Matějka, Pacifik OFMCap.

            Všichni asi znáte klasickou situaci, když do farnosti přijde nový farář sympatizující s nějakou spiritualitou. Dříve nebo později začne obvykle nenápadné přetahování věřících pomocí emotivních kázání o přednostech „nového“ hnutí, z čehož vyplývá, že všechno, čím lidé žili doposud, byla marnost nad marnost. Mladá generace je celá nadšená z těch novot, zatímco staří „hynou na úbytě“.

            Měl jsem letos možnost zakusit dne 28. 4. 2001 něco zvláštního, co se trochu vymyká tomuto pravidlu. Byl jsem přítomen setkání věřících a sympatizantů různých hnutí s ženou, která již 58 let úspěšně hlásá evangelium do celého světa. Tou ženou je Chiara Lubichová. Mnozí se jistě v této fázi zarazí a řeknou si: „Zase fokolaríni, ti jsou snad všude!“ Ujišťuji tedy milé čtenáře, že nejsem fokolarín, i když mi toto hnutí není protivné. Mluvím nyní jako františkán-kapucín, který se s bolestí zamýšlí nad světem kolem sebe.

            Dříve než přejdu k vlastnímu tématu, které mám na mysli, vrátím se ještě krátce k výše uvedenému setkání, které neslo jako podtitul: „Nová evangelizace pro nové tisíciletí.“ Byl jsem tam přítomen jako nezúčastněný host a pozorovatel. Mohu si tedy dovolit hovořit s odstupem z této pozice. Velmi příjemně mne překvapila skutečnost, že se nejednalo o jakousi přehlídku úspěchů hnutí, které by kromě sama sebe nevidělo nic než jen nevěřící. Naopak, zcela cíleně se dostali ke slovu představitelé mnoha jiných nových hnutí, které se pokoušejí o totéž. Po uvítacím projevu kardinála Miloslava Vlka a následném tématickém zamyšlení biskupa Františka Radkovského začali jeden po druhém vystupovat představitelé hnutí modlitby maminek, Schönstattského hnutí, komunity S. Egidio, hnutí Emmanuel, hnutí Chemin Neuf, hnutí charismatické obnovy a ještě další, kteří se už vzhledem k časovému skluzu nedostali ke slovu, včetně představitelů nekatolických hnutí a nevěřících sympatizantů, kteří rovněž byli přítomni. Přemýšlel jsem čím to je, že se tito všichni dokážou spojit a domluvit se, když na poli farnosti, kde jsou často na sebe „jako psi“, se to někdy může zdát nedosažitelným snem! Když na tomto místě zcela pominu překrásnou promluvu zakladatelky Díla Mariina (jak se fokolare také říká) Chiary Lubichové, kvůli které se všichni sešli, musím ocenit, že jako řeholník jsem z nabité Paegas Arény odešel hluboce povzbuzen a příjemně naladěn myšlenkou, že vzájemná evangelní láska je v posledku přece jen posvátným dědictvím všech církevních hnutí a že snad přece budeme schopni vidět Ježíše úplně ve všech lidech s vědomím, že on nezemřel za katolíky, ale úplně za všechny.

            Dovolím se nyní vrátit k myšlence, kterou jsem tuto úvahu začal. Co asi má udělat kněz, který přijde do farnosti, kde je už silně přítomna spiritualita, jež mu není vlastní? Je možná spolupráce? Z vlastní zkušenosti musím říci, že ano. Zažil jsem farnost, ne příliš velkou, kde o vzdělávání farníků pečovali dominikánští terciáři, o ministranty a o nástěnky se staral salesiánský spolupracovník, farní sbor byl plný fokolarínů, mariánské pobožnosti organizovala Mariánská družina a kromě toho tam jistě bylo celá řada představitelů jiných spiritualit, kteří mé pozornosti unikali. Jediné, co tato farnost potřebovala, byl kněz, který všechny učil vzájemné úctě a spolupráci a sám v tom byl nejlepším příkladem. A v průběhu dlouhých let měla ta farnost štěstí, že se jí takových kněží skutečně dostávalo.

            Delší dobu se již zamýšlím nad tím, proč v mnoha našich komunitách prvního i sekulárního řádu stagnuje život. Všichni si stěžují na to, že mají příliš vysoký věkový průměr, že jsou zájmově roztříštěni, že jejich spolubratři a spolusestry jsou značně pasivní apod. Ještě příliš živá je tu minulost, kdy sekulární řád byl tak úzce provázán s prvním františkánským řádem, že byl na jedné straně jen jakýmsi jeho vnějším chapadlem pro rozšířený apoštolát a na straně druhé obcí příznivců a dobrodinců. Nyní jsme ve zcela jiné situaci. Sekulární řád je svébytnou organizací s vlastním vedením a životem.

