Františkáni a františkánky - „Nechci ti ho závidět...“

Koch, Hadrian W. OFM

 Dej mému smutku

 kousek místa

 Dej, ať můj smutek

 oddechu chvíli získá

 Rozum a rozvaha

 už špalír chystá

 však srdce

 překonat to musí

 dozajista

 Vera Lebert-Hinze,

 Kinder des Windes

 Když Alžběta Durynská dostala zprávu o úmrtí svého manžela Ludvíka - zemřel cestou na křížovou výpravu - bylo jí sotva 19 let, a bylo to 1226, v roce, kdy zemřel i svatý František. Její třetí dítě, Gertruda, právě spatřilo světlo světa. Do radosti ze šťastného porodu se beztak mísila bolest nad vzdáleným milovaným mužem. A teď ještě zpráva o jeho smrti. Jak nám uvádějí prameny, jako smyslů zbavená pádila po chodbách zámku, nepřístupná žádné útěše. „Mrtvá, bez života, bude teď pro mne každá světská radost a pocta,“ křičela prý Alžběta.

 Ženy z jejího okolí ji pochopí, třebas možná budou udiveny nezměrností jejího smutku. Její zpovědník prý ji dokonce v chladně zbožném cynismu upomínal na její „křesťanství“. Jako kdyby člověk mohl být křesťanem jen v průměrnosti citů a pocitů. Vášnivá láska dovoluje i vášnivou bolest. Extatický pocit štěstí zná propastný smutek. Radost a bolest jsou mezi sebou spojeny jako siamská dvojčata.

 To všechno většině z nás není cizí, a potud bychom také všechno chápali. To, co nás patrně zarazí, odehraje se teprve o několik týdnů později, když je Alžbětě předána schránka s tělesnými pozůstatky mrtvého Ludvíka. Mladá vdova se nám tu jeví jako proměněná:

 „Pane, děkuji ti, že mi ve svém milosrdenství dáváš  útěchu vroucně vytouženými ostatky mého manžela. Ty  víš, jak velmi jsem ho milovala. Nechci ti ho závidět...  Kdybych ho mohla opět mít, chtěla bych ho vyměnit za  celý svět, i kdybych s ním třeba musela jít žebrat.  Avšak proti tvé vůli - tys toho svědkem - bych ho nechtěla  vykoupit ani za cenu jediného vlasu. Odporoučím ti jeho  i sebe tvé vůli. Staň se s námi tvá vůle.“

 Je to jedna z mála Alžbětiných modliteb, které se nám zachovaly, opravdu svérázná, a přitom jako okno, které nám dává nahlédnout do její duše. Cítíme něco z proměny smutku. Šílenství, vzpoura proti osudu - ustoupila podrobení. Odpor - vděčnosti. Zadržování - propuštění. Alžběta ví, že my lidé jsme jeden druhému jen darem, nikdy ne vlastnictvím. Ví, že jsme si navzájem jen propůjčeni. Na určitou dobu jsme vzájemně pouhou výpůjčkou od Boha. Právo na druhého neexistuje. Jen Bůh má na nás lidi právo.

 V řeči naší doby vidím tento postoj smutku vyjádřen úvodní básní Very Lebert-Hinze.

Hadrian W. Koch OFM

Wege mit Franziskus 4/2000

Zeitschrift der Thüringischen Franziskaner Provinz

von der heiligen Elisabeth

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM

(Snímek mozaiky představující Alžbětu Durynskou je otištěn na 4. straně obálky)