Říský, Bernard OFM

Bez radosti se v životě nelze obejít. Náleží k plnému prožívání života. Ale máme ji? Proč tedy ji nemáme? Protože jsme zalezlí v sobě, ve svých starostech, které nám nedovolí radost prožívat!

Evangelium je radostná zvěst - v čem je tedy její radostnost? V tom, že Kristus nám přinesl u zvěst o tom, že Bůh nás má rád, čili že je láska. A to je podstatné a z toho vyplývá všechno ostatní.

Pramenem radosti je zakoušení této lásky. Vydáváme svědectví o radosti?  Nietzsche říkal, že má proti křesťanům jenom to, že vypadají málo vykoupení. A ono na tom opravdu něco je. Utápíme se v problémech, ve starostech, v obavách, a přitom nejpodstatnější věc, zakoušení lásky – že jsme milováni – se  nám  a někam vytrácí.

Proč? Protože se bojíme. Bojíme se na prvním místě o sebe. A potom o ty nejbližší, že bychom je mohli ztratit. Je to tak: jeden známý, jehož žena byla operována a nález byl pozitivní, se začal ptát: A co já budu dělat? To je charakteristická otázka, protože máme vždycky strach o sebe, a to i když nám odchází někdo blízký. Stejné to je při odchodu rodičů: děti si uvědomí, že přicházejí na řadu jako kandidáti smrti, že už jsou nad tou propastí samy.

A není to právě nedostatek víry v lásku, do které spadnu, až překročím onen sráz propasti?

Věříme skutečně, že jsme milováni? Teoreticky ano, ale prakticky?

Radost takto chápaná je evidentně darem. Pán nás v určitém okamžiku osvítí svým světlem – a my jen zíráme. Tento zážitek je vzácný, kdežto fakt, že jsme milováni, je stálý. Není proto třeba sestoupit trochu hlouběji? Do vlastního bytí, abychom se tam s tímto faktem setkali? Říkáme, že starosti nám zakrývají radost. Na jedné straně je to samozřejmě pravda, na druhé straně je to výzva, abychom se snažili o dimenzi hloubky života. To je ten skrytý pramen, který je třeba trošku odkrýt, vyčistit. Ale na to my nemáme čas, a tak jdeme raději životem se svěšenýma ušima jako nemocný králík.

Proč? Člověk chce mít radost, potřebuje mít radost, aby opravdu hezky, plně žil, a přitom dělá všechno možné, aby ji mít nemusel. Je to logické?

I víra má svůj vývojový cyklus, a člověk se k tomu musí dopracovat – s Boží milostí – sám. Například s dětmi jsou vždycky starosti, ať už rodičovské starosti o děti, anebo starosti těch dětí zase už o své děti. Je to starost, když mám někoho rád. Ale to není důvod, abych ztratil radost. Je proto dobré si uvědomit, že když mám o někoho starost, tak to je vlastně druhá stránka lásky. To znamená, že když mám velkou starost, tak mohu mít radost z toho, že mám velkou lásku! Protože když mi je někdo lhostejný, tak mě nevzrušuje, když dělá hlouposti.

Ale když jsou to ti, na nichž mi záleží, tak je to mnohem horší. 

Dnešní svět nemá radost. Hledá ji v konzumu: něco si užít. A zatím radost je jinde: je v tom, že já mohu radost dělat. Nejlepší cesta k radosti je dělat ji druhým. Proč se toho tedy nechopit? Ta radost může být i bolavá. Ale když jsem zamilován – však to znáte: když jsou lidé zamilovaní, jsou tvární. Mají radost z toho, že jsou schopni udělat se sebou malé zázraky. Mají radost z toho, že tím udělají radost tomu druhému.

