Slotwiński, Tadeusz OFM

 Když Františkův otec Petr Bernardone přivedl syna před assiského biskupa, aby mu vrátil všechno, co měl, ten ihned svlékl šaty a vrátil je otci se slovy: „Až dosud jsem tě nazýval otcem na zemi, ale od nynějška s jistotou mohu říkat: Otče náš, jenž jsi na nebesích! Neboť u něho jsem složil celý svůj poklad a všechnu naději“ (Legenda Maior 2). V kostelíku sv. Damiána v modlitbě prosí ukřižovaného Krista: „Dej mi pevnou naději!“ Tato prosba je výbuchem optimismu plným důvěry, životnosti, jistoty, že sliby a zaangažování samého Boha nemohou zklamat, že absolutní budoucnost - plná života a štěstí - je vyhrazena těm, které Bůh miluje: všem lidem i celému světu. Toto ujištění, že království je nám připraveno od založení světa (Mt 25,34; srov. 1. řehole 23), kde budeme s Bohem Otcem spojeni ve štěstí a radovat se s ním bez konce (srov. Výklad na Otče náš), je naší nadějí.

 Naděje spolu s vírou a láskou je jedním ze tří Božích zárodků, které Duch Svatý zasazuje do života pokřtěného, jednou ze tří nových možností, které Kristus vytvořil člověku. „Zmrtvýchvstáním Ježíše Krista nás Bůh znovu zrodil do živé naděje“ (1 Petr 1,3). Znovu nás zrodil: jde tu o nové narození, o nové mládí. Sv. Pavel nazývá našeho Boha „Bohem naděje“ (Řím 15,13). František se k němu ve Chválách Božích dvakrát obrací v modlitbě: „Tys naše naděje.“

 Evangelium, k němuž světec přilnul celým svým srdcem i myslí, mu poskytlo  neochvějnou naději, božskou ctnost. Naděje je nová schopnost daná tomu, kdo věří. Vštěpuje se do přirozené schopnosti otevřít se budoucnosti, kterou je lidská naděje, a dává jí nový podnět a nový obsah. Dává jí otevřený obzor, neomezený žádnou hradbou, ba ani smrtí.

 Pozemské naděje (domov, zdraví, práce, úspěch), i když se uskuteční, nutně zklamou, není-li něco hlubšího, co by je udržovalo a zvyšovalo jejich hodnotu. Jsou jako listy, které vadnou, když usychá kmen stromu. Podívejme se na to, co se děje v pavučině. Pavučina je umělecké dílo, dokonale symetrické, pružné, funkční. Dobře natažené ze všech stran vlákny, na nichž je zavěšené. Udržované je však v samém středu jediným vláknem visícím shora, které pavouk utkal, když sestupoval. Kdyby někdo přeťal jedno z bočních vláken, pak by pavouk vyběhl, rychle by je opravil a všechno by zas bylo v pořádku. Kdyby však někdo přeťal vlákno sestupující shora, všechno spadne. I pavouk spadne, a už se nevrátí. Božská ctnost naděje je právě tím vláknem našeho života sestupujícím shora, které udržuje celý obsah našeho života, všechny naše lidské naděje.

 Je-li uzavření manželství činem víry, pak zrození dítěte je aktem naděje. Na světě se nic neděje bez naděje. Potřebujeme naději právě tak jako vzduch. Když je někdo blízký tomu, přestat, poddat se životu, je třeba pro něho udělat všechno, aby dostal důvod k naději. Když někdo vstane ráno a nemá ten den v co doufat, vůbec nic, pak je třeba dávat na něj pozor, neboť je ve velkém nebezpečí beznaděje nebo i zoufalství. V takových situacích se rodí myšlenky na sebevraždu. Všichni potřebují naději. Děti se rády vracejí domů a bydlí tam, když se tam dýchá nadějí. Jinak utíkají, unikají. Určité jevy jako drogy, diskotéky, vzhledem k šílenství a sebezničení, které s nimi bývají spojeny, jsou synonyma nedostatku naděje.

 Básník Charles Péguy napsal báseň o božské ctnosti naděje. Mimo jiné v ní říká: Víra, Naděje a Láska jsou tři sestry, které radostně vykračují cestou a drží se za ruce. Dvě jsou velké, třetí malá sestřička, která jde mezi nimi, je Naděje. Všichni, kdo je vidí, si myslí, že dospělé sestry Víra a Láska vedou tu dívenku. Je to však obráceně: ta dívenka Naděje vede obě ostatní sestry: když se totiž zastaví, stojí všechny. Tak jako věřící - pokračuje Péguy - když vcházejí do kostela a vycházejí z něj, podávají si svěcenou vodu, tak si křesťané musí z otce na syna odevzdávat Boží naději. Potřebujeme v sobě obrodit naději. Jaké zvláštní věci se dějí tam, kde ona vstupuje! Naděje začíná všechno od počátku.

