Vyšly Františkánské prameny

Jáchym, Radim OFM

 Po dlouhých hubených létech duchovního postu máme konečně nové vydání Františkánských pramenů, a to hned ve dvou vydáních. Péčí Ctirada Václava Pospíšila OFM vyšel přetisk „římského“ vydání Františkánských pramenů I., vydaného r. 1982 v Křesťanské akademii-Velehrad, u nás nikdy veřejně nedostupného a dávno rozebraného (dále jen „vydání CVP“). Péčí Jiřího Bonaventury Štivara OFMCap. pak vyšel svazek 1 „Spisů sv. Františka a sv. Kláry“ (z avizovaných 4 svazků) v novém překladu Markéty Koronthályové podle posledního kritického latinského vydání FONTES FRANCISCANI z roku 1995 (díle jen „vydání JBŠ“).

 Aby se jejich čtenáři - a těmi by měli být všichni „přátelé svatého Františka“: nelze se hlásit k Františkovi a neznat jeho vlastní spisy a staré životopisy - mohli orientovat v této bohaté úrodě, bude patrně nejlépe ukázat na historii zrodu obou těchto českých překladů. Podrobněji odkazujeme na úvodní poznámky v obou nových vydáních.

 Když v pokoncilní době vyšla nová kritická vydání Františkových spisů a překlady do národních jazyků (u nás jsme měli již v sedmdesátých letech k dispozici německé a italské překlady), byla tu pochopitelná myšlenka vytvořit a dát františkánské rodině k dispozici i český překlad, které se ujal Jan Baptista Bárta OFM (nikoli Babtista) a se skupinou spolupracovníků především z řad františkánských bratří a sester pořídil postupně kompletní dílo ve čtyřech svazcích „samizdatu“ rozmnoženého na cyklostylu. To bylo převezeno do Říma a tam vydán I. díl v rozsahu tisíc stran; II. díl obsahující především prameny o sv. Kláře byl vydán až 1994.

 Tento překlad byl považován za provizorní podle zásady „lepší něco než nic“. Sám jsem do něj překládal spisy sv. Františka se snahou přizpůsobit text co nejvíce současnému jazyku (bez újmy věcné spolehlivosti) a s vědomím, že bude podroben kritické diskusi, k níž však v daných podmínkách nikdy nedošlo. Překlad také - kromě stručných úvodů - postrádal poznámkový aparát. Jeho nové vydání v současné době se opět řídí zásadou „lepší něco než nic“ v potřebě vyhovět volání po uspokojení požadavků zájemců; máme-li dnes „Institut františkánských studií“, je nemyslitelné, aby jeho účastníci neměli k dispozici Františkánské prameny!

 Přitom stále trvala myšlenka, úkol, požadavek nového kritického překladu Pramenů s důkladným poznámkovým aparátem, který by se přiblížil vynikajícím vydáním evropským (italské, francouzské, španělské, německé) - úkol neobyčejně obtížný pro naše „malé“ české poměry po čtyřiceti létech nemožnosti vychovat vlastní odborné pracovníky na odpovídající úrovni a vyžadující tým spolupracovníků.

 K tomuto novému vydání dalo podnět zmíněné nové kritické latinské vydání z roku 1995 a ujal se jej Bonaventura Štivar OFMCap.; takové vydání ovšem tu nemůže být „obratem ruky“, a proto zatím vychází nejdůležitější svazek 1 - Spisy Františka a Kláry, který budou postupně následovat 3 svazky životopisů. Již proto je důležité, že „zatím“ vychází i dosavadní nedokonalé „římské“ vydání. Jde o překlad zcela nový, ne o „vylepšení“ dosavadního překladu (o účelnosti tohoto zvoleného postupu by bylo možno diskutovat, ale jednou je skutečností). Měl jsem možnost podílet se na korektuře tohoto překladu, s uspokojením konstatuji, že naprostá většina mých připomínek byla přijata a do textu zapracována, proto předpokládám, že tak tomu bylo i v případě dalších recenzentů a výsledné dílo lze proto pokládat za relativně nejlepší, čeho bylo možno v dané situaci dosáhnout.

