Chiaretti, Giuseppe

 1. Buďte vítáni, bratři a sestry z celého světa! Námětem mého slova povzbuzení je František a Klára, dva mladí svatí pro dnešní mládež. Hned to vysvětlím, abych nebyl špatně pochopen. Je jasné, že povolání ke svatosti je povolání pro všechny a v každou hodinu dne, jak je tomu u dělníků na vinici v podobenství 20. hlavy Matoušova evangelia. I poslední hodina je dobrá, jak to poznal lotr ukřižovaný spolu s Kristem, který si dodal odvahu říci v poslední chvíli: „Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“, a Ježíš ho hned svatořečil, když mu řekl: „Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,42). Je tedy možné stát se svatými každou hodinu a za všech životních okolností. Probíhá proces blahořečení mladého zločince, který se jmenuje Jacques Fresh a byl popraven gilotinou v roce 1957, předtím se však obrátil k silné víře kromě jiného díky přímluvě Terezie od Dítěte Ježíše, mladé světice drahé mladým na celém světě.

 Rád bych vám však řekl ještě něco jiného: Je možné stát se svatým hlavně v mládí, protože radikální rozhodnutí jsou vlastní právě mladému věku, kdy tu ještě nejsou na překážku životní zvyklosti, zatížení bohatstvím, obava riskovat...; a srdce se dokáže zamilovat do krásných věcí, velkých ideálů, silných citů..., a umí být věrné, odvážné, velkomyslné.

 Potvrzení svého paradoxního tvrzení nacházím u dvou mladých svatých z Assisi, Františka a Kláry, jejichž spiritualita a svatost dosud nepřestala udivovat svět. Chtěl bych krátce o nich něco říci, neboť jsem si jistý, že i mezi vámi tu může být nějaký „František“ a nějaká „Klára“, kteří čekají jen na příležitost, aby vystoupili na rampu této hrdinské svatosti, k níž nás Svatý otec volá.

 2. František byl syn bohatého obchodníka látkami, který v Lyonu nakupoval hedvábné látky a prodával je šlechtickým rodinám. Byl ctižádostivý a proto se nechal naverbovat do císařského vojska, aby si tam vydobyl titul rytíře, který by mu umožnil politickou kariéru. Psal se rok 1205 a Františkovi bylo 24 let. Avšak Bůh, který s ním měl jiné plány, aspoň třikrát přímo zasáhl do jeho života:

 - Ve Spoletu, když v zimě 1205 byl František na výpravě do Apulie, těžce onemocněl, a uslyšel hlas: „Františku, komu je lépe sloužit: pánovi, nebo služebníkovi?“ „Pánovi,“ odpověděl František. „Vrať se do Assisi a tam ti bude řečeno, co máš udělat.“ František, zneklidněný a nemocný,se vrátil  domů: sbohem, sny o slávě! Spoleto byl jeho Damašek: hlas ho shodil s koně jeho pýchy. Doma ležela kniha evangelia: František ji dychtivě četl, začal chápat, že jsou tu jiné životní plány, a myslil na to, že by stálo za to zkusit je. Přátelé mu vystrojili hostinu a prohlásili ho „králem assiské mládeže“: byl to pokus dostat ho zpátky k prázdnému životu veselých společností.

 - V létě 1205 však zažil znovu silnou zkušenost: setkání s malomocnými, před kterými tenkrát všichni prchali jako před nakaženými morem. František, jak píše ve svém Odkaze, „prokazoval jim skutky milosrdenství“ tím, že jim sloužil a objímal je. „A když jsem od nich odcházel - vyznal - pak to, co se mi zdálo hořké, proměnilo se mi v sladkost pro duši i tělo. Potom jsem už dlouho neváhal a opustil jsem svět.“ Setkání s Kristem přítomným v malomocném změnilo radikálně jeho život; a při této příležitosti František objevil milosrdenství, které je nejsilnějším a nejhodnověrnějším znamením jeho křesťanské osobnosti.

