Mlčoch, Lubomír OFS

Jako první pohnutka pro článek do říjnového Poutníka vznikla potřeba glosovat a dementovat mé příspěvky do čísel předchozích. Při domýšlení těchto poznámek se mi zdálo, že za „střípky“ jednotlivostí je možno zahlédnout hlubší vnitřní souvislosti. Pokusím se proto podělit o několik myšlenek, v jejichž torzovitosti nacházím odlesky světla duchovních souvislostí…

    Začnu oním dementováním, tedy uvedením informace na správnou míru. Dříve než stačil vyjít článek „Smíření v Lidicích“ v srpnovém čísle, dostalo se mi lekce v duchovním optimismu. Nuže, s radostí dementuji: kostel sv. Maří Magdaleny v Praze 6 Přední Kopanině -  východisko naší pouti do Lidic - není duchovně mrtev. V neděli 22. srpna zde sloužil poutní mši svatou nový duchovní správce P. Christophe Jakob, který v blízkých Tuchoměřicích vede jednu z nových komunit „Chemin neuf“ (Nová cesta). Hnutí vzniklo ve Francii, v Lyonu, který je pro mne jinak spojen s mým křestním i řádovým patronem sv. biskupem Irenejem. P. Christophe tedy přišel z Francie, mluví už docela dobře česky (lépe než já francouzsky) a po matce má rodovou vazbu na Sudety. Komunitu v Tuchoměřicích jsme navštívili již při loňské pouti do Lidic, letos se setkání nezdařilo, a to byl důvod pro mou skepsi ve věci opuštěné rotundy v Přední Kopanině. Červnové číslo časopisu, který vydávají bratři-otcové jezuité, dává zrovna tip na výlet do Přední Kopaniny a do Tuchoměřic: obě místa duchovně spravoval v minulosti jezuitský řád, statek v Přední Kopanině byl jedním ze zdrojů financování koleje v Klementinu, na terasovitě upraveném svahu mé dnešní zahrady pěstovali otcové jezuité vinnou révu. Roste tam i réva, kterou jsem před dvaceti lety zasadil, a dává plody z čiré Boží milosti, když nemám čas se o ni starat. Z téže čiré Boží milosti přivedl Pán mladého francouzského kněze do kraje, který se zdá duchovně umírat. Díky německé rodové vazbě  a předkům kdysi vyhnaným z Čech může být P. Christophe velkým pomocníkem i při našich snahách o smíření v Lidicích… Duchovní souvislosti klenoucí se dějinami mezi sv. biskupem Irenejem z 2. století, románskou rotundou doloženou ze století 12.- ve vesnici legendami spojované již s vdovským lénem sv. kněžny Ludmily -, přes působení jezuitského řádu ve stoletích bezprostředně předchozích, až po tajemství, že duchovní obnova i stavební oprava zchátralého sídla a „Léčebny dlouhodobě nemocných“ v Tuchoměřících byla svěřena „Nové cestě“, po níž katolická církev zkouší oslovit dnešního člověka... Jaká vzpruha, že Pán nás nenechává zahynout, a že na vinném kmeni své církve dává vyrašit vždy novým a novým ratolestem, když ratolesti předchozí - jak to je i v řádu přírodním - již splnily své poslání a přinesly své plody…    

   

