Markéta z Cortony
Mauriac, François
Francois Mauriac
Markéta z Cortony
5. Pod Natanaelovým fíkovníkem
Šla za vítězem, oddala se silnějšímu. Teď bylo třeba vrátit se tam, odkud uprchla v hodinu hříchu. Její místo bylo v Laviano, v domě jejího otce, třebas tam na ni čekalo nepředstavitelné mučednictví: triumfující nenávist macechy a pohrdání, které bude muset snášet hodinu co hodinu. Tu se však stalo něco, co nepředvídala: přes odpor, který uplatňoval slabý a nerozhodný otec, křičela stará, že opustí dům, jestliže tam vkročí tahle dcera hanby. A přirazila před Markétou dveře.
Tak ušla mladá žena nejhorší zkoušce, jakou si mohla představit. Předem souhlasila, že na sebe vezme to peklo; teď však jí nebylo dovoleno změřit na něm svou odvahu. Ocitla se opět se svým malým chlapcem v zahradě, kde kdysi byla nešťastným dítětem a později dívkou vydanou všanc každému lákadlu. Zde jako druhá Markétka tajně prohlížela šperky, které pro ni vybral umbrijský Faust. Okolo těchto zdí se plížila, možná přes ně i lezla. Ten, kterému od nynějška náleží, požaduje ještě jedno vítězství, poslední: nad zavražděným sokem, který v ní nadále žije, dokud na něj ještě myslí.
Z této zahrady jednou večer odešla a běžela k loďce, v níž by byla přišla o život, kdyby nad ní nebděl neviditelný Bůh. I když však dokáže uprchnout před přízraky své lásky, přece zůstává v jejím srdci znovu rozdmýchaná nenávist vůči maceše, která jí nadává,vyhání ji z otcovského domu a nechává odejít do temnoty.
Včera ještě slavila úspěchy v Montepulciano. I když byl její milenec zavražděn, bylo snad tím ztraceno to, co z ní dělalo vládkyni? Je jí šestadvacet let a zná moc své zářící krásy. Což neudělala všechno, co jen udělat mohla? Je to její vina, že ji otec zapírá?
Nerozhodně seděla Markéta pod fíkovníkem v zahradě; a tu nám přijde na mysl tajuplné Pánovo slovo Natanaelovi: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem“ (Jan 1, 48). Tak kdysi viděl Ježíš Markétu hrát si pod starým stromem, nevinné malé dítě, které ještě nic netušilo o své blížící se hanbě ani o své vzdálené slávě. A viděl ji později, když s neklidným srdcem slídila po nějaké zprávě či znovu četla staré psaníčko, jehož slova v ní probouzela žhavou touhu... A teď ji znovu vidí, jak se chvěje po celém těle; už si však zvolila: je zcela oddána, zcela vydána, třebas jí hlas našeptává: „Vrať se zpět k radostem, které jsi opustila! Jsi krásná, najdeš milence, kteří tě obhájí, když tě rodiče vyhánějí...“
Markéta však už byla získána pro jiné radosti: „Vzpomeň si, chuděrko - mia poveretta,“ řekl jí prý Pán později, „jak ses po tragické smrti svého společníka vrátila v smutečních šatech k otci do Laviana, zaplavena slzami, zcela sklíčená žalem, tvář zbrázděnou bolestí... Vzpomeň si, jak tě hrubě přijal otec, poštvaný tvou macechou... Nevěděla jsi, kam se máš obrátit, byla jsi bezradná, bezmocná. Tak jsi seděla pod fíkovníkem v zahradě a pokorně jsi ke mně volala. úpěnlivě jsi prosila, abych já ti byl napříště vším, učitelem a otcem, ženichem a milencem. Tenkrát se starý had chopil příležitosti, aby tě přemluvil, že tvoje krásné tělo, tvoje svěží mládí i zahanbující zapuzení jsou dostatečné důvody, aby ses znovu vrhla do náruče neřesti; a lichotil ti, že všude, kam bys šla, najdeš společníky a obdivovatele. Avšak já, který obnovuji každou vnitřní krásu a planu láskou k oné kráse, kterou jsi znesvětila, jsem ti vnukl, abys šla do Cortony a podřídila se mým Menším bratřím...“
Zdvihla se a opustila zahradu, tentokrát navždy. Vydala se na cestu do Cortony a malého chlapce táhla za sebou. Vnitřní krása, kterou miluje její Bůh, může znovu rozkvést teprve pak, až osudná druhá krása, která ji uvrhla do viny, bude zničena. A hned je rozhodnuta rozdrtit ji. Tento boj na život a na smrt, který vede žena proti svému slabému tělu, představuje téměř výlučné téma tohoto příběhu; a rozumu nahání hrůzu. Markéta však už nepodléhá vládě rozumu. Je hříšnice, která nemá nic jiného než svůj hřích a svou lásku, která nevidí už nic, co leží za hranicemi vytyčenými požadavky této lásky. Zničit svou krásu, stát se svým vlastním katem, aby vyhověla požadavkům ukřižovaného Boha - mohla si vymyslet něco nesmyslnějšího? Co jí záleží na tom, zdá-li se druhým způsob jejího jednání bláznovstvím! Pro ni má význam jen to, co ona poznává jako správné. A to správné, co jí nad slunce jasnější stojí před očima, je, že musí přemoci toto tělo toužící po rozkoši, tělo, které ji dělí od jejího trním korunovaného Pána, jehož ruce a nohy jsou probodeny a jehož bok je otevřen. Pro Markétu je správné, pustit se do toho hned, teď, dokud ještě dýchá. A tak chvátá po cestě do Cortony, za ruku vleče své vyčerpané dítě, syna svého hříchu, který už je zasvěcen Izákově obětní hranici.
V tomto ohledu bude pohoršením pro svět, a snad i pro nás, tak jako jím byl Kristus, a tak jako by jím byl ještě i dnes jeho kříž, kdyby se už naším očím nenabízel pozlacený, zářící a triumfující, ale ve své nahé skutečnosti: hodný opovržení, potřísněný krví.
Markéta už nemá nic jiného, co by ukazovala, než tento osten těla: to, co dělala ve svém mládí plném rozkoše a obtíženém vinou, co nemůže vrátit zpět, a ten dusivý strach - a svého Boha, který je přítomný a může ji z toho uzdravit.
(pokračování)