale ne sloužit stvoření, ale Stvořiteli skrze tuto službu.

Ale jak uspět a nazabloudit?

Klíčem k této úloze je láska. Láska, která je ohněm Ducha svatého, který jediný v nás miluje bez výhrad a rozdílů.

Vždyť jak bychom mohli správně sloužit a pomáhat sami ze sebe? Ze svých hříchů a omezení? Sami ze sebe přece nemůžeme nic. Ale „všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13).

A tak v nás Kristus musí růst a my se menšit, aby on sám konal skrze nás. Přimknout se k němu v každé chvíli i každém setkání. Aby z našeho nitra plynuly proudy živé vody (srov. Jan 7,37-39), která uzdraví vše, čeho se dotkne (srov. Ez 47). Vždyť „celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který je podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí (Řím 8,18b-21).

A tak pouze on je hádankou i klíčem, počátkem i koncem našich cest, alfou i omegou. „Skrze něho a s ním a v něm je tvoje všechna čest a sláva, Bože, Otče všemohoucí, v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků. Amen.“

Svatý otče Františku, oroduj za nás!

Jan od Kříže František Tichý OFS