            Zůstal zde však podivný relikt v podobě instituce duchovního asistenta v jednotlivých společenstvích sekulárního řádu. Sotva kdo dnes je totiž schopen přesně říci, kde jsou hranice kompetencí a úkolů mezi duchovním asistentem a formátorem společenství, případně i jeho ministrem. Jeden uhýbá druhému a navzájem tleskají tomu, kdo je aktivnější. V generálních konstitucích SFŘ čteme, že „hlavním úkolem asistenta je předávat františkánskou spiritualitu a spolupracovat na počáteční a trvalé formaci bratří a sester“. Problémů je ale hned několik. Zaprvé je tu ještě formátor společenství, který by teoreticky měl mít za úkol totéž. Za druhé je problémem skutečnost, že dle článku 88 Konstitucí SFŘ mají být duchovní asistenti pro svou službu vhodně motivováni a připraveni.  Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se tak někde dělo. Koneckonců je celkem s podivem, že spiritualitu společenství má zajišťovat člověk, který v něm nežije, ale je jen jakousi spojkou s prvním řádem. Za třetí i samo spojení s prvním řádem není samozřejmé, protože duchovním asistentem může být jmenován i člen TOR nebo františkánská řeholnice (čl. 89,4a). V krajním případě se jím může stát dokonce i diecézní duchovní nebo přímo člen SFŘ (čl. 89,4b). Pak nese odpovědnost příslušný vyšší představený, který ho najmenoval! Zdá se, že se nám to začíná pěkně zamotávat! Tato úvaha je spíše takovým přemítáním nahlas, avšak možná by si zasloužila nějakou solidní odezvu na některé z příštích kapitul SFŘ.

Druhá strana téhož problému se jmenuje odtržení života. Troufám si tvrdit, že jestliže první řád ztratí kontakt na druhý (tedy sestry klarisky [kapucínky]) a na sekulární řád, mrzačí svoji celistvost. Mám dojem, že jak jedni, tak i druzí trpí přílišnou izolovaností a skutečností, že problémy té druhé strany „mě nepálí“. Zdá se mi, že Sekulární františkánský řád, navzdory změně názvu a konstitucí, mnohde ještě stále zůstává v setrvačnosti zvyků doby minulé, kdy byl spíše pouhým „sdružením zbožných laiků – jednotlivců vedených františkány“. Je až s podivem, že při slavení františkánských slavností (např. Transitus sv. Františka) v našich kostelech není často o sekulárním řádu jako společenství slyšet, ba mnohdy se neobjeví ani na liturgii. A také opačně existuje někdy až pozoruhodný nezájem bratří, kteří nejsou duchovními asistenty, o společenství působící (či snad spíše existující) při jejich klášteře. Myslím, že i na této půdě lze hledat mnohé podněty k zamýšlení. Ideální by např. bylo, kdyby sekulární františkáni soustředěně zaštiťovali modlitbou důležitější akce (např. lidové misie) prvního řádu, nebo kdyby přímo spolupracovali s prvním řádem na jeho akcích (a samozřejmě i naopak). Je nás, myslím, příliš málo na to, abychom si mohli hrát na trosečníky. V jednotě je síla. Neužitečné je naříkat na to, že jsme příliš staří a že už toho mnoho nezmůžeme. Je třeba alespoň duchem zůstat mladí a systematicky vytvářet atmosféru, do které se mladý člověk nebude bát přijít. „Tomu, kdo má, bude přidáno“ a tomu, kdo se snaží, budou přidáni spolupracovníci. Předpokladem ale je, že od samého počátku začneme vnímat všechno své konání jako činnost celého společenství. Že druhé bude zajímat, co dělají ti ostatní, že se budeme jeden za druhého (ale současně i za celý svět) modlit, že se budeme vzájemně povzbuzovat a fandit si a možná dokonce, že se dokážeme vzdát činností nepodstatných a shodnout se na něčem smysluplném, co můžeme dělat jako společenství. Často se totiž stává, že někdo přijde s dobrou iniciativou, ale dostane jen vynadáno, že sóluje, protože ty ostatní to nezajímá. Nezašlapáváme někdy do země jiskry Ducha svatého? Zodpovíme si před Pánem to své sólování? Podstatnou výpovědí o charismatu sv. Františka je věta: „Pán mi daroval bratry“ (Odkaz 14). Mnozí konvertité, kteří našli víru v nových hnutích církve, říkají: „Zapůsobilo na mne to, že mají mezi sebou hezké vztahy, že jeden má na druhého čas, že jsou otevření pro dialog s cizím člověkem, že v jejich společenství vládne vzájemná láska.“

Kéž by to platilo i o našich společenstvích!

 Pacifik Matějka OFMCap.