Matějka, Pacifik OFMCap.

            Rád bych zde trochu zavzpomínal na svůj pobyt ve Francii, kterým jsem toužil kromě prohloubení znalostí francouzštiny také trochu poznat pozoruhodnosti země a život tamějších kapucínů, jenž se o dost liší od toho, co jsme zvyklí vídat ve zbytku Evropy.

            Vlastní akce „A“ začala 25. srpna 2000. Již dlouho před tím jsem ale pociťoval cestovní horečku. Musel jsem totiž provést revizi veškerého svého šatníku a botníku, protože většina náležitostí hrozila v rámci kapucínské chudoby následujícího dne skončit se svou životností. Teď přede mnou leží hromada věcí, které bych si chtěl vzít s sebou a žalostně malá krosna, kterou mám k dispozici. Po několika hodinách rezignuji. Alba a několik dalších nezbytností musí zůstat doma. Hábit nezbývá než dát na sebe, i když je jasné, že pod tíhou krosny brzy začne praskat. První se urval rukáv.

            Dne 26. srpna v 7 hod. ráno odjíždím z Prahy. Po jedenácti hodinách cesty vlakem jsem ve Štrasburku. Cestou bylo úmorné vedro. I přes přísun tekutin jsem patrně dehydratován, třeští mi hlava. Na nádraží mi přijel naproti provinční ekonom br. Charles. Nemohl mne čekat na perónu, a tak už jsem měl strach, že mne nikdo nečeká. Venku jsme se však našli. Hábit sice neměl, ale myslím, že už mám čich na osoby duchovní. Před nasednutím do auta bylo nutné vykonat obřad vymetání popela, ale pak už jsme frčeli na předměstí. Br. Charles je původem z Německa, a tak mi nabízí k domluvě němčinu. Raději jsem ale odmítl, i když by to bylo jistě snadnější. Je mi jasné, že pokud se chci něčemu naučit, nesmím připustit jiný jazyk než francouzštinu.

            V klášteře mne přivítal br. laik, kuchař, který, jak jsem po chvíli zjistil, je zde současně kvardiánem. Po krátkém rozhovoru jdu spát, už toho dnes mám tak akorát dost. Zdejší rozhovory jsou totiž docela únavné, protože se obvykle konají v extrémně nepříznivých podmínkách. Buď je to u myčky, kde všechno tříská a syčí, nebo u stolu, kde se baví, pokud možno, osm lidí naráz. Nyní vidím, jak jsou věci relativní. V Praze jsem nadával, že kurz francouzštiny se konal v hluku při otevřením okně, teď za to chválím Pána.

            Po probuzení se začínám rozkoukávat po klášteře. Ranní modlitba se koná v presbytáři, protože kaple právě prochází rekonstrukcí. Po modlitbě zůstanou v kněžišti jen kněží a začíná se mše svatá, která je sice bez varhan, ale se zpěvem. Francouzi zřejmě zpívají rádi, protože i breviář byl zpívaný prakticky vždy, pokud jsme se sešli alespoň tři. Jejich vydání breviáře s tím počítá. Slabiky jsou podtržené, aby se snadněji podkládal nápěv. Existuje asi 40 univerzálních nápěvů, z nichž bratři většinou znají a užívají tak deset. Na oběd vytahuji první z lahví becherovky, které táhnu s sebou jako pozornost. úspěch „13. pramene zdraví“ je neomylný.

            V sídelním městě Štrasbursko-valonské provincie se seznamuji se situací. Tato provincie, která přesahuje několika kláštery až do Belgie, má ze tří francouzských patrně největší potíže s přežitím. Sladká Francie se totiž nachází na jihu a nikoli na severu. A tak v roce 2000 měla tato provincie celkem 77 bratří, z toho jen 4 s časnými sliby, novice žádné, postulanta jednoho.

            Po první noci ve svém spacáku (místní způsob stlaní mě nenadchnul) jsme si příští den vyhradil na seznámení se Štrasburkem. Venku usilovně prší. To je dobrá příležitost k tomu, abych zjistil, že jsem doma zapomněl větrovku. Můj průvodce, br. provinční sekretář, mi tedy zapůjčí svůj plášť, který před 50 lety určitě byl moderní. Opět se přesvědčují, jak je výhodné nosit hábit. Má totiž mnoho kapes, do kterých bezpečně ukládám oba slovníky, fotoaparát, doklady, jízdenky, průvodce apod. Prohlídka města je působivá. Všude je na štítech domů plno čápů. Tento pták je totiž ve znaku města Štrasburku. Při prohlídce historického centra se mi jistý černoch snaží vnutit „zadarmo“ různé cennosti, za které pak žádá finanční příspěvek na alkohol. S úctou se vypoklonkuji.

