Mlčoch, Lubomír OFS

Před deseti lety, krátce po nabytí svobody a právě po dokončení hotelu Diplomat, u něhož začínají a končí cesty k letišti Praha-Ruzyně, se zde konala konference UNIAPAC, což je mezinárodní asociace křesťanských podnikatelů a manažerů. Otec biskup František Radkovský v hotelu - nevídáno, neslýcháno - sloužil mši svatou a kázal na čtení z Písma o rozmnožování svěřených hřiven. Jedním z nejvýše postavených hostů byl Michel Camdessus, tehdy - a ještě donedávna prezident Mezinárodního měnového fondu, Francouz , finančník a - křesťan. Jako ekonom sotva založeného katolického družstva Concordia jsem byl pozván - velkoryse a štědře, bez jakéhokoli poplatku. Z této události mi nejvíce v paměti utkvěla vedle - pro mne - prvních zpráv od Slovinců a Chorvatů, že chtějí rozdělit Jugoslávii -  prorocká slova Michela Camdessuse. Řekl tehdy, že po rozpadu sovětského bloku a bipolárního světa lze očekávat objevení se nové  fronty nepřátelství - mezi evropskou a americkou křesťanskou civilizací na straně jedné  a islámským světem na straně druhé. Po projevech v plénu jsme se rozdělili do skupinek podle jazyků a já se pokoušel svou chabou franštinou mým štědrým mecenášům naočkovat otázku, zda by nebylo lépe pořádat konferenci v nějakém levnějším hotelu (káva v Diplomatu už tehdy stála asi 90 Kčs) a ušetřené peníze věnovat pro potřeby chudých. Jako argument jsem použil smutné konstatování, že ve dvou domovech důchodců v těsném sousedství hotelu už v neděli odpoledne schází čisté povlečení a řada starých lidí tak čeká v nedůstojných podmínkách na pondělní ráno… Asi jsem se na takový úmysl málo modlil, anebo byl můj návrh trochu ne-diplomatický, zkrátka nedostalo se mi pochopení, a jeden z Francouzských bratří-podnikatelů, se na mne očividně rozzlobil. Vytkl mi, že neposlouchám svého biskupa,  který přece kázal o  potřebě rozmnožování hřiven! Bylo mi smutno na duši - jednak že jsem byl asi pochopen jako nevděčník, a hlavně - nechtěl jsem být neposlušný vůči biskupovi…  

  

    Uplynulo deset let. Týden po teroristickém útoku na Newyorské Obchodní Centrum jsme v Praze měli návštěvu našich přátel Williamsonových z Walesu. Jako důchodci z nižší střední vrstvy si v Praze - vzhledem ke kursu našich měn - připadali skoro jako boháči. Ačkoli doma žijí Byron a Iona velice skromně, tady chtěli udělat grandy a pozvali mne a mou ženu na večeři. Když jsem zjistil, že hlavní jídlo v restauraci, kterou Byron hrdě vybral, stojí kolem 450 Kč, nápad jsem mu rozmluvil (nebránil se: chtěl „hýřit“ jen kvůli nám, výročí našeho sňatku se mu zdálo odůvodňovat „výjimku z pravidla“). Vedl jsem pak naši čtveřici do méně honosných ulic za fakultou a náhodně vybral podnik cenově přijatelný pro českého františkána z vyšší střední třídy. K našemu úžasu se ukázalo, že jde o afgánskou restauraci, a za titulem Mgr. u šéfa podniku už pak mi nedalo velkou práci odhalit někdejšího studenta žurnalistiky… Pan vrchní byl v těchto dnech nejistý, rozpačitý, snad i ustrašený: co mohl očekávat od svých hostů v těchto dnech Afgánec? S Byronem jsme se nepotřebovali domlouvat, jak s přistěhovalcem ze vzdálené země jednat, a v jeho očích jsme při loučení rozpoznávali vděčnost. Poznal, že v něm nevidíme nepřítele, a to se mu zdálo, že není málo…  

    

        Málem bych zapomněl, že Byron a Iona přijeli do Prahy na svatbu naší mladší dcery. Církevní sbor vybral jako úvodní zpěv známou vánoční píseň „Adeste, fideles…“ v českém překladu, snad proto, aby byl nápěv známý i těm svatebčanům, kteří do kostela nechodí, aby se mohli přidat k nám, „zástupům věrných“. Nad českým sborem se vznášel nádherný hlas Byronův jako hlas sólisty a vůbec nevadilo, že zní v jazyce neznámém, taková radost z Ježíše zrozeného, Krále andělského, v tom hlase mohl každý slyšet… Byron a Iona ze své penze „sponzorují“ dívenku v Indočíně, studenta teologie v Africe a léčbu drogově závislého mladého Angličana.  

