Šebák, Lukáš OFMCap.

         My jsme lidé západní kultury pro to, abychom měli jasno, potřebujeme definice. Jestliže si vzpomeneme na doby, kdy jsme chodili do školy, získali jsme zkušenost, že k tomu, abychom zdárně složili zkoušku, bylo třeba naučit se nazpaměť nějaké definice. Zde však nejsme ve škole; zde je třeba nechat stranou svět definicí, protože nemluvíme o nějaké věci, ale prostřednictvím Františkových spisů se chystáme vstoupit do světa jeho duše.

         Kdo by chtěl slyšet definici chudoby podle sv. Františka, bude jistě zklamán, protože on nikdy žádnou nevytvořil. Pro něj jediným vztažným bodem v tomto případě je Ježíš Kristus „chudý a pokorný“ (ve světle pavlovských textů). V tomto smyslu můžeme mluvit o „kristocentrismu“ jeho spirituality: Kristus jako jediný skutečný motiv (předmět) k následování a také jako jediný výklad a odůvodnění jeho způsobu života.

         Zde je třeba říci, co (František) nepřijímá:

-         nepřijímá typ chudoby rozšířený mezi řády tradičního mnišství (na Východě podle řehole sv. Basila, což je jediná řehole východních mnichů, existující až dodnes);

-         nepřijímá ani řehole tehdy již přítomné na Západě – sv. Benedikt a sv. Augustin);

-         nechápe chudobu podle způsobu reformátorů (jako např. valdenští nebo kataři);

-         nechce ji také přijmout jako pouhý prostředek pro evangelizaci – tj. aby byl účinnější (jako např. sv. Dominik).

         Ale, jak říká Luis Antoine: „Kdo miluje, sdílí osud milovaného; to je zákon lásky[1],“ já bych chtěl říci, toto je nejhlubší důvod jeho životního rozhodnutí. Chudoba v tomto smyslu se stává odpovědí na „chudobu a pokoru našeho Pána Ježíše Krista“. Toto je chudoba, kterou si František zvolil po sebe a stále ji velmi pevně předkládá svým bratřím.

 

 

A.     Chudoba a pokora našeho Pána Ježíše Krista

„Všichni bratři ať se snaží následovat pokoru a chudobu našeho Pána Ježíše Krista ať pamatují na to, že nemáme mít na celém světě nic jiného než, jak říká apoštol, co jíst a do čeho se obléci, a s tím buďme spokojeni“[2] (NepŘeh IX, 1; FF 29).

         Totéž nerozlučné pouto, které je mezi „chudoba-pokora“, nacházíme také v Pozdravení ctností: Po pozdravení sestrám moudrosti – prostotě, (František) říká: „Paní svatá chudobo, Pán ať tě chrání spolu s tvou sestrou, svatou pokorou“ (PozCt 2, FF 256)

         Vskutku, tyto dvě „sestry“ tvoří ve spisech sv. Františka sousloví, jsou jedním celkem, nerozlučné. Jak však běžel čas, stalo se, že se jakoby rozvedly. Již v prvních životopisech toto sousloví takřka mizí. Vychvaluje se zde chudoba, především Františkova, jako vzor pro bratry, ale chybí plný rozměr smyslu tohoto slova, které tak miloval. A jaké jsou důsledky? Stačí se podívat na dějiny našeho řádu, zvláště na ony „temné roky“, kdy se dělalo mnoho pro zachránění ideálu chudoby, ale zapomínalo se na mnohem větší hodnotu (neboť nikdy nelze nahradit něčím jiným nejvyšší hodnotu křesťanství); zapomnělo se tedy na bratrskou lásku, a tak docházelo k odsuzování, exkomunikacím, a dokonce i k upalování (čtyři bratři v roce 1318, 7. května v Marseilles, Jan XXII).

