Říský, Bernard OFM

Jak jsem přišel k povolání

Srpen r. 1936 byl horký. Rodinná rada rozhodla, že se podíváme o dovolené do Plzně, kde otec před první světovou válkou pracoval jako krejčovský tovaryš.

Cestou vlakem nás otec upozornil na zajímavé městečko, rozložené na protilehlém svahu. „Podívejte se – řekl – český betlém“, a nádraží neslo jeho jméno: Hořovice.

V Plzni jsem strádal. Byl jsem venkovský kluk. Když v primě nás třídní uvítal zákazem chodit do školy v trenýrkách a bosky, pokládal jsem to za nespravedlnost. Tu křivdu nám mělo osladit vykání od profesorů.

V Plzni jsem musel být slušně oblečený a obutý. Otec nás zavedl do kostela k františkánům, kam chodíval, když v Plzni pracoval. V kostele byl sice chládek, ale přímo zjevením byl pro mne mnich, označený jako františkán, který chodil po kostele bos! Hned jsem řekl Pánu: „Já bych chtěl být taky františkánem, abych mohl chodit v kostele bos!“ A tak to začalo.

Pán mi vždycky splnil každé mé přání. Jednou jsme šli procesím z Přerova nad Labem do Staré Boleslavi a v Toušeni u kapličky jsem uviděl ministranty v komžích a rochetách s kvadrátkem na hlavě. Vypadali jako miniaturní redemptoristi. Řekl jsem hned Pánu, že bych chtěl být taky ministrantem, abych mohl nosit takový kvadrátek na hlavě. Pán mě sice nechal nějaký rok čekat, než jsem si ho mohl nasadit na hlavu, abych poznal, že to není nic moc – protože člověk musí chodit vážně, aby ho neztratil. A tak jsem neměl důvod stát se redemptoristou.

S těmi františkány to bylo vážnější. Za dva měsíce jsme se stěhovali do Hořovic. Bydleli jsme na náměstí, pár metrů od františkánského kostela. V neděli mi máma řekla: „Jdi ministrovat. Řekni, že to umíš!“ Tak jsem šel a stal se nedělním dobrovolným ministrantem. Bratřím – byli to tři stařečci – jsem nepřekážel. Superiorem – jak jsme mu říkali – byl P. Felix Veselý, ale ani štěstí ani veselí jsem u něj neviděl. Byl důstojně vážný a zemřel v roce 1950 v nemocnici, takže unikl centralizaci.