            Prohlídka města je velmi působivá. Nejmarkantnějším znakem starého města je slavná katedrála z let 1277-1439 s jedinou věží, která je zato 142 m vysoká. Můj průvodce mě šokuje svými znalostmi významu symboliky soch na portálech a pilířích katedrály. Kromě působivé scenérie pan pošetilých, kterým postupně dohasínají lampy a výraz obličeje se mění z ostentativně připitomělého v smutně zděšený v kontrastu k pannám moudrým, z nichž čiší cudná krása a stoický klid, mne zaujala zvláště dvojice soch nad portálem, z nichž jedna s očima převázanýma je alegorií synagogy a druhá, s vítězným křížem, korunou a kalichem je alegorií novozákonní církve. V tomto městě jsem také poprvé zaregistroval zvláštnost, které mne bude provázet po celé Francii. Místní orloje jsou totiž umístěny uvnitř katedrály, v některé z bočních kaplí. Štrasburský orloj kromě jiných důmyslných detailů zaujme tím, že části hodiny jsou symbolizovány postavičkami. Čtvrť je batole, půle je chlapec, tříčtvrť je dospělý muž a celá stařec. A to vše je ve stínu skvostné smrtky, která je se zvonečky stále v popředí.

            Při prohlídce města nelze rovněž přehlédnout krásné špalíčky postavené pochopitelně v době německé nadvlády. Kromě centra jsou umístěny zvláště na umělém ostrově, kolem kterého po kanálech řeky Illu jezdí parníčky. Ironií osudu se tato typicky německá čtvrť města nazývá „Malá Francie“! Za povšimnutí stojí zvláště typické hansovní domy s četnými vikýři ve střechách, pod kterými se ve velkém skladovala sůl.

            Město má také svou katolickou univerzitu. Ta je však zcela ve stínu nově vybudovaných velkoryse pojatých hypermoderních mezinárodních institucí: je zde na umělém ostrově palác Rady Evropy, Evropský parlament a Palác lidských práv.

            Jak jsem již naznačil, město je dvojjazyčné a je třeba dát si pozor na jazyk. I sám název města se dá vyslovit dvojím způsobem (oba správně) podle toho, zda dotyčný tíhne spíše k němčině nebo k čisté francouzštině. Splést se není radno.

            Pozdě odpoledne se stihnu ještě setkat s místními obyvateli původem z Madagaskaru, kteří se tu vždy jednou za měsíc sejdou, aby si zazpívali madagaskarské písně a uvařili několik tradičních dobrot. Rytmus jejich hudby je nenapodobitelný. Po prodloužené čtvrthodině mi ale začnou připadat všechny písně stejné, a tak jdu pro tlumok a odjíždím vlakem do Paříže.

            Sekretář předtím telefonuje spolubratřím a oznamuje, že br. Pacifik „vystupuje vzhůru“ do Paříže! Do Paříže se totiž vždy „vystupuje“ neboť je „pupkem“ Francie. „Francie, to je Paříž, a zbytek je venkov“ (provincie). Žádný Pařížan by za nic na světě nešel pracovat a natož pak bydlet jinam než do Paříže. Pokládají ji za to nejlepší, co lze ve Francii najít. Toto poznání mne však čekalo až v následujících dnech. Nyní jsem seděl ve vlaku a pozoroval zvláštnosti krajiny. Jestliže jsem v Holandsku utrpěl šok, když mi zaoceánská loď plula po mostě nad hlavou, zatímco já ji podjížděl tunelem, tak zde naopak spatřuji, jak do tunelu míří lodě a podplouvají pod horským hřebenem. Je to poblíž města Sarrebourg. S úlevou konstatuji, že Francie není Německo. Zatímco v Německu průvodčí kontroloval jízdenky každé půl hodiny, zde se mi jeden den podařilo cestovat 14 hodin, aniž by se průvodčí byť jen objevil. Pomalu si zvykám na skutečnost, že zde mají katedrálu v kdejaké větší vesnici. V Nancy napochodovala do plně obsazeného vagónu sebevědomá paní z Maroka či Tunisu, kterých je tu plno, a vedle pána naproti mně na „čtyřce“ usadila dvě ze svých čtyř malých dětí. Pán zbaběle vyklidil pozice a já, když jsem viděl, že zbývající dvě děti hodlají poskakovat i po mně, jsem vzápětí učinil totéž. Vřískající masa dětí se rozlézala všemi směry, maminka je však zvládala zcela nevzrušeně. Nedaleko před Paříží jsme ještě přejížděli po moderním železném mostě, který byl postaven na starobylém mostě kamenném. To už jsem ale spíše věnoval pozornost myšlenkám, jak v tom veleměstě s 2,5 miliónem obyvatel najdu náš klášter. Protože jsem však byl důkladně instruován, doptal jsem se již po 20 minutách bloudění.

 Pacifik Matějka OFMCap.