         Chtěli bychom si tedy položit otázku, jaké okamžiky Kristova života ho skutečně okouzlují. Když čteme jeho spisy a Celanovo vyprávění, zjišťujeme, že býval zachvácen úžasem,  když rozjímal nad třemi událostmi z Kristova života:

-         jeho narození v chudobě jesliček (2Cel 199n.; FF 787-788),

-         kříže, kde Kristus nahý spočívá na nahém kříži, obětuje sama sebe“"jako smírnou oběť na oltáři kříže“ (ListVěř 11; FF 183-184),

-         tajemství eucharistie, kde, jak říká sv. František: „Hle, každodenně se ponižuje, jako kdysi z královského trůnu přišel do lůna Panny, tak každodenně přichází k nám v pokorné podobě. Každý den sestupuje v rukách kněze z Otcovy náruče na oltář… A tímto způsobem je Pán vždy se svými věrnými, jak to i sám říká: Hle, já jsem s vámi až do konce světa“ (Nap 1, 16-18.22; FF 144-145).

         Tyto tři prvky jsou pro něj nevyčerpatelným pramenem jeho rozjímání, každodenním pokrmem, který ho sytí. Chtěl bych říci, že František není člověk pouhého „čtení“, protože když čte, často dochází ke „čtení – kontemplaci knihy kříže“. Z tohoto důvodu ho můžeme nazývat „mužem kontemplace“. Stačí zde vzpomenout na jeho stigmata, která mluví mnohem jasněji než všechna má slova! (srov. VětLeg kap. XIII; FF 1222 násl.).

 

 

B „Vrátit“ všechno Bohu – nic si „nepřivlastňovat“

V samém středu náboženské zkušenosti, tj. zkušenosti víry, stojí otcovství a nesmírná Dobrota.  Nyní chceme hovořit o dalším aspektu chudoby, když někdo stojí před touto Dobrotou Boží, která se nám dává, jak má, podle sv. Františka, reagovat, jestliže chce být opravdu chudý. Začněme četbou jednoho textu z Nepotvrzené řehole, který bude pro tuto část našeho zamyšlení základním textem. „A všechna dobra připisujme nejvyššímu a svrchovanému Pánu Bohu, uznávejme, že všechna dobra náleží jemu, a za všechno vzdávejme díky tomu (všechno mu vraťme), od něhož všechna dobra pocházejí. A on sám, nejvyšší a svrchovaný, jediný pravý Bůh, ať má, jemu ať jsou vzdávány a on ať přijímá všechny pocty a úctu, všechny chvály a dobrořečení, všechny díky a slávu, ten, jemuž náleží každé dobro, který jediný je dobrý“ (NepŘeh 17, 17-18; FF 49).

         [Všechno] to, co člověk postřehne svýma tělesnýma očima, co pojme a pochopí svojí inteligencí, co vytuší svým srdcem, je dobré. Když František opěvuje krásu a milost hmotného světa, když hovoří o lidském těle stvořeném k Božímu obrazu, když oslavuje Boha Otce a jeho projevy v dějinách, poznává v tom všem původní dobrotu všeho toho, co existuje, a raduje se z ní.[3]

         Bůh ve své Dobrotě se nám dává a nám dává všechno. Snad bychom ho mohli  použitím středověkého výraziva přirovnat ke středověkému feudálovi, kterému patří všechno a které toto „všechno“ daruje lidu. Totéž učinil Bůh, také on nám dává celé stvoření, včetně nás samých, a jde až tak daleko, že nám dává i svého Syna. Avšak lidé, jako ti ve středověku, mohou užívat všechno, ale musí vždy něco vrátit feudálovi. A zde František poznává jemné pokušení, kterému podlehl Adam a které vždy zůstane nástrahou: totiž pokušení zmocnit se tohoto majetku, přivlastnit si ho, začít se chovat tak, jako bychom byli zcela autonomní, nezávislí na Bohu, soběstační. František říká ve II. Napomenutí: „Ten totiž [jako Adam] jí ze stromu poznání dobra, kdo si přisvojuje vlastní vůli a chlubí se dobrem, které v něm Pán vyjevuje a koná“ (Nap II, 3; FF 147).