Ve Starém zákoně několikrát čteme takové heslo: Radost z Boha. To je odlišovalo od pohanského světa. Radost z Boha, který je miluje a dal jim své slovo, že jsou jeho lidem. Tuto zkušenost nejvýrazněji prožívali v krizových situacích. A tak například, když děti neodpovídají mým představám, řeknu: „Pane, já ti věřím, že je máš rád.“ Svěřuji je tak Pánu a dávám jim svobodu, i když to bolí, a mohu mít radost z jistoty, že on si je přitáhne k sobě, třeba až po mé smrti. Láska je tajemstvím.

Bez lásky nejde opravdu hezky lidsky žít. Láska však představuje riziko vydání se – a právě v tom je krása zamilovaných, když myslí, že je snadné vydat se tomu druhému. Ovšem pak v manželství to už tak snadné není. Ono „navždycky“ je těžké. Jenomže vztah, který není na celý život, nelze rozvíjet.

Jak je to tedy s tou radostí? Překážky jsou v tom, že já se utápím v nejrůznějších konkrétních starostech. Ale když proniknu pod hladinu těch starostí, vidím, že Pán mi je dává jako šanci, abych osvědčil svou víru a tímto způsobem vlastně svou víru rozvíjel. Bránit se jim nemá cenu. Když ani vlas z hlavy člověku nespadne bez vědomí Pána, tak Pán asi také ví, když jednomu ukradnou třeba auto. Ví o tom, nebo neví? A bylo to k dobrému, nebo nebylo? Pro mne bylo. Když mi ukradli auto, tak mi sám biskup přivezl nové.

Tak všechno má tedy své kladné i záporné stránky. Záleží na tom, jak se na to díváme – jestli ta sklenice je poloplná, nebo poloprázdná.

Kristus Pán se asi na své křížové cestě moc neusmíval na plačící ženy, ale byl smutný? Mohlo mu být těžko, vždyť byl člověkem, celým člověkem, ale v žalmu je psáno: Rád splním tvou vůli. O lidech kolem věděl víc, než víme my, a přitom: Rád splním tvou vůli! Je psáno, že když se dívá na Otce a chce splnit jeho vůli, že má z toho radost.  I když se mu Otec skrývá, může mít radost, že plní jeho vůli.

Toto je praktická zkušenost, že totiž je možné mít radost, že jsem na svém místě, i když sedím třeba na samotce v kriminále: Pane, ani vlas z hlavy, já to beru, že mě vedeš, a tak mám radost, že tady sedím jako Job na hnojišti. A z toho potom vyplývá vnitřní klid a vyrovnanost, taková tichá radost. Radost z víry, že Pán nás má rád. Víte, když si to uvědomil František, tak vzal dva klacíčky a začal na ně hrát jako na housle, protože měl radost.

Radost můžete mít ze všeho. I když vám spadne krajíc namazaným na zem, můžete mít radost, že platí zákon schválnosti. Že se to potvrdilo bez vašeho přičinění.

Abychom mohli mít radost, je třeba vidět hlouběji. Abych mohl vidět hlouběji, je potřeba ztišit srdce. Co dělám pro ztišení srdce? Kdysi dávno jsem četl, že kdyby někdo dokázal, aby všichni lidé na světě čtvrt hodiny mlčeli, byla by to největší světová revoluce. Sami víte, že někomu zavřít pusu a myšlenky na čtvrt hodiny je nemyslitelné. Víte také, že je rozdíl mezi ženským a mužským mlčením: muž, když má problém, tak mlčí, dokud ho nevyřeší, a žena, když má problém, tak mluví tak dlouho, dokud nepřijde na řešení. To je dobré vědět, aby druhá strana měla pochopení pro odlišnost svého partnera. Také víte, že je snazší tu čtvrthodinku věnovat televizi než mlčení.

Naši předkové to měli jednodušší, protože nebyli zavalování informacemi, ale na nás útočí informace ze všech stran a my nemáme dost velký odstup, abychom je mohli zpracovat.

Chceme-li se dobrat radosti, pěstujme mlčení, v němž nás osloví Bůh a obdaruje radostí.

Bernard Říský OFM