      Červencový příspěvek „Ptejte se na stezky věčnosti“ mne vedl k radě, abychom čas letních dovolených věnovali místům blízkým našemu srdci a původu, abychom netoužili po cestách a poutích do krajů vzdálených… Ale kázal jsem vodu, a chtěl pít spíše víno, neboť jsme měli naplánovanou cestu autem k moři, do Chorvatska. Argument tří našich vnuček, které jsme měli brát s sebou, mne přesvědčil. Ale člověk míní a Pán Bůh mění, jak říkali naši předci. Těsně před plánovanou dovolenou mi v Olomouci zemřela má nejstarší sestra a já se nakonec přece jen vydal do rodného kraje. Pán mi dopřál pěší pouť z Přerova do Troubek a já mohl s modlitbou růžence projít průmyslovými předměstími okresního města, kam jsem kdysi chodil na střední školu. Siluety komínů, kaliště odpadů z Moravských chemických závodů táhnoucí se několik kilometrů podél řeky Bečvy. Kousek odsud došlo k provalení regulačního valu kolem řeky a odsud se na mou rodnou vesnici valila povodňová vlna před čtyřmi lety. Jaké štěstí, že povodeň nenarušila kaliště odpadních chemikálií, to by potom teprve byla katastrofa… Za Henčlovem se apokalyptické představy v modlitbě ztrácí a jsou nahrazeny blížícími se obrysy rodné vesnice s kostelem sv. Markéty. Sestra Zdenka, pro kterou si přišla sestřička smrt, mi nakonec dopřála i účast na poutní mši svaté v kostele, kde jsme byli všichni pokřtěni. V kostele sv. Mořice v Olomouci jsem potom otevřel kancionál na místě se založeným typickým obrázkem sv. Antonína s Dítětem Ježíšem v náručí. Text byl netypický, byl v srbochorvatštině… Ã“ svatý Antoníne, Ježíše v loktech máš, Jím vracíš, co kdo ztratil, a na Něm vyžebráš…    

 

 

       Jen krátce po červnovém příspěvku „Svatost a politika“ jsem měl příležitost diskutovat se skupinou českých politiků o krizi českých veřejných rozpočtů a nepříliš potěšujícím výhledu na růst státního dluhu. Argumenty o spoluodpovědnosti předchozích vlád za existenci dnešních dluhů v důsledku časových zpoždění a selhání české cesty privatizace stejně jako neodvratitelnost nárůstu státního dluhu v příštích několika letech (a to ať bude u moci jakákoli vláda) byly v zásadě akceptovány. Nesoulad byl „co s tím před nadcházejícími volbami“. Předvolební strategie „nalití čistého vína voličům“ byla odmítnuta jako naivní: je nutné kalkulovat s voličskými preferencemi, všichni víme, jak dopadnou ti, kdož přinášejí špatné zprávy, svět chce být klamán…  A tedy: politik, který chce zůstat politikem, musí použít jakési zbožné lsti, aby měl aspoň šanci něco ze svého programu uskutečnit. Odcházel jsem z diskuse poněkud otřesen ve své víře o potřebě angažování křesťanů v politice: pokud by tomu bylo skutečně tak, že s pravdou se v dnešní politice mnoho nepořídí, pak by bylo čestnější toto pole zcela opustit a věnovat se jen charitativní a sociální práci. (Mimochodem - některé menší křesťanské církve takto postupují!) Pak jsem si ale připomenul Františka Noska - svíci zářící - kterého jsem uvedl jako jeden ze tří vzorů svatosti v politice. Životopisci o něm říkali, že jeho nejsilnější politickou zbraní bylo to, že nikdy nelhal. Přestože neměl na růžích ustláno - dokonce i mezi svými vlastními, ve straně, za niž kandidoval – „voličské preference“ jej až do konce života udržely v poslaneckém křesle! Není to tedy spíše tak, že máme jen „slabou víru“ Do těchto úvah se mi přihlásila jedna naše absolventka magisterského studia a současná doktorandská studentka – katolička - s žádostí o interview ve věci výzkumu zkušeností s našimi politickými elitami. Po tomto „strukturovaném rozhovoru“ se ukázalo, že od října t. r. má vést už samostatný seminář na jednom z pěti fakultních institutů, a to na téma „Etika v politice“. Dnes už studuje kopie parlamentních projevů poslance JUDr. Františka Noska, které byly zkompletovány v rámci přípravného beatifikačního procesu. Deo gratias!          