Nutnost a povinnost vracet všechno Pánu se nachází také v Nap XVIII, kde čteme:  „Blahoslavený služebník, který všechno dobro vrací Pánu Bohu, protože kdo si něco ponechá, skrývá u sebe peníze Pána, svého Boha, a i to, co si myslí, že má, bude mu vzato“ (Nap XVIII, 2; FF168).

         V textu Nepotvrzené řehole si František pohrává se dvěma klíčovými výrazy: všechna dobra, uznávejme a vzdávejme (vraťme).

         Jestliže učiníme drobnou analýzu textu, uvidíme v jeho středu nejvyššího a svrchovaného Pána, jediného a pravého Boha, kterému patří a od něhož pocházejí všechny dobra a který jediný je dobrý. Vskutku, jak prohlásil Ježíš v evangeliu, jedině Bůh je dobrý (srov. L 18, 19). Všechno to, na co člověk aplikuje výraz „dobrý“, „dobrota“, nachází plnou existenci jedině v něm. Život, inteligence, láska, společenství, krása, slavnost, řád, radost… Bůh je v základě na prvním místě toho všeho.

         Tato tak naléhavá Františkova výzva nutí ke dvojímu kroku. Především: uznat nejvyšší a jedinou dobrotu Boha v Bohu samém, v hloubce jeho bytí. Tudíž uznat ji všude ve stvoření: v člověku, v jeho dějinách, souhrnně ve všech jeho dílech, „která když předával, oblékl je svou krásou“, jak říká Jan od Kříže. To vyžaduje, aby oko a mysl byly bdělé, čisté, pozorné, plné dobrotivosti. Jen tak budeme schopni, s úžasem a s radostí, všude objevovat stopy toho, který jediný je dobrý.

         Tento akt uznání bude bezprostředně následován aktem zřeknutí se majetku (spossesso): tj. restituovat; připsat Bohu to, co patří právě jen jemu. Jestliže on nám zjevuje dobra, která jsou v něm, nebo lépe Dobro, kterým je On, pak to dojímá a přivádí v úžas, ale nepatří nám to. Takové zjevení ve skutečnosti je zdarma daným darem, milostí. Podobně to, co on vylévá v hojnosti (spande a profusione) na všechno.  co povolává k existenci mimo sebe – stvoření – je pak zase darem. Je to pak jistě uznáváno, obdivováno, měli bychom z toho být šťastní jako dítě, které dostane dárek, ale neměli bychom se toho zmocnit, není to zadrženo pro sebe, není to považováno za osobní vlastnictví: právě naopak, je to vráceno zpět, je třeba se ukázat před Dárcem a vyjádřit mu radostnou vděčnost za jeho velkodušnost, je třeba navrátit (restituire) milost, která byla přijata.[4]

         Ve spisech sv. Františka se tato restituce týká takřka všeho toho, s čím se Menší bratr může setkat během svého života:

-   majetek (beni) (2Cel 80); ctnost (Nap 12; 17); řádové pocty (glorie dell’Ordine); vědomosti (science) (2Nap 7); kázání (NepŘeh 17, 5-7); být ministrem (NepŘeh 17, 4); a končí zvoláním – NIC, jak to říká Potvrzená řehole (Řeh 6, 1):  Bratři ať si nic nepřivlastňují; ani dům, ani místo, ani jakoukoli jinou věc.[5]

         Poté, co jsme krátce pohlédli na texty sv. Františka, můžeme snadněji přikročit k poslední části zamyšlení:

 

 

B.     Velikost a ubohost člověka před Bohem (hřích a milost)

Tomu, kdo listuje spisy sv. Františka, se může zdát, že má velmi ponurý, pesimistický pohled na člověka. V NepŘeh (23, 5; FF 66) jsme nazýváni bídní a ubozí… kteří nejsou ani hodni vyslovit jméno Boží, nám patří jedině neřesti a hříchy (17, 7; FF 48).

