Mauriac, François

Francois Mauriac

Markéta z Cortony

6. Markétina cesta

 Dámy Moscari přijaly tuto Magdalénu a její dítě do domu a představily ji bratru Rinaldovi z Castiglione, provinciálovi z Arezza, kterému podléhal konvent v Cortoně. Kajícnici dostal do péče bratr Giunta Bevegnati.

 Nemělo to však jít bez velkých obtíží. Tato příliš krásná tvář, která již zahnala na útěk fortnýře a kvardiána z Celle, polekala i Menší bratry z Cortony. Třebaže Markéta od prvého dne vedla plánovitou válku se svým tělem a její kající cvičení uváděla město v údiv, nevěřili, že by tak krásné stvoření mohlo na delší dobu osvědčit svou vytrvalost a zůstat vzdálené od světa. Toto tělo, kterému byla odpírána potrava, které bylo rozerváno kajícím pásem a důtkami a na které Markéta stále znovu volala: „Tys mne přemohlo, teď já přemohu tebe!“ - nedopřávalo klidu jejich nedůvěře.

 Bratr Giunta Bevegnati přiznává, že ji nechal čekat několik let, než jí dopřál radost, aby mohla být oblečena do hábitu františkánského Třetího řádu. Ničivá zuřivost, s kterou Markéta sama se sebou zacházela, byla jen posilována odporem platícím kráse, s níž se nedokázalo vypořádat ani to nejhorší zacházení. Kdyby se bratři ještě déle zdráhali přijmout do Třetího řádu tuto ženu, která si ostříhala vlasy, oblékala se do hadrů a pomazávala si tvář sazemi, a která se jim i při tomto znetvoření jevila ušlechtilá - jak daleko by snad ještě hnala trýznění svého ubohého těla? Avšak i potom, co (zřejmě v roce 1276) z ruky bratra Rinalda z Castiglione přijala kutnu, nebrzdila se v této posvátné nenávisti, která v mnohých rysech vzbuzuje hrůzu a udělala z ní už tenkrát nemocnou, ba neduživou ženu.

 S toužebně vyprošenou obláčkou začíná pro Markétu další fáze, která však není méně krvavá než ta první. Od nynějšku měl být celý její život pouze jediným výkřikem lásky, voláním mezi dvěma vytrženími, neboť její Pán a Bůh k ní mluvil téměř denně a celá Cortona s napětím sledovala tento ohnivý dialog.

 Až dosud žila v ústraní u svých ochránkyň. Aby jim nebyla na obtíž, starala se o šestinedělky a nosila jejich děti ke křtu. V roce 1277 dostala od dam Moscari celu mimo jejich dům, avšak nedaleko od něj, kde mohla žít více sama pro sebe; snad stála tam, kde byl později postaven klášter poverelly. Bylo to v tomto roce, že když se jednou modlila před malým křížem, uctívaným v kostele Menších bratří, který dnes je v kostele Santa Margherita v Cortoně, poprvé zaslechla Pánův hlas: „Co chceš, moje chuděrko (v latinském textu: paupercula)?“ A Markéta bez váhání odpověděla: „Já nic nehledám, nechci nic než tebe!“

 Protože bratr Giunta nedodržuje časový sled a neuvádí ani datum - jen svátek světce, který se právě slavil - a kromě toho vypráví tutéž epizodu víckrát, dřív než budeme pokračovat, pokusíme se určit několik záchytných bodů.

 Mezi léty 1277 a 1286 Markéta, jak se zdá, zaměnila svou službu u šestinedělek za službu chudým, kterým zasvětila všechny síly, které jí kající život ještě ponechal V domě patricijky jménem Diabelly, s níž se spřátelila, založila špitál, který byl 1286 otevřen jako nemocnice Santa Maria della Misericordia. Bratr Giunta ujišťuje, že Markéta obětovala na jeho založení všechen svůj movitý i nemovitý majetek, aniž by si pro sebe ponechala to nejmenší. Což však nebyla už smrtí svého milence zbavena všech prostředků a nevydala se zcela pro chudé?

 Připojilo se k ní bratrstvo mužů a žen, které nepochybně zachovávalo řeholi Třetího řádu. Pomáhalo i vězňům, které by město nechalo umřít hladem, kdyby jim zbožní lidé nepřinášeli jídlo. Stanovy tohoto bratrstva byly určeny písemně 4. listopadu 1286 v kostele sv. Ondřeje. V jeho čele stál prior, jemu pomáhalo šest rektorů a šest rádců. Vykonávali svůj úřad po šest měsíců a určovali své nástupce. Markétiným společnicím říkali poverelle - chudačky.

