Chlouba, František OFS

1. 9. odpoledne.

Když jsme vyráželi, říkal jsem si, že tu pouť půjdu i za ty, kteří nemohou - ať už kvůli zdraví, rodině, pracovním povinnostem nebo jen obavě, že by to nezvládli. Nevím, jestli to vůbec jde. Přes množství napsaných slov myslím, že je ta zkušenost nesdělitelná. Přijměte tedy vy všichni, kteří nemůžete putovat pěšky, tuhle pouť jako modlitbu za vás, jako maličkou oběť, kterou jsem podstoupil, protože větší nejsem schopen.

Jen vyjdu z baziliky, už přichází další průvod poutníků a za chvíli začíná další poutní mše. Dveře chrámu se prostě netrhnou. Okolo něj jsou obvyklé stánky s růženci, medailkami, obrázky a hloupostmi všeho druhu. Ukazatel ukazuje ke svatému prameni. Jdeme tam, i když jsem nikde nenašel žádnou pověst o příčinách jeho svatosti. Kaple svatého pramene je postavena v prudké stráni. Vedle teče ledovcový potok. Pramen je vyveden po stranách oltáře, ale také ven z boční stěny kaple. Nabírám vodu. Renatě a dětem kupuji medailky a pak už nás to oba táhne zpátky domů. Nohy jako by poznaly, že jejich námaha končí, jsou ztuhlé a oteklé a odmítají kráčet.

V Bille nakupujeme na zpáteční cestu chleba a plechovkáče á 6,90. Teprve na konci cesty zjišťujeme, jak v Rakousku nakupovat pivo. U sportovního centra na dojezdu sjezdovky usedáme na složené čerstvé trámky, svačíme a sajeme vůni dřeva. Svítí sluníčko. Je nám báječně. Zdeněk prohlíží jízdní řády a zjišťuje, že pojedeme-li už v 15.03 z Mitterbachu, podaří se nám v St. Pöltenu chytit Intercity Express. Raduje se z toho jako malé děcko. Prý je to něco jako letět letadlem. Po prosluněné poslední „velké“ se tedy vracíme do Mitterbachu. V poznámkách o těchto posledních šesti kilometrech pěšky mám zapsáno, že „nohy jsou definitivně nepochůzné“. Milosrdná paměti. Vůbec už si nevybavuju, jak jsem to rozešel. Vím jen, že na vlak jsme došli včas.

Pak následuje pohodová cesta úzkokolejkou z hor do Svatého Hipolyta, při které míjíme zastávku v Erlaufklause s pocitem, jako když opouštíte rodný dům. Pokračujeme pohádkovým Intercity Expressem do Lince.  Opravdu to bylo jako v letadle. A bez příplatku. V Linci jsme čekali dlouho do noci na vlak do hraniční zastávky Summerau. Ještě že jsme čekali tak dlouho. Díky tomu jsme porozuměli, že je výluka a místo toho pojede autobus. Do místa posledního noclehu a posledního pobytu v Rakousku na téhle cestě jsme dorazili před půlnocí. Ustlali jsme si v naplno rozsvícené čekárně a usnuli. I když má zastávka celonoční obsluhu, nikdo nás nerušil.

 

 

2.9. jsme se umyli

v přepychově zařízeném nádražním WC a přichystali se na hraniční formality. Byly opravdu formální. Pobavením pro nás byla česká průvodčí, která v mezistátním vlaku vysvětlovala cestujícím všech národností, že „v Horním Dvořišti bus ... výluka ... ja ... bus do Budějovic“. Ale Rakušáci jsou původně ze stejného státu jako my. Asi proto pochopili.

Zdeněk mi ve Dvořišti bleskově stihl koupit jízdenku až do Rychnova. Jsem mu za to nesmírně vděčný, protože oproti němu jsem já svým tempem sotva schopen přestoupit na ten „bus“.

V Praze jsme zajeli do Vysočan v naději, že tam budou levné hospody. Nádražní se nám zprvu nezdála, tak jsme se vydali hledat jinou. Teda nevím, kam chodí Vysočaňáci na pivo. V okruhu doletu mých nohou se žádná jiná nevyskytovala. Tak jsme vzali zavděk tou nádražní a po týdnu rakouského odříkání si dali polívku a smažák.

Z nádraží jsem zavolal Renatě, že jsme v Čechách a přijedeme večer courákem. Zmínil jsem se o krizovém kloubu (či šlaše). V Rychnově mě pak čekalo nádherné překvapení v podobě mé dobré ženy s autem. Pět set kilometrů jsem ušel pěšky a pět set metrů z nádraží domů mě odvezla hodná Renata. Pán Bůh jí to odplať.

Amen.

 

 

 

 

Pouť je prostá i vznešená, jako písek po kterém šlapou nohy poutníka, jako asfalt, bláto, kamení nebo rozkvetlá louka. Jako vítr, který chladí tvář spálenou sluncem, na které nejsme zvyklí. Jako život, který vede od narození ke smrti přes všechny zdánlivé bouře. Jako věčnost, ve které žijeme ať chceme, nebo ne. Jako laskavá náruč Boží, která pořád čeká. Až pochopíme, že všechny kameny, které nám zahrazují cestu, jsou jen připomínkou, že je dobré prosit a děkovat, pak v Jeho náruči v míru spočineme.

 

 

                                                                                              (konec)

                                                                                  František Chlouba OFS