         Přece však, vedle těchto tvrzení o lidské porušenosti, nacházíme tvrzení, že člověk vyniká a je mimořádně vyvýšen. Tato velikost člověka spočívá na Boží lásce, jak Světec zcela jasně říká v NepŘeh (23, 3; FF 64): A vzdáváme ti díky,… za tvou svatou lásku, kterou sis nás zamiloval

(dle br. Bonaventury:… tak ze své svaté lásky, kterou sis nás zamiloval).

         Puzen touto láskou, Otec tvoří a formuje člověka ke svému obrazu a podobě, dává mu celé jeho tělo, celou jeho duši, celý jeho život (dobře si všimněte, ani stopa po dualismu v tomto smyslu, všechno pochází od Boha, duše i tělo, tj. člověk jako takový! Toto musí být nadále zcela jasné!) a klade ho do zahrady rozkoší, do ráje. František to tvrdí v NepŘeh, kap. XXIII, 1.8 (FF 63.69).

         Text pátého Napomenutí je jakoby výkřikem radosti člověka, který objevuje, že je Božím dílem, a to dílem úžasně povedeným. Když Bůh hnětl Adama, vtiskl mu tělesné rysy toho, který měl přijít: Syna Ježíše! To však platí také o každém z nás. František obrací tato slova dnes také na nás všechny: Podívej se, člověče, jak skvělé postavení ti určil Pán Bůh, neboť tě stvořil a učinil k obrazu svého milovaného Syna, co se týče těla, a k [jeho] podobě, co se týče ducha (Nap 5, 1; FF 153). Je třeba vždy mít vždy na vědomí tento extrémně pozitivní pohled na člověka stvořeného k Božímu obrazu, který byl chtěný již od počátku a který zůstává, i když vlastní vinou upadne a degraduje se.[6]

         František v následujícím oddílu, když srovnává poslušnost celého tvorstva s poslušností člověka říká, že „všechno stvoření, které je pod nebem, [každé podle své přirozenosti] slouží, poznává a poslouchá svého Stvořitele lépe než ty“. A tento závěr jej vede k tvrzení, že: A neukřižovali ho zlí duchové, ale ty jsi ho ukřižoval spolu s nimi a dosud křižuješ svou zálibou ve špatnostech a hříších (Nap V, 3; FF 154).

         On nepřijímá názor přítomný před i po něm (hlásaný i v našich kostelech ještě před nemnoha roky), který klade veškerou odpovědnost za smrt Ježíše na ramena „proradných Židů“, kteří ukřižovali Ježíše. V tomto smyslu lze říci, jak říká také nový Katechismus katolické církve v č. 598, že člověk, který „má zalíbení v neřestech a hříších“, má svůj podíl na Kristově smrti.

         Při výkladu tohoto poněkud obtížného úryvku bych chtěl říci toto:

         utrpení Boha v Ježíši je důsledkem lidského odmítnutí, hříchu; z druhé strany: sebedarování ze strany Ježíše a jeho Otce je projevem lásky, která jde za hranice všeho.

         Neřesti a hříchy: je výraz používaný Františkem v rozličných spisech a mnohokrát. Zdá se, jakoby šlo o synonyma, ale není tomu tak. „Neřesti“, jak se zdá, označují pozadí zlých sklonů, nutkání a sobeckých vášní, které každý nachází v sobě a nad kterými nikdy nemáme absolutní vládu. „Hříchy“ označují přechod ke konkrétním skutkům, odsouhlaseným a dobrovolným, které znetvořují obraz Boží, kterým člověk je, a rozbíjejí pouta, která jej pojí s druhými a s Bohem. Termín „mít zalíbení“ je na jiném místě Františkem aplikován na zkušenost, kterou člověk může mít s Bohem jako předmětem potěšení, mimo něhož bychom v ničem neměli mít zalíbení; jak říká v NepŘeh XXIII, 9: Proto po ničem jiném netužme, nic jiného nechtějme, v ničem jiném nemějme zálibu a potěšení než v našem Stvořiteli, Spasiteli a Vykupiteli… (FF 70).

