Mauriac, François

 

 

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

 

 

 

3. Hříšnice a Boží miláček

 Jeho miláček... Ještě když byla Markéta hříšnicí z Montepulciano, už pro ni toto slovo platilo. Její život lze pochopit jen z tohoto vyvolení v stavu nejtěžšího hříchu. V těch devíti létech zakázaných radostí vězí zárodek jejího ukřižovaného života. Hřích, její hřích, neodvrací od ní ani na okamžik milující pozornost Toho, který ji od věčnosti vyvolil a vzdal pod svá křídla. „Vzpomeň si, že já sám jsem byl tvým učitelem a vůdcem a jsem ti vštěpoval pravý soucit s chudými a zarmoucenými už tehdy, když jsi ještě nacházela zalíbení ve světě a vedla život plný temnoty, nepravosti a hříchu. Nechal jsem tě tehdy nacházet tak velikou radost ze samoty, žes jednou v návalu zbožnosti zvolala: ,Jak krásné by to bylo, moci zde zakoušet půvaby modlitby! Jak dobře by se tu dala opěvovat Boží chvála! V jaké skrytosti a v jakém pokoji by se zde daly trávit dny v pokání!´ Vzpomeň si, jak jsi, přes temnotu obklopující tvou duši, oplakávala svůj pád; tenkrát jsi říkala těm, kdo tě pozdravovali, že kdyby znali tvůj život plný hanby, nejen by si odpustili pozdrav, ale vůbec by s tebou nemluvili.“

 Malá Terezie z Lisieux předpověděla krátce před svou smrtí spolusestrám svou pozemskou slávu, která bude korunovat její svatost. Věděla, že zároveň s nebem dobyla i zemi. Taková jistota se nám zdá u padlé ženy, jakou byla hříšnice z Montepulciano, ještě více udivující: „Co jednou z tebe bude, domýšlivá Markéto?“ tázaly se závistivé společnice a prorokovaly jí potupné stáří. Vydržovaná žena však nesklonila hlavu, ale odvětila vzdorně: „Přijde čas, kdy mě budete nazývat světicí, protože já se jí chci stát; a vy ještě připutujete s holí a poutnickou mošnou k mému hrobu.“

 Malá karmelitánka zkoušená utrpením ve chvíli, kdy se její útrapy končí, snímá zároveň jak ze svého lůžka, tak z výše kříže závoj, který halí její slávu. Markéta, která má milence a zrodila dítě hříchu, z hloubi své hanby předpovídá tutéž slávu a pyšní se jí s tajuplnou jistotou.

 Pokud jsou hříšníci přesvědčeni, že mezi Stvořitelem a tvorem poskvrněným vinou nemůže trvat žádné spojení, pak nevědí, že ztráta milosti neznamená ztrátu Boží lásky, nevědí, že mezi duší a Bohem je vztah, který nezničí žádná vina, ba k němuž hřích ještě připojuje dramatický prvek, neboť právě hřích vyzdvihuje, čím se lišíme od ostatních tvorů a co k nám obrací lásku Vykupitele. Vypadá to, jako by určitý způsob odporu vůči Bohu byl pouze vědomou lstí, jak se mu vnutit.

 Markéta bude pykat za radosti, které ji teď uchvacují, a ona už ví, že za ně pykat bude. Avšak doba hříchu byla pro ni průchodem k době pokání a k novému uspořádání jejího života podle vzoru, který byl dán lidstvu už třináct století předtím: kajícnice s rozpuštěnými vlasy a s nádobou drahocenného balzámu.

 Tvrdit, že Bůh je vždy přítomen, ať bychom dělali cokoli, neznamená zmenšovat tíži našich provinění. Je v tom spíše varování před nebezpečím, že přestaneme věnovat pozornost nezničitelné přítomnosti Boží v nás pod záminkou, že milost je už stejně ztracena. Který křesťan by se už někdy v zlých chvílích neoddal nedůstojnému rozjaření: „Konečně už tu on není! Teď můžeš jít, kam tě srdce povede!“ Avšak on je stále zde, a Markéta věděla už v Montepulciano, že hřích nás nezbaví tohoto věčného svědka.

 Její život byl plný hanby. I On, který jí přes tuto hanbu neskryl svou tvář, jí to připomíná. „Mysli na to!“ volá na ni Kristus stále znovu a nutí tak kajícnici, aby si byla uprostřed své hanby stále vědoma tvrdošíjné Boží přítomnosti. Bůh byl v tomto životě hříchu tak přítomen, jako může být ve farizejském životě vzdálen.

