Egger, Gottfried OFM

 Padova, staré historické město v severní Itálii, se stala světoznámou svatým Antonínem, v Itálii obecně označovaným jako „il Santo“, „ten svatý“. Padova je však také městem jiného františkánského světce, který stejně jako sv. Antonín odtud nepocházel, avšak téměř po celý svůj život tam působil. Je to Chorvat Leopold Mandić, světec z kapucínského řádu, který dal své ucho do služby Božímu smíření a odpuštění. V tomto charismatickém zpovědníku se město Padova proslavilo dalším františkánským svatým.

 Leopold Mandić se narodil 12. května 1866 v Herzegnovi (italsky Castelnuovo) v boce Kotorské v Dalmácii. Tehdy patřil tento pruh země k rakousko-uherskému mocnářství. Rodina Mandićova pocházela z chorvatské šlechty, byla však zcela zchudlá. Leopold přišel na svět jako poslední z dvanácti dětí. Zbožní rodiče ho nechali pokřtít Bogdan, tedy „Božidar“. V kruhu této velké rodiny útlý a štíhlý Bogdan vyrostl. Po celý život byl neduživý. Velmi brzo se naučil modlit. Často, když si ostatní děti šly hrát, našli rodiče malého v tichém pokojíku na modlitbách. Přesto byl pro ostatní děti milým a dobrým společníkem při hrách. Rád chodil na mši sv. a se zvláštní zálibou se zúčastňoval všech náboženských cvičení v obci.

 Tehdy v něm začala vyrůstat touha stát se knězem a misionářem. Kapucíni benátské provincie měli v Castelnuovo malý dům. Přitahován ideálem těchto bratří přál si dorůstající Bogdan chodit u nich do školy. Jako šestnáctiletý sbalil si raneček na cestu a vydal se do Udine, kde měli kapucíni malý seminář. Odchod z milovaného domova a od jeho drahých byl pro něj všechno jiné než lehký. Také rodiče jen stěží pustili svého nejmladšího tak daleko do ciziny. Tušili, že by se Bogdan mohl stát velikým darem pro tolik lidí?

 Po dvou létech semináře vstoupil nadaný student do noviciátu benátských kapucínů, kde dostal jméno Leopold. Je udivující, co všechno slaboučký novic dokázal přestát. Noviciát byl krajně přísný s posty, nočními modlitbami v chóru a dlouhým mlčením. Mladému Františkovu žáku však nic nebylo příliš namáhavé. Radostně a s pevným přesvědčením složil po zkušebním roku noviciátu své jednoduché sliby. Potom se s velkou horlivostí pustil do studia teologie. Dne 20. září 1890 byl v Benátkách vysvěcen na kněze.

 Nyní pro něj začala dráha dobrého a milosrdného pastýře. Poslušnost posílala O. Leopolda do různých klášterů jeho provincie. Všude mohl konat dobré, především se ukazovalo stále zřetelněji, že má výslovné charisma dobrého zpovědníka a duchovního rádce. Jeho kajícníci, kterým často naslouchal po celé hodiny, viděli v něm spíše přítele než soudce. Od roku 1909 pak působil nepřetržitě až do své smrti v Padově.

 O. Leopold měl velkou úctu k Matce Boží. V klášteříku v Padově byla velká socha Neposkvrněné. Tu uctíval s velkou vroucností a jejímu milujícímu srdci svěřoval všechny své kajícníky. Protože byla velmi blízko jeho zpovědnice, využíval často příležitost vykonat návštěvu u „Padrona benedetta“, požehnané Paní, jak Matku Boží rád s láskou nazýval.

 Po všechna léta neúnavného zpovědního apoštolátu snil světec o tom, že se jednou vrátí do své vlasti jako misionář, aby tam působil k sjednocení východní a západní církve. Tento sen se mu nikdy neuskutečnil. Jak by bylo možné jemu, útlému a slabému, uložit život misionáře? Přece však se stal misionářem svým způsobem, když při poslouchání hříchů a odpouštění ve jménu Ježíšově všechno obětoval Pánu za spásu tak mnohých ve své vlasti.

 Jeden z jeho kajícníků nazýval zpovědní kapli O. Leopolda „přijímacím pokojem“. Tím také byla. Přicházeli totiž lidé ze všech společenských vrstev, dobré duše, které povzbuzoval, aby pokračovaly na své cestě, i takoví, kteří na sobě nesli těžkou vinu a které dobrotivými slovy vedl zpět k milujícímu Otci. Naslouchal pozorně stále znova a pokorně a měl pro každého to správné a dobré slovo.

 S léty se dostavily nejrůznější tělesné potíže, on jim však nepřikládal žádný velký význam. Jeho „zpovědní přátelé“, jak s láskou nazýval své kajícníky, znamenali pro něj víc než jeho vlastní zdraví. Nesmí nás proto udivit, když ještě den před svou smrtí vyslechl na padesát zpovědí. Že tuto službu mohl tak neúnavně konat den za dnem, po všechna ta léta, to hraničí se zázrakem. Stále znovu čerpal sílu ze svátosti eucharistie. Když se 30. července 1942 v 7 hodin ráno právě chtěl oblékat ke mši, necítil se dobře a padl v mdlobách k zemi. Ani v tomto stavu se nechtěl zříci tohoto nekonečného zdroje síly.

 Jak žil, tak zemřel. On, který tak velice uctíval nebeskou Matku Boží, odešel se Salve Regina na rtech. Zpráva o jeho úmrtí se rychle rozšířila v městě Padově i dál. Jeho hrob na městském hřbitově se brzo stal cílem mnoha návštěvníků a poutí.

 Při procesu blahořečení bylo jeho neporušené tělo přeneseno do náhrobní kaple, která je hned vedle jeho zpovědní kaple. Blahořečen byl v roce 1976. Papež Jan Pavel II. zařadil neúnavného zpovědníka z Padovy 6. října 1983 do seznamu svatých. Jeho památka se slaví v úmrtní den 30. července.

Modlitba: Bože, ty jsi dokonalá jednota a nejvyšší láska.

 Tys povolal svatého Leopolda za kněze

 a naplnil jsi ho dobrotou a milosrdenstvím k hříšníkům

 a horlivostí pro jednotu křesťanů.

 Na jeho přímluvu obnov nás v duchu a v srdci,

 abychom přinášeli tvou lásku k bratřím a sestrám

 a plní důvěry pomáhali

 k sjednocení všech věřících poutem pokoje.

 O to prosíme skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Gottfried Egger OFM

Franziskanerinnen und Franziskane

Kanisius Verlag, Freiburg Schweiz, 2000

z němčiny přeložil Radim Jáchym OFM