         Může se však stát, že někdo nalezne zalíbení v bezprostředním uspokojování vlastních nutkání, že je bude následovat a hledat v tom své osvobození nebo seberealizaci, bez toho, že by se staral o dlouhodobé důsledky.[7]

         „Mít zalíbení v neřestech a hříších“ znamená, ve způsobu řeči sv. Františka, stáhnout se do sebe samých v sebeklamu, že jsme soběstační, zatímco naopak dochází k vyprazdňování vlastní podstaty - nejen ke vlastní škodě, ale také ke škodě druhých a Boha.

         Hřích není přestoupením nějakého libovolného zákona, které by vedlo člověka k zákonnému přestupku ve vztahu k Bohu: Jestliže hřích zraňuje Boha, jestliže křižuje jeho Syna, již tím podkopává a ničí i samotného hříšníka. Tato skutečnost není Bohu lhostejná. Nemůže snášet pohled na to, jak je jeho vlastní obraz degradován, tento obraz milovaný věčnou lásku. Sebeničení hříšníka, který upadl do šalebných a potěšujících sítí vlastních neřestí, je utrpením, které se týká Boha, a to dříve a více než člověka.

         A v tomto smyslu „křižovat Pána“ (za spolupráce démonů) znamená ranit „toho, který nás miluje a osvobodil nás od našich hříchů svou krví“ (Zj 1,5), ranit ho zraněním nevyléčitelným, zraněním z lásky, která je odmítána a není sdílena.

         Když pokračujeme v četbě tohoto Napomenutí, ihned objevíme, že hřích, jeho kořen, není mimo člověka, ale spočívá uvnitř. Největší nebezpečí a překážky nepocházejí zvenčí, ale největší překážkou pro člověka je on sám. Když člověk jedná jako vlastník, již si neuvědomuje, že sám je Božím dílem, chlubí se sebou samým… je podoben potůčku, který stéká tak dlouho, dokud jej pramen nepřestává živit.

         V poslední části František, poté co postavil člověka zády ke zdi a zbavil ho veškerých nároků, poté, co ho ponechal vyprázdněného a nahého, nabízí mu řešení, řešení kříže. „Ale tímto se můžeme chlubit, [totiž] svými slabostmi a tím, že každý den neseme svatý kříž našeho Pána Ježíše Krista“ (Nap V, 8; FF 154).

         František pochopil, že jediná skutečnost, která je vlastní člověku, je jeho stav tvora, který z něj činí bytost omezenou, smrtelnou, schopnou zla. A chlubit se tím znamená přijmout tuto skutečnost, uznat, že jsme chudí žebráci, a důsledně vzato, že jsme otevření vydat se  plnosti něžného Božího milosrdenství. „Nést kříž“ pro něj není trestem. „Svatý kříž“ je pro Františka znamením přítomnosti Boha v jeho životě, protože sám Bůh v osobě Ježíše Krista se jím obtížil, když cele přijal lidský úděl.

         Myslím, že v těchto posledních částech jsme viděli skutečné hlubiny chudoby, jak ji načrtl František.

        

C.     Závěr

Myslím, že František nás jasně naučil, abychom se na chudobu nikdy nedívali očima tohoto světa, tj. abychom nikdy nehleděli pouze na vnější chudobu, což by vždy bylo velkým rizikem.

         František si nezvolil nemít, on si zvolil být chudý: A to je velký rozdíl. Nepohrdá věcmi, nepovažuje je za neužitečné, není přesycený mnohostí věcí, není niterně zklamaný, ale zcela prostě se setkal s větším bohatstvím, které  z něj činí pravého chudého, chudého v duchu.[8] Pro Františka tím chudým, kterého chce následovat, je Ježíš. Pro člověka se On, který je bohatý, stal chudým, aby jej obohatil svou chudobou (srov. 2 Kor 8,9). A tak, jakožto chudý a svobodný stojí před tvory, před lidmi, i před Bohem, který si nás zamiloval svatou láskou (NepŘeh XXIII, 3; FF 64).

                                                                      

                                                                                  Lukáš Šebák OFMCap.