     Náš Otec sv. František se spolu s jedenácti bratry, jejichž volbu ponechal na dítěti v přístavu, vydal - někdy před 780 lety - na misii do zemí mohamedánských. „Křížovou výpravu“ křesťanskému světu své doby nerozmlouval: jen používal „jiných zbraní“. Zdá se, že si svou odvahou a silou své víry dokázal získat autoritu obou válčících stran – František zvítězil láskou. I po těch skoro osmi stoletích se zdá, že jeho „křížová výprava“ byla úspěšnější než ta, která vešla do učebnic dějepisu, ba vlastně, že jen ona byla úspěšná…   

    Nejsem znalec islámu. Říká se, že je to mírumilovné náboženství. Hlásí se k Bohu Abrahámovu a Izákovu - jako Židé - a snad uznávají Ježíše - aspoň za jednoho z Proroků, a s ním i jeho Matku. Světovými médii proběhla modlitba nalezená v autě jednoho ze sebevrahů a vrahů teroristického útoku v Americe. Modlitba je to hluboká a mohla by posloužit v nezměněné podobě každému z nás, pokud bychom se dostali do blízkosti očekávání své smrti. To je na ní to nejstrašnější: že zní jako volání k Bohu, který jako by chtěl žádat po člověku nejen oběť nejvyšší - jeho vlastní život - ale i oběť nevinných obětí, „nevěřících“. Bůh teroristů je docela jiným bohem: Bůh Ježíšův - Otec nebeský - nás žádá, abychom milovali i své nepřátele - jen tak budeme jeho syny a tedy i dědici nebeského království. František, blahé paměti, byl hotov nasadit pro svého Pána i svůj život - dokonce po tom z celé duše toužil, jako už předtím jeho bratři - mučedníci  maročtí. Svůj život obětovali: ale ne životy jiných!

     Ale Pán si tehdy nežádal Františkův život. Bylo to už po návratu z misie mezi mohamedány, co slavil náš milý Otec Vánoce v Grecciu, a jeho srdce tehdy jásalo nevýslovnou radostí a současně lkalo s nevýslovným soucitem nad strádáním, chladem a chudobou Dítěte a jeho Matky. Letošní Vánoce zastihnou statisíce - možná i miliony - matek i s jejich dětmi v utečeneckých táborech v různých částech světa - pro některé se nenajde ani tam místa. Pro stovky a stovky rodin ve Spojených státech amerických budou letošní Vánoce zahaleny závojem slz při vzpomínce na ty nejbližší, kteří tak nečekaně a tak tragicky zahynuli. Pán bude s nimi se všemi a nebude se ptát, jaké jsou národnosti ani jakého náboženského vyznání. Františkán Jacapone da Todi je znám svým zpěvem o Matce bolesti „Stabat Mater dolorosa“, a Marie, naše nebeská Matka jistě lká nad všemi těmi trpícími dětmi. Ale o svátcích vánočních je všechno toto utrpení, zmar a smrt překryto zpěvem Jacopone da Todiho „Stabat Mater speciosa“:  

     Stála matka sličná,

       plná radosti, podle jeslí,

       v nichž ležel maličký.

        Ona se radovala a smála,

         jásala, vidouc

         zrození slavného dítěte.

          Učiň, abych se s ní radoval,

           s Ježíškem obcoval,

           dokud budu žíti.

 

 

Sláva Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle! Andělé nám při příležitosti narození Syna Božího zvěstovali, že přes všechno to, co zažíváme, má v nás Bůh zalíbení.

Lubomír Mlčoch OFS

Text pod obrázek:

 …A porodila dítě, chlapce, toho, který má vládnout všem národům železným prutem (Zj12,5a)