 - Bylo však třeba ptát se, kterým směrem jít. Koncem 1205 ho oslovil ještě další hlas:  byl to hlas Ukřižovaného v malém kostelíku sv. Damiána, který mu řekl: „Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá!“ František se stal obnovitelem rozpadajících se kostelů: sv. Damiána, sv. Petra, Porciunkuly. Kristus však nemluvil o těchto kostelích z kamene.

 3. Po roce „hlasů“ s novým zaměřením života (a tento rok by bylo třeba zapsat zlatými písmeny do kronik církve) přišel rok radikálních rozhodnutí 1206.

 František vzal doslovně Ježíšovo slovo bohatému mladíkovi, který se ho ptal, co má dělat, aby se vydal na cestu jeho následování: „Jdi - řekl Ježíš - prodej to, co máš, a rozdej to chudým!“ František začal rozdávat balíky látek z otcova obchodu a vyvolal tím jeho hněv, takže ho dovlékl před biskupský soud. Při této příležitosti se František zřekl všeho svého majetku, ba svlékl i šaty, které měl na sobě, vrátil je zmatenému otci a prohlásil: „Až do dnešního dne jsem svým otcem nazýval Petra Bernardone, ale ode dneška budu moci zcela svobodně říkat: Otče náš, jenž jsi v nebi!“ Biskup mu prorockým gestem zakryl nahotu svým pláštěm, jako by naznačoval, že církev si bere na starost tohoto syna tak zvláštního, ale zároveň tak evangelního. To byla a je Františkova otevřená výzva maloměšťáckému náboženskému blahobytu, výzva městu a veřejnému mínění, výzva církvi samé, vzdálené evangelnímu radikalismu. František tímto způsobem viditelně vstoupil mezi vyděděné; oblekl si jejich oděv z hrubé látky, přepásaný provazem, a začal lidem na cestách hlásat pokání. Přijal za svůj „způsob života podle svatého evangelia“, který je bezvýhradným radikalismem, a šel dál než byl „způsob života římské církve“, jenž byl životem různého přizpůsobování. Tento nový vzor křesťanského života začal přitahovat i šlechtice a vzdělance, i ti si oblékali šat vyděděnců; a zařazovali se rovněž mezi „menores“, menší, to znamená vyděděné, kteří nic neznamenali, kdežto šlechtici, velmoži, bohatí byli „maiores“, větší. Nazvali se „menší bratři“, neboť se smísili s pokornými nejen slovy, ale skutky. Byli to lidé evangelia, které František začal posílat po dvou z krajiny do krajiny, aby hlásali chudým naději Ježíšova evangelia. „Pace e bene“, pokoj a dobro bylo jejich poselství, totiž „radostná zvěst“ vyslovená v krajním shrnutí - kérygmatu, řekli bychom dnes - slovy, která v Ježíšovi ohlašují náš pokoj (neboť slovo pokoj je první a poslední v evangeliu: zpívají je andělé u Betléma, přeje je Zmrtvýchvstalý ve večeřadle) a naše dobro, totiž Boží milost a lásku.

 To všechno je opravdu podivuhodné. V obtížných dobách, kdy se v tolika zápasech a soupeření stran rodí svobodná města, a tedy jiný model života a společnosti, Bůh probouzí svému lidu evangelizátory a svěřuje hlásání evangelia prostým laikům, kteří putují z krajiny do krajiny, žijí chudě, aby byli ve svém kázání hodnověrní, a dosvědčují, že to, co říkají, je dobré, radostí a prostotou svého života. To byla „nová evangelizace“ na prahu nového věku a v obtížném přechodu z feudální společnosti do společnosti svobodných měst.

 4. Nezdá se vám, že dnes je to stejné? Druhý vatikánský koncil k nám mluvil – a papež Jan Pavel II. nám to stále připomíná – o „nové evangelizaci“ dnes pro nevěřící a pohany naší doby ve chvíli, kdy s přechodem do nového tisíciletí se ohlašuje nová společnost a nová kultura, vyznačující se technologií, globalizací, migračními proudy, mnohokulturností, svobodou od každé vázanosti, subjektivizací... Je třeba znovu hlásat evangelium Ježíše Krista novou evangelizací: novou, jak říká papež, horlivostí evangelizátorů; novou metodami hlásání kosmopolitním lidem postrádajícím kulturu; novou jazykem a znameními hodnověrnosti, kterou má projevovat, počínaje vždy sugestivním zázrakem lásky.