 Markéta zemřela v roce 1297 na Mont\'Egidio (hoře sv. Jiljí) v poslední cele na úpatí hradu, který jí byl ve snu ukázán. Věděla, že Bůh ji chtěl mít tam. Její poslední příbytek se však měl stát předmětem bolestných roztržek s těmi, jimž byla zavázána poslušností.

 Byli bychom rádi, kdybychom mohli seřadit mystické zážitky a události tohoto života, které nám bratr Giunta předává téměř bez ladu a skladu. Přitom bychom byli v silném pokušení postupovat podle zákonů, které platí pro cestu nazírání. Tak bychom viděli Markétu vystupovat od cesty očistné k nazírání a nakonec k duchovnímu sňatku. A opravdu lze poznat, že dával světici stále rostoucí míru milosti. Tak první slovo, kterým ji Kristus oslovil, označovalo by konec stupně očišťování; a s vytržením, v němž ji Pán nazývá svou dcerou, vstoupila by do stadia nazírání. Poslední léta nám ji konečně přes strašné zkoušky ukazují tak dalece ponořenou do Boha, jak jen žijící tvor může být. Zdá se, že dosáhla onoho nevyslovitelného bezprostředního sjednocení, aniž by prošla „intelektuálními viděními“, které popisuje sv. Terezie.

 Zkoumáme-li však historii jejího života, jak ji sepsal bratr Giunta, trochu blíže, pak by nám přišlo přísné dělení zachovaných epizod zcela svévolné. Markéta se od prvého dne zcela a plně oddala, a až do posledního okamžiku točí se její život ve víru lásky kolem Ukřižovaného, v nenávisti k sobě, která jde až k zuřivosti, v stále se opakující úzkosti, že jí nebylo odpuštěno. Už cestou z Celle do Cortony dosáhla Markéta stupně lásky, který nemůže být překročen. Z druhé strany však až do roku její smrti Pán nikdy nedosáhl, že by po delší dobu v této duši rozjitřené láskou a úzkostí vládl úplný klid. Možná že tedy zmatené líčení, které by bylo možné bratru Giuntovi vyčítat, odzrcadluje život světice věrněji, než by to chtělo udělat zvenčí vnucené uspořádání, vybudované podle tradičních pravidel mystického vzestupu.

 Nemůže být řeči o vedení, je-li vedená mystičkou ponořenou do Boha a vůdce pouze prostý, řádný řeholník bez jakékoli osobní zkušenosti v mystických tajemstvích. Takový sv. Jan od Kříže, který znal ty nejvznešenější stavy duše, dokázal by mluvit jako vůdce i ke kajícnicím, které v mystickém životě pokročily daleko. Cítíme však, že bratr Giunta Bevegnati stojí s obdivem a současně bezradně před touto ohnivou duší. Nepochybně se mu podaří zadržet v poslední chvíli Markétu od četných umrtvování, která si sama vymyslela. Odvážil se jí zakázat skutky pokání, které by vzbudily příliš velký rozruch. Avšak téměř vždy šel on za ní, ať už by šla kamkoli, veden jedině obavou, že by mu jinak vyklouzla; neboť ona patřila Menším bratřím a bylo třeba udržet živou, když ji chtěli mít mrtvou. Řád si žárlivě chrání svou budoucí relikvii. Zatím je velkou úlohou bratra Giunty sbírat Boží slova, která vnímá jeho kajícnice, třídit je, dávat jim určité zabarvení...

 Při takovém životě zcela ztraceném v Bohu nás bude sotva rušit, že se bratr Giunta příliš nestará o časové dělení. Nazírání ruší představu o čase. Markéta dýchala ve věčném teď oné přítomnosti, která ji uváděla ve vytržení. Ani líčení soudobého prostředí by neprohloubilo naše pochopení pro ni. Naše věc by určitě nezískala, kdybychom se rozhodli pro Janov místo Benátek anebo pro Florencii místo Sieny. Markéta je současnicí Kristovou, tak jako by jím byl i mystik naší doby.

 Ať bude žít v kterémkoli období dějin, pro nazírajícího je to vždy stejné setkání, stejné sjednocení, tentýž Boží požadavek a totéž milující úsilí okouzleného tvora. Markétiny rozhovory s Kristem, výšiny a hlubiny její lásky by o století dříve či o šest věků později byly tytéž. A kolem tohoto dialogu mezi tvorem a Tvůrcem zuří stejný lidský spor, tentýž temný boj, který jde ze staletí do staletí, vybičován týmiž vášněmi.

(pokračování)