Pospíšil, Ctirad Václav OFM

Apollinarismus

            Apollinarius se narodil okolo roku 310 v syrské Laodiceji. Byl velmi důvěrným přítelem a spolubojovníkem Athanasia, a proto jej v roce 342 Georgios, ariánský biskup v Laodiceji, exkomunikoval. Apollinariovo dosazení na biskupský stolec v rodném městě roku 361 bylo naopak jasnou známkou, že v Laodiceji zvítězila nicejská ortodoxie. Pro nesporné zásluhy i pro svoji učenost byl velmi ceněným autorem[1]. Tento svět opustil kolem roku 390[2].

            Uvážíme-li, že Apollinarius se potýkal kromě arianismu rovněž s bludnými názory pocházejícími od Pavla ze Samosaty[3], který pojímal Krista jako pouhého člověka proniknutého neosobní božskou silou, pak je pochopitelné, proč byl laodicejský biskup veden ušlechtilou snahou o zvýraznění jednoty božského a lidského principu v Kristu[4]. To jej vedlo k tvrzení, že ve vtěleném Božím Synu existoval pouze jediný princip poznání a chtění, totiž ten božský.

                        „Vždyť když apoštol řekl, že >>Slovo se stalo tělem<<, nedodal >>a duší<<. Je přece nemožné, aby dva principy poznání a chtění přebývaly na jediném místě, jinak by jeden bojoval proti druhému podle vlastní vůle a síly. Tak tedy Slovo na sebe nevzalo lidskou duši, ale pouze sémě Abrahámovo. Proto chrám Ježíšova těla nachází svůj předobraz v chrámu Šalomounově, který byl bez duše, bez poznání a bez vůle[5]."

            Zdá se, že Apollinarius dal svému učení dvě podoby. První odpovídala dichotomii duše - tělo, jak to dokládá výše uvedená citace. Druhá forma vycházela z platónského trichotomismu: >>nús<< (lidský intelekt) - >>psyché<< - >>sóma<< (>>sarx<<). Ve druhé verzi by tedy Logos zaujímal pozici lidského intelektu - nús. Tyto varianty však nemění nic na podstatě učení, které popírá v Kristu lidský princip poznání a chtění. Mylná je již premisa, že lidské chtění by muselo nevyhnutelně směřovat proti božskému. Soulad mezi božskou a lidskou vůlí Kristovou přece zajišťuje dokonalá Ježíšova poslušnost (srov. Fil 2,8). Další chyba je hermeneutického rázu, autor čtvrtého evangelia se vyjadřuje jako syn semitské kultury, která zásadně nekladla do protikladu tělesný a duševní princip lidského bytí[6]. Když Jan klade důraz na tělo, podtrhuje tím realitu vtělení, ale rozhodně nevylučuje, že by Slovo nepřijalo celé lidství s tělem i duší. Antropologická východiska apollinarismu ukazují na skutečnost, že tento blud ve své podstatě znamenal velmi podobnou helenizaci kérygmatu jako arianismus[7]. Tvrzení, že Logos naplňuje v Kristu úlohu lidského rozumu, v sobě zahrnuje směšování nestvořeného a stvořeného bytí, a tak může vzbuzovat podezření z implicitního panteismu.

            Vzhledem k tomu, že Apollinarius byl váženou osobou, zůstal jeho blud dlouho nepovšimnut[8]. Zřejmě k tomu přispěla i skutečnost, že tato vyhraněná podoba christologie Logos - sarx více či méně implicitně existovala zejména v Alexandrii již dlouho před samotným Apollinariem, ba i před arianismem[9]. Je dokonce možné, že právě christologie, která pojímala Krista jako >>směs<< Slova s tělem, vedla k tomu, že Slovo bylo chápáno jako střední stupeň mezi ve skutečnosti jediným Bohem a stvořeným světem, jak to vidíme v arianismu. Navíc zmíněná nauka byla pro prosté věřící snadno pochopitelná, a tak si získala záhy relativně velké množství zastánců. Na to, že Apollinariovo učení má katastrofální soteriologické důsledky, poukázali kapadočtí otcové a zejména Řehoř z Naziánu až o třicet let později[10].

                        „Jestliže někdo vkládá svou naději do člověka zbaveného intelignece, je sám skutečně bez inteligence a prostě si nezaslouží, aby jako celý člověk došel spásy. Vždyť to, co není přijato, není spaseno; na druhou stranu to, co bylo spojeno s Bohem, to bude spaseno[11]."

            Řehoř ukazuje v plném nahotě soteriologickou absurditu té formy apollinarismu, v níž je Slovo postaveno na místo lidského >>nús<<. Co není přijato Slovem, nemůže dojít zbožštění a spásy. Proč? Protože to, co Slovo z našeho lidství nepřijalo, nelze napodobovat a následovat. Co nelze napodobovat, to nemůže nikdy dojít zbožštění, a proto nemá pro spásu význam. Navíc uskutečnění díla spásy bez úkonů Kristova lidského poznání a svobodného chtění by znamenalo, že Bůh zachraňuje člověka sám, a tak člověk vlastně nemusí namáhat svůj rozum a svoji vůli; možná by k dosažení spásy dostačovala čistě tělesná námaha a vnější askeze. Tam, kde vládne výše zmíněná praxe, stojí v pozadí na první pohled sice možná zbožně a velmi ortodoxně vyhlížející, ale velmi nebezpečný latentní apollinarismus. Apollinariova christologie proto znamená v posledním důsledku >>nerozumnou spásu<< nebo spásu >>bez rozumu<<. Bohužel platí, že čím je blud primitivnější, tím bývá také přitažlivější. Ne nadarmo je právě tato úchylka pokušením, jemuž křesťané neuvědomněle tak často podléhají, jak na to ukazuje kupříkladu častá >>schizofrenie<< mezi liturgickými projevy na jedné straně a praktickým každodenním křesťanským životem na straně druhé.