 Je však třeba připravovat evangelizátory. Již papež Pavel VI. napsal: „Dnešní člověk raději naslouchá svědkům než učitelům, a učitelům naslouchá jen tehdy, jsou-li zároveň i svědky“ (Evangelii nuntiandi 41). Jan Pavel II. říká, že evangelizace světa je teprve v začátcích (Redemptoris missio - dále RM 30), ba dokonce že „Bůh připravuje evangeliu nové jaro“ (RM 86). V tomto radikálním dobrodružství Ducha „pravý misionář je světec“ (RM 90). Každý křesťan je misionářem mocí křtu (RM 71): má moc říci „Zde jsem, Pane, jsem připraven! Pošli mě!“ (RM 79) tam, kde je třeba zápalu a odvahy mladých a radikální lásky svědků.

 5. Drahá mládeži, říkám-li vám, že dnes je čas, abyste vyšli ven z krunýře vlastních zdánlivých jistot a řekli i vy Pánu tak, jako František z Assisi: „Zde jsem, Pane, jsem připraven! Pošli mě!“, pak si myslím, že správně vykládám znamení doby. Nemluvil jsem samozřejmě jen k chlapcům, ale i k dívkám, tak jako se to stalo Kláře z Assisi, povolané, aby byla duchovní podporou díla evangelizace. Také Klára je mladá: krásná, okouzlující, ze šlechtické a bohaté rodiny, vytoužená nevěsta celého houfu nápadníků. Osmnáctiletá přijímá v katedrále z rukou biskupa olivovou ratolest, a pak v noci projde „brankou smrti“ a uteče do Porciunkuly, kde ji očekávají František a jeho bratři. František hned odstřihl Kláře krásnou kštici vlasů, oblekl ji do hrubé kutny a odvedl do kláštera řeholnic, aby předešel jejímu únosu příbuznými. Zpráva o tom vzbudila v městě rozruch: byla políčkem do tváře blahobytu křesťanů. Po Kláře však byla řada na její šestnáctileté sestře Anežce, nato na další sestře Beatrici a nakonec na mamince Hortuláně: celá rodina, která udělala cestu tolika jiným „chudým paním“, jež si také zvolily život evangelní radikálnosti v klauzuře a chudobě.

 6. Mezitím si nejvyšší autorita církve povšimla tohoto kvasu evangelní hodnověrnosti přicházejícího zdola, zevnitř křesťanského lidu, z jasného podnětu Ducha svatého. Když 1209 papež Inocenc III. přijal Františka a jeho druhy, zaručil se za toto hnutí nové evangelizace vyvolané mladým laikem, který nebyl teologem, spolu s dalšími laiky, kteří rovněž nebyli teologové ani pastýři, a dal jim souhlas kázat i v kostelích, jako Františkovi, který o velkém postu 1211 kázal v assiské katedrále, vždy v dokonalé poslušnosti a věrnosti církvi. Mezi tituly připisovanými Františkovi je také „vir catholicus et totus apostolicus“, muž katolický a zcela apoštolský, to znamená: křesťan plně pravověrný a dokonale věrný církvi.

 Milí mladí přátelé, o životě Františka a Kláry jsem vám chtěl říci jen těchto pár věcí, které by vám pomohly cítit se povoláni ke svatosti a misijnímu poslání pro novou evangelizaci naší doby. Proto jsem pokládal za důležité nabídnout vám zamyšlení, které by vás provázelo při vaší adoraci před Eucharistií, kterou František a Klára hluboce milovali jako svátost, v níž nacházíme „tělesně“ (což je Františkův výraz) živou a pravou přítomnost Ježíšovu.

Mons. Giuseppe Chiaretti, biskup perugijský

Promluva k mladým poutníkům z celého světa

při XV. světovém setkání mládeže v Perugii

VITA MINORUM 2/2001

z italštiny přeložil Radim Jáchym OFM