 František vroucně prosil Boha o neochvějnou naději. On také všechnu svou naději vložil do Boha: „Ty jsi naše naděje!“ Tento výkřik byl určitě motivem úspěchu celého jeho pozemského života. Co to je naděje? Je to čekání na dobro, doufání v dobro, jeho očekávání přes všechny obtíže a překážky. Mít křesťanskou naději znamená doufat v dobro, jediné a nejvyšší dobro, kterým je sám Bůh. Znamená to však rovněž doufat v dobro, které nám Bůh přislíbil pro zásluhy svého Syna Ježíše Krista.

 Každý věřící, který žije nadějí, nejen přijímá pravdu, že Bůh existuje, a pravdy, které on zjevil, ale také doufá v něho jako v konečný cíl. Doufá v dobra, která mu Bůh přislíbil na křtu pro zásluhy Ježíše Krista. Toho, kdo mu uvěřil, vede Bůh pozemským životem ke spojení se sebou tím, že mu ukazuje směr cesty, ukazuje mu hodnoty jeho života, jeho skutků a zodpovědnost za ně, skrze Krista, jeho kříž a evangelium. Kristus nás poučil, jakou hodnotu má doopravdy člověk a jeho život i jeho skutky v perspektivě směřování k Bohu. Proto tedy o Krista, o Bohočlověka, o jeho zásluhy opíráme svou naději. Naděje znamená očekávání, ale také jistotu, že k Bohu dojdeme, že splníme své úlohy a povinnosti přijaté skrze kříž a evangelium. Svou naději opíráme o zásluhy Ježíše, o milost, kterou nám zasloužil.

 Před Bohem v modlitbě plné důvěry poklekáme a spolu se sv. Františkem voláme: „Tys naše naděje!“ Tobě jsme, Bože, uvěřili a nebudeme zahanbeni. Cítíme dobře nebezpečí a ohrožení na naší cestě za Kristem, proto tím hlasitěji a vroucněji voláme: Bože, tys naše naděje! Naděje, která se opírá o samého Boha jako o skálu, a která nás určitě nezklame.

 František učil, že Řehole, kterou s Boží pomocí napsal pro sebe a pro bratry, je „knihou života, nadějí spásy, morkem evangelia, cestou dokonalosti, klíčem ráje, znamením věčné úmluvy“ (2 Cel 208). Chtěl, aby ji všichni bratři měli, všichni ji znali a všem byla povzbuzením k překonávání nechuti, a jako připomínka složené přísahy aby stále promlouvala k vnitřnímu člověku (tamtéž).

 Při rohožkové kapitule takto mluvil k bratřím: „Moji synové, slíbili jsme veliké věci, ale mnohem větší jsou Bohem přislíbeny nám; jestliže budeme zachovávat ty, které jsme slíbili, bezpečně můžeme očekávat ty, které jsou nám přislíbeny. Světská rozkoš je krátká, ale trápení, které potom následuje, je ustavičné; malé je utrpení tohoto života, ale sláva druhého života je nekonečná“ (Kvítky 18). František povzbuzoval a nabádal bratry k poslušnosti a úctě vůči svaté matce církvi a k bratrské lásce, aby chválili Boha, měli trpělivost v protivenstvích, umírněnost, zachovávali čistotu, aby měli pokoj a svornost s Bohem, s lidmi a s vlastním svědomím, aby milovali a zachovávali svatou chudobu. Když složil celou svou naději v Boha a důvěru v Boží Prozřetelnost, řekl: „Pro zásluhu svaté poslušnosti vám všem, kteří jste zde shromážděni, přikazuji, aby nikdo z vás se nestaral a nepečoval o žádnou věc k jídlu nebo pití, nebo o věci potřebné tělu, ale zabývejte se jen modlitbou a chválou Boha. Všecku péči o své tělo ponechejte jemu, neboť on o vás obzvlášť pečuje“ (tamtéž).

 František všechno své počínání a kroky spojoval s Bohem, stavěl na něm, počítal s ním. Doufal Bohu, neboť je dobrý a vždy věrný.

(příště dokončení)

Tadeusz Slotwinski OFM

Glos sw. Franciszka 1/2001

z polštiny přeložil Radim Jáchym OFM