 Vydání CVP je proti „římskému“ vylepšeno pevnou vazbou, větším písmem, číslováním (o tom dále) a doplněním některých menších spisů (1. verze Listu věřícím a dodatky ze života a výroků bratří Ginepra a Jiljího). Značným nedostatkem je nepřehlednost tisícistránkového materiálu zahrnujícího desítky spisů - v obsahu úplně chybí Legenda tří druhů (str. 489 - snad poroto, že jí chybí titulní list a je „přilepena“ k Bonaventurově Legendě minor), ale také Zrcadlo dokonalosti (str. 575). Dále postrádám v obsahu uvedení jednotlivých Františkových spisů (vzhledem k různému pořadí v různých vydáních je zcela nutné!) i bližší rozčlenění obsahu některých dalších spisů (Celano, Kvítky). Přitom do tří stran věnovaných Obsahu by se toto doplnění pohodlně vešlo! Rovněž by bylo žádoucí orientační uvádění jednotlivých spisů v záhlaví stránek, jak je má např. vydání JBŠ a které by se při zvětšeném formátu a písmu aspoň drobnými literami dobře vešlo. To vše zhoršuje orientaci v knize a bude nutit pilnější použivatele k vlastním pracným úpravám, zatímco většina ostatních čtenářů bude patrně hodně bloudit. Sympatická je cena svazku Kč 520,-, poloviční proti srovnatelným knihám.

 U vydání JBŠ je nutné zmínit se o bohatých a vzhledem k účelu vydání vyčerpávajících úvodních poznámkách, jakož i věcných poznámkách pod čarou i odkazech, stejně jako o zhodnocení nepravých a tradovaných spisů, které každý uživatel musí uvítat s radostí. Většinu čtenářů asi překvapí netradiční (chronologické) pořadí spisů, kde ovšem je třeba respektovat zaměření vydavatele.

 Obě vydání mají podrobná číslování jednotlivých spisů, a to v obou odlišná. Poznamenávám hned, že v cizojazyčných překladech se rovněž setkáváme s různým číslováním (např. dvě různá italská vydání mají odlišná číslování, německá vydání opět jiná). Ve vydání CVP bylo „římské“ vydání doplněno průběžným marginálním číslováním (po okraji) jednotlivých odstavců celých Spisů (jak je použito i v překladu Františkánské prameny II.) podle italského vydání FONTI FRANCESCANE, Assisi 1977, jehož pořadí jednotlivých spisů v podstatě sleduje. Naproti tomu vydání JBŠ se pochopitelně drží latinského originálu FONTES FRANCISCANI 1995, podle kterého je přeloženo, a čísluje každý verš (větu) kapitol jednotlivých spisů. Obojí číslování má své výhody i nevýhody: číslování po verších umožňuje přesnější citaci, je však méně přehledné při vyhledávání, dolní indexy se hledají obtížněji, zvláště když text je doplněn i horními indexy poznámek a citací; průběžné citování odstavců v celých spisech umožňuje rychlou orientaci, je ovšem méně přesné při identifikaci určitého místa.

 Co říci na závěr? Rozhodně by bylo zásadně nesprávné dívat se na souběžné dvojí vydání Františkánských pramenů jako na zbytečné a konkurenční. Obojí je potřebné, obojí se doplňuje. V POUTNÍKU (i jinde) se budeme zřejmě setkávat s obojím překladem podle volby autorů a překladatelů příspěvků. Tak jako máme překlady Písma sv. liturgické (které se lépe přednášejí), rozjímavé a vědecké, stejně bychom měli chápat toto dvojí vydání Františkánských pramenů jako obohacení svého prožívání františkánství.

Radim Jáchym OFM