 

 

        Porciunkulu - svátek Panny Marie Andělské - si naše místní společenství připomínalo v kostele sv. Anežky v Praze - Spořilově, o jehož postavení se ještě Dr. Nosek velice zasloužil. Kostel byl 2. srpna už obehnán lešením, neboť vyžaduje - po skoro sedmdesáti letech - nutnou rekonstrukci - čili obnovu. Desetiletí duchovní obnovy národa připomenulo také svatou princeznu Anežku a její svatořečení odstartovalo proces společenských změn, které trpí řadou neduhů právě pro nedokonanou duchovní obnovu národa. Ministrem místního společenství u sv.  Anežky je bratr František Reichel, předchozí národní ministr SFŘ a ještě předtím osoba odpovědná za organizování pouti na svatořečení Anežky Přemyslovny do Říma. Nuže, zdá se mi, že obnova kostela sv. Anežky - jediného toho zasvěcení v Praze - by neměla být jen záležitostí Spořilovských. Což aby ji vzal za svou celý Sekulární františkánský řád? A což aby se k této obnově domu Božího přihlásili čeští křesťané v politice - jako součásti „předvolebního boje“ o voličské preference? Mějme silnou víru - a Pán nás neopustí!    

 

 

      Dr. František Nosek se rovněž zasloužil o obnovu kapličky svaté Kláry v Praze-Tróji - rovněž jediného kostelíka toho zasvěcení v Praze. Kaplička je na krásném svahu nad Prahou, s výhledem na vinici („Vinice sv.Kláry“), na Zoologickou zahradu a na Botanickou zahradu -jak vinice, tak kaplička jsou dnes na pozemcích právě Botanické zahrady. Pouť na tato místa zahřeje u srdce. Krásná je zdejší příroda, okolí tvoří jednu z mála přírodních rezervací v Praze. Na svahu tzv. „Pusté vinice“, založené prý už Karlem IV., nádherně kvete vřes, přes plot Botanické zahrady září pestré srpnové květy. V poledne z kapličky zazní zvon k modlitbě „Anděl Páně“ a nese se nad vinicí… Dostat se ke kapličce je docela obtížné, všechno je oploceno a uzamčeno. Naštěstí bratr kostelník, když zvonil poledne, zapomněl v kapličce obojek pro svého psa. S vděčností za jeho sklerózu , za nevšední ochotu, - a nakonec i za to, že má vůbec psa -,  se dostávám dovnitř. Interiér je prostý - uvnitř už není co ukrást, kaplička byla přes všechny ploty a zámky několikrát vykradena. Naposled „bratři loupežníci“ ukradli z vinice elektrický reflektor, který kapličku osvětloval ve večerních hodinách… Nuže, tito bratři loupežníci se velmi úzkostlivě snaží o to, aby přísný ideál úplné chudoby světice nebyl porušen! A chudoba kapličky svaté Kláře jistě vadí nejméně: vždyť jinak je všude kolem tolik krás, které vzešly z ruky Stvořitelovy! To už spíše se bude sestře Kláře stýskat po návštěvách bratří Menších, kteří jí přece slíbili ústy sv. Otce Františka ochranu, pomoc a lásku na věčné časy. Abych - poučen obratem u sv. Maří Magdalény v Přední Kopanině - neměl zase slabou víru: nuže, kaplička sv. Kláry není úplně duchovně opuštěná, bývá tam mše sv.1x do měsíce  (v neděli v 10.30), s výjimkou prázdnin (takže poutní mše sv. připadá na 2. září). Kaplička spadá do péče nejbližší farnosti, a to jsou bratři salesiáni od sv.Terezičky v Kobylisích. Duchovní sesterství těch dvou perel církve - Kláry a Terezie od Dítěte Ježíše - mne nakonec naplňuje radostí, ty dvě duše si jistě nádherně rozumějí tam na Pravdě Boží… A poslední, poněkud radikální až kacířská souvislost mne napadá: co když budou muset nejprve „bratři loupežníci“ v Čechách dokonale „vybílit“ všechny církevní památky, aby si naši bližní mohli začít klást otázku: v čem je vlastně zdroj naděje těch bláznů pro Krista, těch křesťanů?      

 

 

Lubomír Mlčoch OFS