 Jen jedno Markétě zůstalo: víra. „Ztratila jsem čest, důstojnost, pokoj, všechno kromě víry,“ napsala po svém obrácení. Čekala ránu, jenom nevěděla, z které strany přijde. Nemůžeme pochybovat, že Markéta byla ženou, která byla milována, a proto ji rána zasáhla v jejím milenci. Snad si myslila, že se to týká jen jí samotné, a v den odplaty nemůže být jiné oběti než ona sama. Avšak muž, který ji odděloval od Boha, byl již devět let tajně pozorován, a v jedné zátočině své životní cesty očekáván sokem, kterého nelze vidět očima.

4. Milenec je zavražděn

 Začátkem roku 1273 odebral se mladý šlechtic spolu s Markétou do Villa Palazzi, buď proto, že chtěl dohlédnout na své statky, nebo že chtěl urovnat spor se sousedním statkářem. Podle podání, které se však nemůže opřít o žádný doklad (víme pouze z jednoho Kristova výroku, že Markétin druh v hříchu skončil tragicky), opustil jednou ráno sám dům, provázen jen svým oblíbeným psem. Za dva dny se pes vrátil bez pána, kňučel, olizoval Markétě ruku a táhl ji za šaty za sebou. Tak ji dovedl do lesa u Petrignano, vzdáleného asi míli od Pozzuolo. U jednoho dubu zdvojnásobil své kňučení. Markéta odhrnula čerstvě useknuté větve stranou a odhalila rozkládající se mrtvolu posetou bodnými ranami.

 A hned uviděla toho Druhého, pohlédla do očí Tomu, který se od ní ani na okamžik neodvrátil, jenž si ani před nejhlubším ponížením této ženy nezahalil tvář, který ji dokonce nikdy nepřestal hýčkat.

 Před touto odpornou mrtvolou, tímto rozkládajícím se tělem, mladá žena se patrně přes svou bolest již cítila osvobozena. Zdálo se, jako by tato hniloba byla stržena z ní samé, odstraněna z jejího vlastního těla.

 Kdyby Markéta tohoto nešťastníka milovala celou svou duší tak, jako svými smysly, potom by bezpochyby přemohla svou bolest, aby se mu postarala o odplatu. Zdá se však, že se vůbec nestarala o to, aby odhalila vrahy. Toho pravého původce smrti zná: je tady, a byl tu vždy. Co na tom záleží, že jí milenec vyklouzl do „věčné nevěrnosti“, jak nazývá Chateaubriand smrt milenců! Také ona se v tomto okamžiku rozhodla stát se mu nevěrnou navěky - neodvolatelně se odevzdává Tomu, který je oddělil.

 Abbé Rancé jednou napsal: „Ten, kdo umírá, ať už dobrou nebo špatnou smrtí, umírá často více pro pozůstalé než pro sebe sama.“ Ať už rodina zavražděného Markétu zapudila či ne, v každém případě se rozešla se světem již před touto mrtvolou zpola zakrytou větvemi, pod dubem, který byl svědkem zločinu; tento krok nepotřeboval žádný další podnět, byl neodvolatelný.

 Jako věřící křesťanka nemohla pochybovat, že druh jejího hříchu měl v tuto hodinu svůj soud již za sebou a dostal svou odměnu. Markéta už nikdy nevysloví toto neznámé jméno, kdysi zbožňované - ona, která ve svých rozhovorech s Vykupitelem tak často žádala ujištění o spáse svých rodičů, syna a duchovního vůdce. Byl jí osud této provinilé duše známý? To by učinilo pochopitelnou úzkost, která byla spojena s její láskou ke Kristu. Nechal ji snad žárlivý Bůh zaslechnout z onoho břehu v prvém okamžiku křik zděšení toho, jenž byl v tomto světě její modlou?... Či snad podržel bránu naděje pootevřenou a ponechal svou kajícnici v nejistotě? „Člověk nezmůže nic, u Boha však není nic nemožného.“ To je nejútěšnější Kristovo slovo, jaké obsahuje Písmo sv., a dává odpověď na téměř beznadějnou otázku: „Tak tedy nemůže být nikdo spasen?“ U Boha je všechno možné, jen on může otevřít nebe mladému pošetilci, který byl nečekaně přepaden a ve zmatcích svého mládí zabit.

 Markéta uprchla, ani se neohlédla, vrátila se k venkovskému sídlu, odložila šperky a vzala dítě za ruku.

                                                                                  (pokračování)