            Důsledky apollinarismu jsou katastrofální nejen pro soteriologii, ale rovněž pro křesťanskou antropologii a spiritualitu. V této souvislosti rozhodně není nezajímavé, že mnozí ateističtí myslitelé kritizují křesťanství především za to, že odcizuje člověka jemu samotnému[12]. Jistěže je nutné položit si v první řadě otázku, z pozice jaké antropologie je vedena tato kritika, co je podle výše zmíněných kritiků vpravdě lidské, nicméně je třeba si zároveň uvědomovat, že autentická křesťanská praxe se musí mít neustále na pozoru před mylným chápáním Kristova tajemství v apollinaristickém smyslu. Jestliže platí, že to, co nebylo přijato Slovem, nemůže dojít spásy, pak také to, co Logos z lidství nepřijal, je nutno ve formovaných osobách popírat, ba likvidovat. Kdyby vtělený Boží Syn neměl vlastní lidskou vůli a vlastní lidské rozumové poznání, pak by bylo nutno ve formovaných osobách  potlačovat jejich vlastní myšlení a svobodné rozhodování, tedy zbavit je jejich osobnosti. Podobný typ formace není ničím jiným než psychologickou manipulací, s níž se bohužel poměrně často můžeme setkat v řadě dnešních sekt[13]. Apollinarismus je tedy rovněž spjat s >>pokušením<< absolutní moci a s pokušením ideologizovat tajemství víry.

            Jak ukazuje paradigma pravého Boha a úplného člověka Ježíše Krista, Hospodin se ve vztahu k člověku chová vždycky tak, že jej zásadně nedeformuje, že jej o nic neochuzuje, že naprosto respektuje toto svoje vlastní dílo a také všechno, co do svého tvora sám vložil[14]. Právě proto musí platit, že autenticky křesťanské následování Ježíše Krista znamená zároveň stávat se víc a dokonaleji člověkem, tedy sebou samým[15]. Naopak, pokud by tomu tak nebylo, nemůže se jednat o autenticky křesťanskou spiritualitu, která by byla v souladu s ortodoxií.

            Abychom však vyloučili možné nedorozumění, připomínáme, že následovat Krista, který se z lásky k druhým dokonale a totálně zřekl sebe sama (srov. Fil 2,7; Žd 5,8), nemůže nevést stejnou cestou. Toto sebezmaření vedoucí zcela paradoxně k vrcholné >>seberealizaci<< však musí představovat vrchol svobody učedníka, který přilnul ke svému Pánu a Mistru. Jen tak totiž může mít stejné smýšlení jako Kristus (srov. 1 Kor 2,16) a jeho srdce může milovat tou láskou, která má svůj pramen v Bohu.

První konstantinopolský koncil r. 381

            Sněm svolal císař Theodosius Veliký kvůli znovupotvrzení nicejského vyznání víry a kvůli ponicejským herezím, zejména kvůli pneumatomachismu, dále kvůli jmenování nového biskupa v Konstantinopoli a také proto, aby konstantinopolskému patriarchovi byla přiznána důstojnost druhého po římském papeži[16]. Jako univerzální byl sněm výslovně uznán až o řadu desetiletí později[17]. Koncil výslovně zavrhuje mezi ostatními bludy také apollinarismus, ovšem bez podrobnějšího popisu[18]. V listu zaslaném sněmem papeži Damasovi se nachází vyjádření podstaty tohoto bludu:„Zachováváme také neporušené učení o přijetí lidství (enanthrópéseós - inhumanationis) Pánem a odmítáme přijetí těla jak bez duše (apsychon), tak bez intelektu (anún), tak jakkoli neúplného, a víme, že Boží Slovo, dokonalé přede všemi věky, se stalo úplným člověkem v poslední době pro naši spásu[19]." 

            I když nepadne Apollinariovo jméno, je více než evidentní, o čím učení se hovoří. Jsou jmenovány obě podoby apollinarismu. Znovu je silně zdůrazněn soteriologický význam učené pravdy o Kristu, dokonalém - úplném Bohu a člověku. Po tomto definitivním oficiálním odsouzení učení laodicejského biskupa v létech 381-382 byla mnohá jeho díla zničena. Zastánci apollinarismu však některé spisy zachránili a vydávali je falešně za díla renomovaných autorit, jakými byli Athanasius či papež Julián I. Cyril Alexandrijský bude při sporu s Nestoriem užívat právě těchto knih v dobré víře, že je v nich uchováno Athanasiovo myšlenkové dědictví[20].

                                                                                               C. V. Pospíšil OFM